Festival Colours Of Ostrava 2025 skončil. Jeho programově spíše průměrnější ročník lze v lecčems vnímat pozitivně - kromě dobrých i špatných věcí zmíněných už v reportážích z předchozích dní by nemělo zapadnout, že mu ke cti slouží, že až na výměnu Artemase za Marka Ambora na něm účast nikdo neodřekl, a program tak mohl probíhat celé čtyři dny dle plánovaného harmonogramu.

Také se po letech trápení podařilo jakžtakž optimalizovat ostravskou MHD, takže například při cestách do Poruby jste většinou nečekali na spoj déle než deset minut, a dokonce jste si mnohdy mohli v tramvaji i sednout, což na festivalech podobné velikosti u nás i v zahraničí zdaleka nebývá pravidlem. A až na občasné lehké deštíky se dá konstatovat, že docela vyšlo i počasí.

Z hudebního hlediska patřil finální den mezi ty slabší, pár zaznamenáníhodných koncertů ale přece jen nabídl. Dříve příchozí si mohli vyzkoušet, jak by zněli J.A.R., kdyby v nich zpívala Tereza Černochová a Ondřej Ruml, pro nějž to dle jeho vlastních slov byl splněný sen. Kdo ale radši objevoval, zašel na Full Moon stage zjistit, jak zní naživo Kvietah, která se zde vyjádřila nejen pomocí písní z kritikou oceňovaného alba "Včely", ale promluvila i na podporu Ukrajiny a Palestiny. Na opačné straně areálu pro změnu zněla muzika až z Ekvádoru. Místo vzniku tvorby uskupení Alex Alvear & Wañukta Tonic ale v jeho repetitivním setu bez významných momentů naneštěstí zůstalo tím nejzajímavějším.

Mnohem silnější dojmy za sebou na Fresh stagi zanechalo duo Marcell & fiedlerski, které na bicí po Matyáši Vordovi a Tomášovi Hajíčkovi juniorovi nově doplnil excelující Adam Koš. Trio totiž v první řadě nabídlo fantastický a krystalicky čistý zvuk, což mu obrovsky pomohlo. Také na něj dorazilo opravdu hodně lidí, takže pohled z pódia do davu, mimo jiné i na spoustu Marcellovi povědomých tváří, musel být motivující. A v neposlední řadě se i díky řadě nových a ještě nevydaných písní z chystané desky "Pizza, pivo a dolce vita" ukázalo, že muzikanti našli dokonalou formulku na to, jak skládat písně, které jsou vhodné pro popový střední proud, ale přitom si v sobě nechávají stále zřetelný indie rock, z něhož Marcel Procházka hodně vychází, jak ostatně dokreslovalo i tričko s jeho oblíbenou britskou kapelou The 1975.

Kombinace všech výše uvedených faktorů vedla k tomu, že ať už trojice muzikantů hrála cokoliv, znělo to zkrátka skvěle. Olomoucký rodák svůj výtečný pěvecký výkon doplňoval spoustou fun factů, takže i lidé, kteří jej viděli po několikáté, se dozvěděli zase nějakou tu zajímavost k dobru. Třeba když před písní "Tvůj svět" připomněl, že snímek "Přes prsty", k němuž tato skladba vznikla, se zčásti natáčel právě v areálu Dolní oblasti Vítkovice. Nebo když poukázal na rozhovor s Petrem Králem z Českého rozhlasu, který zájemci už nyní mohou najít na YouTube, z nějž plyne, že i tato stanice hraje jednu z jeho nejsilnějších písní a patrně i vrchol jeho ostravského koncertu - singl "Vanilkové nebe" -, který měl naživo ohromnou sílu. Při novince "Jinej hotel", zaznamenávající každodenní život muzikantů, pro změnu prohlásil, že tento zbrusu nový singl vyjde už příští pátek a jako host se v něm objeví Mirai Navrátil.

Vtipným filmovým intrem uvedený koncert, nepotřebující konfety, dým ani projekce, však nebyl jen o drobných zajímavostech, prasklých strunách nebo nových skladbách. I dlouholetí fanoušci jistě s chutí poslouchali, že fiedlerskiho hit "Pápá", v němž jinak zpívá Ben Cristovao, zvládl svým náhle potemnělým vokálem brilantně odzpívat i Marcell. Obrovsky nabíjející muselo být i vidět dav lidí, který do rytmu tleskal tak často jako za celé Colours snad ještě ne.

