Tisíce ostrých kamenů pod hlavními scénami, s nimiž ani přes letité sliby stále nikdo nic nedělá. Areál plný vizuálního smogu z log sponzorů, dlouhé fronty na záchody i u vstupu, hnusný merch navazující na ještě hnusnější novou vizuální identitu od Najbrta. Kilometry v nohách a snad i díky podivným slevám na vstupné už zase davy lidí, kteří i přes všechno to brblání na sociálních sítích o tom, že letošek nemá silné taháky, nakonec stejně zase přijeli. Jo, Colours Of Ostrava jsou zpátky. A jak moudře poznamenal náš šéfredaktor, stejně je to přes všechny ty patálie nakonec zase fajn.

Když se totiž po roce vrátíte do zase lehce pozměněného areálu, jehož zákoutí bývá radost prozkoumávat, a začnete se potkávat se všemi kamarády a u toho sami sebe rozmazlíte jak tradičními dobrotami typu vaflí s ovocem, rolované zmrzliny nebo trhaného vepřového na hranolkách od Faency Fries, svět je hned zase růžovější.

A čím více se rozhodnete se o sebe během čtyřdenní hudební přehlídky starat, tím lépe pro vás. Mezi všemi těmi přednáškami o dlouhověkosti totiž stačí zajít třeba do stánku Artování nedaleko místa, kde loni stála Full Moon stage, na tu nejlepší masáž, kterou jste v životě zažili: skutečné profesionálky vám tam za půl hodinky dají do kupy zablokovaná záda tak, jak ještě nikdo před nimi. A ať to klidně zní jako teleshopping - když ale někdo něco fakt umí, zaslouží si za to poplácat po, ehm, zádech.

Tím se plynule přesouváme k muzice, protože už program úvodního dne ukázal, že šikovní muzikanti ani v době playbacků ještě nevymřeli. Třeba takový Mark Ambor. Stále ještě tak trochu začínající písničkář z New Yorku se svou skvělou doprovodnou kapelou zastoupil na poslední chvíli absentujícího Artemase. A jakkoliv je jeho muzika líbivá, po srsti hladící a místy až nevzrušivá, zase jednou se ukázalo, že když máte to štěstí a jdete na koncert libovolného interpreta ve chvíli, kdy právě končí své turné (v tomto případě jeho evropskou část), bývá to vystoupení přirozeně lepší.

A tak zatímco při poslechu jeho debutu byste si mohli vzpomenout třeba na slavnějšího Shawna Mendese a tu lehce přeslazenou popinu odzívat, naživo se jednalo o sympatického sedmadvacetiletého mladíka, který rád pracoval s publikem a opakovaně skočil dolů k prvním řadám, aby se s nimi pozdravil a vygradoval své písně, co nejvíce to jen šlo. Překvapivě zařazená akustická coververze "Use Somebody" od Kings Of Leon navíc ukázala, že má autor hitu "Belong Together" ještě i dobrý vkus.

Nová generace zpěváků a rapperů letos opanovala řadu pódií a vypadá to, že už definitivně došlo ke střídání stráží, kdy někdejší festivalové klasiky typu Wohnout, Horkýže Slíže nebo Kryštof stále častěji nahrazují mladší. Ben Cristovao po skvělém koncertě v Edenu odehrál na hlavní scéně vesměs standardní set, do kterého si pozval třeba Adama Mišíka, Osamu Verse-Atilea nebo Sofiana Medjmedje, s nímž nedávno vydal společné album "Khaosan".

A když zrovna zpíval "Pápá", ve festivalové aplikaci vyskočilo upozornění, že se ve stánku Kofoly chystá tajný koncert skupiny Sebastian. Frontman na skromném pódiu s ne úplně ideálním ozvučením hlásal, že netušil, co čekat, ale baví se stejně dobře, jako kdyby hrál na velké stagei. V dalších dnech program festivalu rozzáří i kolegové Calin nebo Marcell s fiedlerskim, jejichž nová deska je také na spadnutí.

Nenápadným bodem programu se na druhé největší scéně stal koncert zpěváka vystupujícího pod jménem Matt-Felix. Britský interpret narozený v Nice má sice italské předky a část života vyrůstal v Indonésii, v jeho hudbě ale uslyšíte především šedesátky a ozvěny kapel jako Arctic Monkeys nebo Inhaler.

