Sigma coby předskokan víceméně kopírovala svou pódiovou show z loňského srpna, kdy na rakouském festivalu FM4 Frequency se svým DJským setem a hecujícím MC'm rozhýbala ve dvě ráno boky jako nikdo jiný. Skutečný set, v němž se čudlíky nekroutí jen tak pro parádu, pak předvedla i v Tipsport aréně, a i když z dua Cameron Edwards a Joe Lenzie za pultem tančil jen druhý zmíněný a zdaleka ne všechny přechody zněly přirozeně, dokázal svými zhruba třicetivteřinovými útržky hitů jako "Feel The Love" od Rudimental, "How Deep Is Your Love" od Calvina Harrise nebo "Wild Thoughts" DJe Khaleda zaznamenat slušný ohlas. Do skutečného drum'n'bassu se sice přehoupl až v druhé polovině, stálo to ale za to, a když jako závěrečné bonbónky spustil vlastní hity "Higher", "Nobody To Love" a "Find Me" nejen z desky "Life", zpívala s ním celá hala. Jo, takhle se to dělá.

DJské a producentské duo The Chainsmokers se od září 2016, kdy hrálo docela zapomenutelný set plný cizích hitů na malém pódiu v odpoledním programu berlínské Lollapalloozy, katapultovalo mezi největší tanečně-popové hvězdy současnosti. Proto si ostatně už loni v srpnu zahrálo na maďarském monstrfestivalu Sziget pro zhruba devadesát tisíc lidí, a pokud jste tam také byli, mohli jste vidět, jak moc se během toho roku ve svém pódiovém projevu posunulo.

Gigantické projekce s chodícím jídlem, lebkami i všelijak stylizovaným názvem kapely, ohně, dým, rachejtle, jiskry a konfety. Na pohled omračující show, ve svém jádru ale také přednahraný set, pitoreskní poskakování a také nepříliš přesvědčivý zpěv střídaný s playbackem. To všechno si dva Newyorčané, kteří prorazili v roce 2014 s naštěstí už pozapomenutým singlem "#Selfie", dovezli i na své druhé vystoupení do Prahy.

Jenže pozor - jak moc se ten maďarský koncert lišil od toho berlínského, tak moc se český lišil od toho maďarského. To znamená, že vše bylo opět posunuto na vyšší level. Skoro to vypadalo, jako kdyby dvojice četla recenze z léta a zařídila se podle nich.

Jejich vystoupení tak mělo jasně daný koncept, v němž se střídaly čistě DJské pasáže s těmi, kdy chtěla formace působit při prezentaci vlastních hitů jako opravdová kapela. Jednotlivé sekvence se střídaly zhruba po patnácti minutách a zatímco původní tvář producentů si zachovávala nepříliš nápadité EDM pasáže, které mezi hity "We Found Love" od Rihanny, devadesátkové klasiky "What Is Love", předstíraného rapu "Humble" nebo dokonce citace Vengaboys a The Cranberries jen stále dokola gradovaly od ničeho k ničemu, ta kapelní část už měla něco do sebe.

V ní se na pódiu vysouvaly klávesy a elektronické krabičky Alexe Palla s bicími, na něž bubeník v jednu chvíli hrál dokonce i zapálenými paličkami, a uprostřed scény pobíhal energií z pařícího publika nabitý Andrew Taggart, který většinu skladeb z debutu "Memories... Do Not Open" poctivě odzpíval. Nebyl to sice kdovíjaký zpěv, ale byl tam, a fanoušek si tak konečně mohl připadat nejen jako na pouštěčích, ale jako na opravdovém koncertě.

A aby toho nebylo málo, tu a tam si kolem krku pověsil i kytaru, ať už akustickou nebo později i elektrickou, a i když tam byla více pro parádu než pro hraní, byl to další z důkazů, že se The Chainsmokers snaží ve svém pódiovém vystupování vyvíjet.

Mimo osvědčených singlů "Roses", "Paris" nebo bohužel bez hostů odzpívaných megahitů "Closer" a "Something Just Like This", které v kombinaci se světelnou a pyrotechnickou show patřily k vrcholům večera, zazněly například "Honest", "Break Up Every Night" a také dvě novinky. Politickým poselstvím obtěžkanou "Sick Boy" doprovodil Alex Pall na přistavené piano, závěrečnou, prozatím bezejmennou, ale hitovým potenciálem obdařenou skladbu zase podpořil gigantický déšť konfet.

Kdybychom se měli na The Chainsmokers dívat jako na plnohodnotnou kapelu, museli bychom vzít v potaz slabý zpěv i hru na nástroje a přiznat si, že to nebylo nic moc. A že jediná věc, která to držela trochu nad vodou, byla nadprůměrná scéna a s ní spojená show, která nedostatky jakž takž překrývala.

Jenže oni jsou DJové. A jako takoví se rozhodli, že nebudou jen naprázdno pouštět hudbu a hodinu a půl u toho máchat rukou, jako to dělá David Guetta, Calvin Harris a spousta dalších. Chtěli to posunout dál a ukázat, že umí víc. Proto i přesto, že jejich vlastní muzika zůstává pro mnohé do určité míry jen jakýmsi guilty pleasure srovnatelným s LMFAO nebo Far East Movement, je fér jim za to přiznat zásluhy. Tak tedy - jen tak dál, pánové. Jen tak dál.