Na začátku tohoto velkého příběhu byla jedna house party v Cardiffu, kde se potkali Rick Smith a Karl Hyde. Dali se dohromady a začali si říkat Freur. Smith hrál na kytaru, Hyde se staral o zpěv. Jelikož to bylo někdy kolem roku 1983, jejich hudba byla ovlivněna post punkovou vlnou. Vydali dvě alba, ale jejich tvorba nikoho moc nezaujala, ani kritiku, ani posluchačskou obec. V roce 1987 se přejmenovali na Underworld a vydali další album. V následujících letech předskakovali například Princovi nebo Eurythmics. Jenže to pravé mělo teprve přijít.

Možná chtěli jít s dobou, možná jim byl ten přidrzlý DJ prostě jen sympatický. Ale určitě nečekali, že jim kluk jménem Darren Emerson udělá v kapele takový vítr. Nejdříve kapela opustila "tu staromódní rockovou orientaci", Smith si teď s kytarou hrál tak, že to vypadlo na nějaký experiment (ale uším lahodící). Pokud jde o Hydeův vokál, zkusme to přes následující příklad. Přirovnáme-li jeho předcházející projev ke skleněné tabuli, tak si na něj vzal Emerson hodně velké kladivo a zbyly akorát střípky. Ale jak on to pak, kluk jeden ušatá, poskládal dohromady a jak hezky to zabalil do houseového, místy technařského, hávu!

V roce 1993 vychází první album nové sestavy. "Dubnobasswithmyheadman" bylo nadšeně přijato kritikou a postupně si našlo cestu i k posluchačům. Avšak výrazný prodejní úspěch debut nezaznamenal. Postupně však ale trio Hyde-Smith-Emerson získalo pověst nejoriginálnější elektronické kapely a stále častěji byly ke slyšení jejich skladby. Když čísla v kalendářích říkala, že je rok 1996, potkal trojici opravdový sled "proslavíme vás" událostí. Za a) Underworld vydávají druhé album "Second Toughest In The Infants", jenž je s jejich debutem považováno za vrchol "underworldí" tvorby, za b) se jejich singl "Born Slippy" stává stěžejní skladbou závěrečné scény filmu Dannyho Boyla "Trainspotting", z něhož se pro mnoho lidí stal téměř kult. Mimochodem, po druhém albu se začalo říkat, že kluci hrají tzv. progressive house. O dva roky později vychází album "Beaucoup Fish", na které se nedočkavě těšila spousta lidí. Underworld samozřejmě nezklamali a nabídli nám další dávku kvalitní taneční hudby, i když dalo by se říct, že bylo více popové a hitové než jeho dva starší bráškové. Ale neznám nikoho, kdo by se odvážil nahrávku označit za nepovedenou či dokonce špatnou. Poslední rok minulého tisíciletí byl ve znamení odchodu reformátora Emersona. Darren se rozhodl vydat na sólovou dráhu, a tak ještě trojice vydala kompilaci "živých" skladeb z koncertů "Everything, Everything", jakousi vzpomínku na společně strávená léta. Potom se posluchači dva roky strachovali o to, jakou škodu nadělá Darrenův odchod ve zvuku "nových" Underworld. Nakonec se ale ukázalo, že všichni akorát malovali čerta na zeď . Ostatně, jak album "A Hundred Days Off" dopadlo, si můžete přečíst i na musicserveru.

A jelikož ta čtyři alba (když nepočítáme "živák" "Everything, Everything") zabrala přesně deset let, řekl si někdo, proč nevydat takové malé (dvoudiskové) ohlédnutí. A ejhle, už je tady. Najdeme na něm šestnáct tracků a myslím, že je vybráno dobře. Jenom mým přátelům trochu vadí, že se na výběr nedostal song "Juanita". Neměl jsem v plánu to sem psát, protože já ji tu nepostrádám, ale když už jejich počet stoupl na deset... Jinak si opravdu troufám tvrdit, že tu najdete všechno, co by tu být mělo. Nechybí "trainspottingový" "Born Slippy" ve verzi Nuxx, výborné "Mmm Skycraper I Love You" a "Pearl's Girl", můj nejoblíbenější "Moaner" a samozřejmě první singl "Two Months Off" ze zatím posledního alba. Dohromady to všechno dává něco kolem dvou a půl hodin našlápnuté hudby, kterou využijete hlavně při parties. Jenom bacha na sousedy, ti moji snad už na svých trubkách od topení nemají žádnou barvu.

Jak to říct? Pokud se vám tenhle styl hudby líbí a nemáte doma všechny řadovky Underworld, berte všemi deseti.