"Cítím se tady trochu jako Liam Gallagher, který tohle zažívá ve Wembley," prohlásil dlouze a pokorně děkující budoucí tatínek, když jeden z nejsilnějších koncertů jeho kariéry mířil bez jediného hluchého místa k závěrečnému hitu "Déšť". Trio předvedlo fantastické vystoupení, které by se neztratilo ani na mnohem větším pódiu. Však Marcell a spol. se na něj určitě jednou dostanou.

Na stejné scéně je o chvíli později vystřídal Carpetman, tedy Kobercový muž. Ten překlad je důležitý, jednalo se totiž o zpěváka, který skutečně na scénu přišel v outfitu evokujícím koberec. Bývalý člen ukrajinských Kalush Orchestra byl dramaturgem Filipem Košťálkem opakovaně ve všech rozhovorech před festivalem označován jako černý kůň, z něhož budou lidé úplně paf. Superlativy sice byly lehce přehnané, zase o takovou bombu nešlo, předvedl ale velice dobré vystoupení.

Carpetmana si totiž můžete představit s trochu fantazie jako Sleep Token, když z nich odeberete metal a depresi. Na první dobrou uhozené přirovnání ale není od věci hned z několika dobrých důvodů, společných bodů tady totiž najdeme více. Frontman kapely například vystupuje skrytý v masce a nikdo nezná jeho pravou identitu. Zpěv linoucí se z reprobeden je prohnaný řadou efektů a podkreslený zřetelným halfplaybackem. Hudba je to velice nápaditá, vrstevnatá a každá zveřejněná píseň představuje do určité míry krok stranou od toho, co známe z dřívějška. Míchá se v ní r'n'b, Jacob Collier, David Bowie, saxofon i tradiční indická hudba. A stejně jako u slavnějších kolegů si při poslechu jeho tvorby nejednou řeknete, že něco tak originálního a přitom stále stojícího na písničkářských základech, jste snad ještě neslyšeli.

Škoda jen, že jeho koncertu nepřihlíželo více lidí. Spousta z nich už totiž tancovala pod hlavní scénou na duo Sofi Tukker. To mělo na festivalu vystoupit už loni, nicméně vzhledem k tomu, že se zajímavá hudba z jeho studiových nahrávek naživo rozplizla v nechutný DJ set, je možná škoda, že to zrušení nebylo permanentní. Tady si totiž podávaly ruce nejen zremixované skladby od Blur s MGMT, ale dokonce i Las Ketchup, Spice Girls a Drowning Pool, než konečně alespoň místy došlo na vlastní písně kapely.

Zpívaní naprázdno do evidentního playbacku za doprovodu dvojice tanečnic by možná fungovalo na Szigetu, ale proti tak vyprázdněnému a tupému ducání by se i v případě později hrajících The Chainsmokers dalo hovořit jako o talentovaných muzikantech v rozpuku. Ve výsledku předvedli největší zklamání letošního ročníku, kterému nepomohly ani nealkoholické letní drinky z přilehlého baru. Šlo také o krásnou ukázku toho, že na Colours letos nejednou na hlavních pódiích hráli kolotočáři, kteří na něj ještě zdaleka nemají.

Koncert DPR Iana, k-popové hvězdy pocházející z už rozpadlých C-Clown, která se ale paradoxně narodila a většinu života žila v Austrálii, byl specifický tím, že se na něm úplnou náhodou sešli hned čtyři redaktoři musicserveru ve středním věku. A všechny nás napadlo to samé - vždyť koukáme na asijskou verzi Michaela Jacksona. Řada písniček, ale především okaté kopírování tanečních triků Krále popu nešlo nevidět, možná by ale nebylo od věci seznámit čtyřiatřicetiletého zpěváka s někým úplně jiným, a to konkrétně s Louisem Tomlinsonem. Někdejší část One Direction má za sebou rovněž start v boybandu, z nějž se postupem času rozhodl rázně vykročit stranou a čerpat spíše z indie rocku, což překvapivě kytarová hudba DPR Iana rovněž splňuje. Určitě by si měli o čem povídat.

