Foo Fighters se vracejí s novým singlem "Today’s Song" a tentokrát dávají fanouškům víc než jen další dávku stadionového rocku. Je to píseň tichá i monumentální, intimní i univerzální, bez pózy a plná emocí. A co je nejzásadnější - působí pravdivě. Jako když někdo, kdo zažil ztráty, bolesti i triumfy, konečně vydechne slova, která dlouho dusil uvnitř.

Hudebně se kapela drží svých typických poloh, tentokrát ale s odstínem klidu. Akustická kytara a tlumený Grohlův hlas nás uvádějí do světa, kde ticho má stejnou váhu jako hluk. Píseň se rozvíjí pomalu, ale jistě - vrství se do sytého, přesto přehledného aranžmá, které nenabízí tolik tvrdosti nebo energie jako období "Wasting Light" nebo "Concrete and Gold". Jde o záměr. "Today’s Song" není hymna, ale meditace. Někdo by řekl, že jí chybí drajv - jiný, že skupina konečně nechala do písně promluvit i ticho.

Textově se Dave Grohl obrací ke svým fanouškům, přátelům i sám k sobě. Věty jako "ashes to ashes, dust into dust" sice mohou znít jako klišé, v jeho podání ale rezonují opravdově. Ztráta Taylora Hawkinse, odchod Joshe Freese, osobní i tvůrčí turbulence posledních let - to všechno visí ve vzduchu, aniž by to muselo být řečeno nahlas. Píseň je o přijetí. O porozumění tomu, že svět se točí dál, i když někteří zůstávají už jen ve vzpomínkách.

Nenápadnou, ale výmluvnou zajímavostí je fakt, že vizuální podobu singlu - obal i minimalistický artwork - vytvořila Harper Grohl, Daveova patnáctiletá dcera. V době, kdy kapely často najímají armády designérů a kreativních týmů, Foo Fighters ukazují, že ta nejcennější výpověď může přijít z domova. Tento drobný lidský detail krásně ladí s duchem celé písně - generace se prolínají, bolest se předává i léčí a hudba drží pohromadě nejen kapelu, ale i rodinu.

Další perlička potěší hudební pamětníky: Grohl nedávno přiznal, že frázi "today’s song" si zapsal už během turné v roce 1998, ale nikdy se jí nenašla vhodná chvíle, až teď. Jako by tehdy poslal vzkaz budoucímu já a až po čtvrtstoletí k němu našel cestu s potřebným nadhledem. Formace se tak stala vlastním prorokem - a skladba zní jako odpověď na otázky, které si muzikanti kladli celý život.

Jediné, co lze písni vytknout, je místy až příliš hutná produkce. Zvuk působí zamlženě - hlas i nástroje splývají a ztrácejí kontury. Někteří fanoušci to označují za "rozplizlý mastering", jiní kritizují Grohlův vokál, který prý zní unaveně, téměř jako z plechové roury. Možná ale právě tahle syrovost není slabinou, ale záměrně přiznaným otiskem reality. Foo Fighters už nejsou kapelou, která burcuje každou notou. Jsou kapelou, která si může dovolit zpomalit, ohlédnout se a jen tak být.

"Today’s Song" není hit do playlistu. Je to dopis. Vzkaz od Davea fanouškům i sobě samému. Jeho síla spočívá v upřímnosti, ne v hitparádovém potenciálu. A právě proto stojí za pozornost - protože v době, kdy většina rockových legend recykluje své bývalé já, se oni pokoušejí říct něco nového. A i když je to tišší než dřív, možná to mluví hlasitěji než kdykoli předtím.

Ke zveřejnění singlu se váže i silný vizuální doprovod. Místo klasického klipu zvolili Foo Fighters téměř patnáctiminutové video dostupné na jejich oficiálních stránkách, v němž Dave Grohl osobně rekapituluje třicet let existence skupiny. Je to neokázalé, místy vtipné, ale především lidské. S velkou pokorou tu zazní jméno Taylora Hawkinse, ale i bývalých členů jako William Goldsmith nebo Franz Stahl - gesto smíření, vzkaz: "Nikdo nebyl zbytečný."