Ještě než hitparády zboural singl "Closer", hráli rodáci z New York City na berlínské Lollapalooze ničím specifický DJ set a v horkém odpoledni byli na malé stagei jedněmi z mnoha. O pár let později se maďarský Sziget rozhodl seřazovat headlinery podle abecedy. A i taková drobnost jako pořadí na plakátě byla důvodem, proč tehdy jejich popularita vystřelila do vesmíru. Vypadalo to totiž, že jsou ještě většími jmény než Pink nebo Macklemore, kteří tam tehdy hráli taky.

Prodírání se davem lidí, kteří ucpali prostor pod hlavním pódiem, protože chtěli vidět, zda je ten hype oprávněný, se nezapomíná. Výtek k tomu vystoupení nebylo málo, ale stačilo pár měsíců a na koncertě v Praze bylo potřeba se uklonit. A smeknout klobouk před tím, jak na sobě The Chainsmokers pracují a jejich show je rok od roku lepší. Bylo to sympatické. Až doteď.

Tipsport aréna sice nedávno změnila jméno na Sportovní halu Fortuna, nicméně i díky tomu, že se akce konala na stejném místě, se dalo perfektně porovnat, co všechno je jinak. A nelze začít jinde než u nového alba. Čtvrtá studiovka "So Far So Good" vyšla v květnu a není to zrovna tutovka. Dost možná jste o její existenci ani nevěděli, protože není tak komerčně úspěšná jako předchozí počiny, neprovázela ji bombastická kampaň a koneckonců ani pražská štace neměla kdovíjak velké promo. Co je jinak?

Duo Alex Pall a Andrew Taggart, který si nově zkracuje jméno jen na Drew, se rozhodlo, že si zpěvy obstará samo. Přitom jejich největší hit uspěl mimo jiné i proto, že se na něm krásně proplétají hlasy Drewa a tehdy ještě skoro neznámé Halsey. Deska je proto sice sevřenější, ale také nudnější. Hlavní problém však je, že na ní nejsou hity. Nebo ještě lépe - nejsou na ní velké hity.

Nebylo tedy divu, že se novému materiálu na koncertě nevěnovalo tolik pozornosti - zazněly sice například "High", kterou večer odstartoval, "Riptide", již Taggart označil za svou nejoblíbenější novou píseň, s čímž se dá jedině souhlasit, nebo třeba "Takeaway".

Scéna byla podobně jako minule koncipována do výšky jako tříúrovňový prostor, po kterém mohl Drew běhat dle libosti, zatímco jeho kolega Alex byl úplně nahoře. Snad proto, aby mu, jak je u dnešních DJs zvykem, nebylo vidět na ruce. Naopak dole se nacházel bubeník Matt McGuire, který stejně jako minule předvedl krátké číslo s hořícími paličkami. Také ale doplňoval svým hraním songy, které jeho doprovod vůbec nepotřebovaly, což byl příklad "Roses", v níž se pod bicími ztrácely vokály.

Co si zaslouží pochvalu, je především samotná show. "Pamatujte si, že nejste na koncertě, tohle je párty," hlásal Drew Taggart v úvodu a vlastně tím přesně vystihl zádrhel, ke kterému se ještě dostaneme. Hokejový stadion tak okusil dým, padající jiskry, lasery, konfety, role papíru, do různých směrů pouštěné plameny, spoustu barviček... Bylo toho moc a vypadalo to skvěle. Jediná výtka míří k projekcím, ty bývaly dříve kvalitnější.

Skvělá byla i energie, kterou do toho duo dávalo. Zvláště zpěvák, oblečený kompletně do červené barvy, skákal z platformy na platformu jako Mario. Dobře hecoval lidi, seskakoval z pódia fotit se s prvními řadami, pochlubil se, že v Praze tráví už třetí den a že ji dokonce zařadil mezi tři evropská města, kde s kolegou zažívá nejlepší vystoupení.

Nebýt v tu chvíli hala plná přibližně z půlky, člověk by mu to i věřil. V "Riptide" si na stage pozval dva fanoušky, kteří předvedli parádní salta. Jen do toho rozkroku by si nemusel sahat tak často. Přítomným slečnám by určitě stačilo jen to svlečené tričko. Bohužel u toho všeho ale i zpíval.

Už při minulé zastávce The Chainsmokers u nás jsme je chválili za to, jak se nespokojili s tím být jen další dvojicí DJů hrajících popové EDM a posunuli se na úroveň, kdy z nich byla jakási polokapela. A místo toho, aby se zase posunuli o krok dál, tak se teď vracejí zpátky.

Pár příkladů už jsme zmínili, tady jsou další: Při hitu "Sick Boy" už nikdo nevytahoval piano, protože jeho tóny zněly z podkresu. Ryzí DJské instrumentální pasáže se střídaly s jejich vlastními, zpívanými hity bez jakékoliv logiky. A ještě do toho míchali úplně nesouvisející skladby odjinud - Abbu, Cascadu a samozřejmě The White Stripes. A také mnohem více zpívali.

To by za normální situace bylo fajn, ale jednak je Drew více klukem z plakátu než vokalistou, jednak šlo to zpívání primárně z playbacku a frontman mu většinou jen přizvukoval. A z takových ingrediencí prostě dobrou show neuvaříte. Přes všechno to pozlátko tak bylo vidět, o kolik horší je, když se zpěvák pokouší stylizovat do Chrise Martina v úžasném hitu "Something Just Like This" (tím víc, když máte ještě v hlavě originál z Bruselu, byť i zde byl naživo jen z půlky). A také závěrečný hit "Closer", v němž Taggart vokálně převzal i ženské pasáže, byl pro uši spíše utrpením.

The Chainsmokers se tak bohužel zatím nedostali na úroveň, kdy bychom se mohli seriózně bavit o O2 areně. Naopak se kvalitativně vrátili o krok zpátky, tedy někam tam, kam by jejich předskokani Matamar jednou velmi rádi vyrostli. K tomu by ale české duo známé z Duplexu a tanečních festivalů muselo přestat hrát oposlouchané odrhovačky sahající od Abby přes Daft Punk až po Bon Jovi a místo podivného míchání Calina s Martinem Solveigem zamakat více na vlastních věcech.

Hlavní hvězdy večera se ale pro tuto chvíli staly naživo přesně tím, k čemu byla od začátku nelichotivě přirovnávána jejich hudba - tedy jakýmsi hudebním fastfoodem. A ten je, jak všichni dobře víme, sice vizuálně hezký a voňavý, výživovou hodnotu ale nemá žádnou.