Rychlý průzkum mezi generací alfa ale ukázal na ještě jednu zajímavost, která starší generaci posluchačů mohla uniknout. I mezi pubertální cílovkou, která k-popové umělce poslouchá ve velkém, nevadí jí playback, který chvályhodně v Ostravě skoro nebyl potřeba, a třeba i sbírá těžko dostupné kartičky se svými oblíbenými hvězdami, platí, že DPR IAN není nějaká závratná celebrita, kterou by znal úplně každý. Mezi hvězdami žánru typu BTS, Blackpink, Le Sserafim, TWICE, Seventeen a dalšími je autor debutové desky "Moodswings In To Order" známý spíše coby středně velké jméno. Postavit ho tedy do role jedné z hlavních hvězd čtvrtého dne, bylo trošku přehnané a předčasné.

Přesto všechno ale - všechna čest. Výborný koncert přehlíženého zpěváka, který pro mnohé mohl patřit mezi vůbec první pořádnou hvězdu ze stále populárnějšího žánru, ukázal, o kolik dál je korejská scéna ve srovnání se západem. Nepůvodnost totiž vyvažuje násobně větší dril, který vede k tomu, že koukáte na precizně připravené a do detailu promyšlené představení, v němž se potkávají muzikantské výkony s nadprůměrnou taneční složkou, spolehlivým zpěvem a zajímavými projekcemi v kombinaci, kdy vám nakonec nezbyde než uznale zamručet, že majitel podobného tetování pod hrudníkem, jaké nosí i Rihanna, vážně umí a má na to strhnout masy. Kdo tedy s láskou vzpomíná na to, jak Colours dříve uzavíral třeba Mika, John Newman nebo Rosalía, může si k nim zařadit další vydařené vystoupení.

Po konci koncertu (nebo co to vlastně vůbec bylo) Lovermana, respektive Zar Electric, kdy v obou případech platilo, že Drive stage ztratila svůj ksicht a už není zdaleka zárukou silných zážitků jako v dobách krátce po jejím vzniku, došlo na očekáváné rozloučení se Zlatou Holušovou. Ale tak neuvěřitelně rychlou a rozpačitou rozlučku nečekal asi nikdo. Kam se poděla kytice? Vřelá slova? Silné vzpomínky? Vždyť přes všechno dobré i zlé, co Colours Of Ostrava za ty roky naší zemi přinesly, bylo jednoznačně na místě slušně poděkovat a třeba i uronit nějakou tu slzu. Mimořádně obdivuhodná práce ženy, která celý svůj život zasvětila muzice a z ničeho udělala NĚCO, si zasloužila moment úcty a dlouhého potlesku. Takových lidí u nás nemáme mnoho a je obrovským failem organizačního týmu, že jí za dlouhá léta dřiny nedokázal přichystat pořádné rozloučení na hlavním pódiu, které by si zasloužila.

První oznámení, ale nakonec až jako úplně poslední hrající The Chainsmokers pochopitelně vyvolávali vášně. Ostatně jako všichni ostatní EDM umělci od Kyga po Martina Garrixe, kteří v Ostravě vystupovali v předchozích letech, neboť právě jejich účast je důkazem, že world music - a zejména ta z Afriky - má s každým dalším ročníkem stále minoritnější zastoupení, což nás všechny, co na festival chodíme deset a více let, nesmírně mrzí.

Nebylo by ale fér koukat na DJské a producentské duo skrz prsty jen proto, že se prezentuje jinou hudbou než například Robert Plant. Vždyť i ona je součástí pestré mozaiky muziky jako celku, nadto mezi všemi jinými EDM hvězdami ještě ční, neboť přináší i něco navíc. Těžko to vysvětlovat člověku, který je až v Ostravě viděl vůbec poprvé, jenže Alex Pall a Drew Taggart už od svého vzniku patřili mezi to lepší, co moderní taneční scéna nabízí, neboť na rozdíl od Davida Guetty, Swedish House Mafia, Tiësta, Avicciiho a mnohých dalších v jejich případě nešlo nikdy jen o DJ set, ale tak trochu o kapelu.