Originalitu zde nehledejte, pokud ale hltáte každé čerstvé jméno, které by v Británii mohlo brzy takzvaně bouchnout, Matt-Felix by neměl na vašem seznamu objevů chybět. Velice příjemný set, jehož nepůvodnost rychle zastínila skladatelská zručnost.

Očekávané spojení největších taháků prvního dne, tedy Stinga a Shaggyho, kteří spolu v roce 2018 připravili společné, kritiky ztrhané a přitom paradoxně Grammy oceněné album "44/876", jehož název odkazoval na telefonní předvolby Velké Británie a Jamajky, nakonec proběhlo hned dvakrát. I čeští fanoušci tak mohli zažít vzácné momenty, ke kterým jinak dochází spíše na zahraničních, větších festivalech, o nichž na musicserveru pravidelně informujeme.

Společného předvedení se nejprve dočkala novinka "Til A Mawnin" z chystané druhé společné desky, a to během setu Shaggyho. Už druhý koncert reggae legendy v České republice během jediného měsíce se po tragickém předskakování Pitbullovi v O2 areně podařilo vylepšit nejen Stingovým příchodem, ale i zařazením vícero písní.

Mezi jinými se do programu nově dostal třeba i hit "Strength Of A Woman" nebo spolupráce se Seanem Paulem. Otravné restartování half-playbackem podpořených skladeb, Shaggyho okaté přehrávání a hluchá místa ale v jeho vystoupení zůstaly.

Jakmile se ale role prohodily a do programu Stinga, který si nově dal do uší in-ear odposlechy a u úst měl hlavový mikrofon, dorazil Shaggy, aby z hitu "Englishman In New York" udělal "Jamaicaman In New York", hezky si to všechno sedlo a radost v publiku byla doslova hmatatelná. Protože to jsou přesně ty momenty, u nichž víte, že už je nejspíš podruhé nikdy neuvidíte.

Stingův koncert ale zůstal sám o sobě natolik nosný, že by podobnou vložku ani nepotřeboval. Muzikantská genialita jak jeho, tak především jeho doprovodného kytaristy Dominica Millera nepřestává fascinovat ani po letech. A tak přesto, že k nám ústřední tvář kapely The Police jezdí i několikrát do roka, nepřestávají být jeho vystoupení lahůdkou. Profesorskou rutinou možná ano, přece jen se jeho setlisty příliš nemění a umělec vystupující už léta ve stejném bílém tričku s publikem komunikuje čím dál tím méně, jejich jádro a písně samotné ale zůstávají natolik silné, že se zkrátka neomrzí.

A to i přesto, že všichni víme, že svůj vrchol u nás už zpěvák vlastním jménem Gordon Matthew Thomas Sumner odehrál - to když se v roce 2010 představil v O2 areně s Českým národním symfonickým orchestrem. Kdo tam tehdy chyběl a pro koho byla až Ostrava místem prvního živého setkání s legendou, po němž má chuť na přídavek a hlubší ponor, nechť zabrousí do hlubin internetu a vyhledá si jak živák "Live In Berlin" zachycují zmíněné turné, tak do češtiny přeloženou autobiografii "Broken Music". Po nastudování obojího totiž i hluchý musí uznat, že slovo génius je v případě třiasedmdesátiletého hudebníka ještě pořád slabým přívlastkem.

Buď jak buď, skvostné kytarové sólo během "Fields Of Gold", prodloužený závěr "If I Ever Lose My Faith In You", dravě rocková "So Lonely", procítěné pěvecké podání "Shape Of My Heart" či stroboskopy ozvláštněné spojení "Can't Stand Losing You / Reggatta de Blanc" zůstaly silnými momenty z jinak lehce osekané show. Oproti předchozímu koncertu v Rakousku z ní vypadly hity "A Thousand Years", "Mad About You" či "Heavy Cloud No Rain", a tak se prostřední část setu před silným finále lehce táhla.

Komu však na dřeň ořezané aranže v programu označovaném dle aktuální sbírky za "3.0" vyhovují, může se těšit už 18. října do Brna, kam se trio muzikantů se stejným představením vrátí.

Druhý festivalový den bude v lehce upršené Ostravě patřit trojici Iggy Pop, Finneas a Justice.