Tak copak nám zas předhodil 'ten starej punker'? Jen ti, kteří Iggy Popa nikdy neviděli v posledních letech v akci či alespoň neslyšeli desky jako třeba "American Caesar", mohou pochybovat o jeho vitalitě a hudební potenci. Ovšem i skalní fanoušci by si jen těžko připouštěli tu eventualitu, že by je snad mohl tenhle vychrtlý rocker, na kterém bujné mládí zanechalo viditelné stopy a který už čtvrt století vypadá jako nad hrobem, něčím překvapit nebo snad dokonce zaskočit. Má svou laťku a mnozí progresivní elektro mágové jistě skončí v důchodu dřív než on, ale od radikálních zářezů do hudební historie už tu jsou přece jen jiní. A přesto jeho nové album svým způsobem poměrně slušným překvapením je.

Tedy ne že by Iggy přišel s něčím ultra novým, spíš naopak. Ale překvápko to je. Poté, co se ve vší nahotě ukázala slepá ulička nu-metalu, ve kterém se nyní už jen omílají vyčerpané vzorce, a na síle zas získávají z tradičních rockových kořenů vzešlé party typu Black Rebel Motorcycle Club, které vracejí rocku jeho původní jednoduchost a energii, jako by na hladinu vyplul i někdejší James Osterberg. Zapomeňte na pohodové desky, jakou byla příjemná a melodická "Brick By Brick" s mediálním megahitem "Candy", či relaxačně oddechová "Avenue B", na kterých nebyla nijakou zvláštností akustická kytara. Tady se zas jede ostře, často s nasazením nadoraz a volume doprava.

Na první pohled do bookletu se zdá, že máme před sebou nějaký obskurní výběr. Až na jedinou výjimku jsou totiž všechny skladby podepsány jako Iggy a někdo. Jenomže deska je nově natočená a spojení s občas i o generaci mladšími muzikanty je prostě záměr. Iggy jako interpret se tu nechává doprovázet dvakrát Green Day, dvakrát The Peaches a jednou (v bezkonkurenčně nejslabším momentu desky) Sum 41. Tato část desky nejenže zní občas klišovitě, ale hlavně bledne v sousedství šesti kousků s The Trolls a čtyř s bratry Ashetonovými pod značkou The Stooges, legendárního to Iggyho odraziště z počátku sedmdesátých let. V nich zní, jako by od té doby ani žádný čas neuplynul - brutálně syrově a nahlas, bez zbytečných příkras a instrumentálních kudrlin. Burácivé stěny zkreslených kytar, agresivní salvy bicích a maximální nasazení - to jsou atributy opravdového rocku a potažmo punku v jeho původní, ryzí podobě, která je tak vzdálená současným pophybridům, které se tím slovem jen ohánějí. Jestliže však skladby s The Stooges znějí přímočaře a s údernou energií, ty s The Trolls jsou spíš temně valivější, náladovější a poslechově zajímavější. Obě polohy jakoby se ideálně doplňovaly a právě ony pozdvihávají celé album nad běžný průměr.

Ne, že by poslední Iggyho desky byly vyloženě špatné, ale tahle je po deseti hubených letech převyšuje o několik tříd. Nic nepředstírá a Iggy se tu nachází ve skvělé formě, se samozřejmou drzostí teenagera, ale zároveň bohatý zkušenostmi téměř šedesátníka, který už prostě dávno ví, co chce a tím je pořád o krok před svými mladými následovníky. A ten jazyk jakoby z bookletu vyplazoval na všechny, kteří měli tu drzost na to zapomenout.