Pokud jste na nich už někdy byli v Česku nebo i jinde, možná si vzpomenete, že s sebou na pódium brávali i bubeníka Matta McGuirea a že Drew Taggart postupem času začal řadu jejich úspěšných singlů zpívat i naživo, ačkoliv to žádný velký zpěvák nikdy nebyl. Progres, kdy se s každým dalším odehraným koncertem postupně zlepšovali - a hráli naživo třeba i na elektrickou kytaru nebo klávesy jako v roce 2018 - se ale během pandemie jaksi zadrhl a už koncert v roce 2022 ukázal, že duo zařadilo v ambicích zpátečku a začíná řadu prvků ze svých show spíše ubírat.

A jak se jim od konce koronavirové pauzy jaksi nedaří složit další pořádný hit, vypadá to s nimi stále více bledě. Přímo v Ostravě se potvrdilo, že dvojice Američanů už více jak tři roky stále tak trochu přešlapuje na místě a jeho vystoupení v lecčems připomínalo právě rozpačitou Prahu v roce 2022. Živé nástroje zmizely, poskakování po stolech a zpívání zůstalo, nicméně i tentokrát na něj došlo pouze v těch několika málo puštěných singlech přímo od The Chainsmokers. A i v nich se mnohokrát ukázalo, že primárně znějí vokály z podkresu a Drew Taggart je maximálně lehce dokreslil (například v "High" či "Takeaway"). Mnohdy ale ani to ne.

Jejich set tak působil jako jakýsi hybrid, kdy jim tentokrát prakticky absentující projekce za jejich zády umožnila střídat předpřipravené pasáže s momenty, které viditelně vznikaly přímo na jejich pultu, což bylo zajímavé sledovat. Slyšet, jak se v jejich setu objevují největší hity od Loly Young, Yeah Yeah Yeahs, 50 Centa, Gracie Abrams, jejich dlouhodobě oblíbené a hned dvakrát zastoupené Florence Welch, ale dokonce i Nirvany, Guns N' Roses a The Who smíchaní s Paramore, tvořily dohromady základ, nad nímž bylo nejlepší vůbec nepřemýšlet a jen se bezuzdně bavit tancem.

Pozoruhodné bylo i míchaní dvou skladeb dohromady, kdy například hudební spodek od The White Stripes smíchali s tanečním hitem "We Are Your Friends", který o dva dny dříve pouštěli i jejich autoři Justice. Nebo zařazení sotva minutového útržku jejich vůbec prvního hitu "#Selfie", který nehráli dlouhých jedenáct let, tedy v podstatě od doby jeho vzniku.

Velice se jim ale podařilo pracovat s jednotlivými prvky pódiové výbavy, kdy vždy, když už jste si mysleli, že nic dalšího nepřijde, vyletěly do vzduchu další konfety, role papíru nebo plameny, které vás vyvedly z omylu. Skvěle fungovaly i lasery a především rachejtle, díky nimž minimálně vizuálně předvedli show hodnou headlinera. Nejzábavnějším se tak jejich koncert stal především pro ty, kteří vypnuli mozek a prostě si jen užívali známé melodie, aby si při finálním hitu "Something Just Like This" přidřepli a vyskočili, než je ještě naposledy duo ohromilo další salvou barevné pyrotechniky.

I přes to všechno by ale bylo záhodno, kdyby se dvojice nakonec rozhodla navázat na rok 2018, kdy jejich koncerty nebyly jen pro ty, kteří hudbu vnímají jen povrchně a spíše očima než ušima. Protože když už jednou víme, co dokážou, nechceme sledovat koncert, kde se jede jen na půl plynu, protože to divákům stačí.

Letošní ročník Colours Of Ostrava budil rozpaky už od prvních oznámených jmen, co ale vypadalo ještě před jeho začátkem na potenciální průšvih, se nakonec podařilo díky výborným výkonům vybraných interpretů povýšit na alespoň průměrný ročník. Kdo tentokrát vynechal, si vlasy rvát nemusí, kdo se ale v areálu objevil, nakonec nějaké ty drobné radosti přece jen zažil. Nebylo jich ale tolik co dříve, proto se i finální top desítka (natož ještě patnáctka či dvacítka) skládala docela obtížně a cestu do ní si našli i ti, kteří by jindy neměli šanci.