Ludovico Einaudi, narozený v Turíně roku 1955, patří mezi nejvýraznější osobnosti současné neoklasické ambientní hudby. Jeho tvorba se dá těžko zařadit do jediného žánru, nejčastěji je ale charakterizována jako minimalistická, s výraznými prvky klasické, současné klasické a filmové hudby, často s přesahy i do současného popu. Sám Einaudi se vyhýbá škatulkování, jeho styl je ale obecně označován jako minimalismus nebo moderní klasika - meditativní, introspektivní, založený na opakujících se motivech a atmosféře, která silně působí na emoce posluchače.

Einaudiho cesta začala u folkové kytary, brzy jej ovšem zlákal klavír a kompozice. Studoval na milánské konzervatoři a učil ho i legendární Luciano Berio, který mu otevřel dveře k experimentování a otevřenému pohledu na hudbu. V 80. letech skládal pro balet, divadlo i film a jeho hudba zazněla v prestižních sálech jako milánská La Scala nebo Lincoln Center v New Yorku. Průlom přišel s albem "Le Onde" (1996), inspirovaným Virginií Woolfovou, a od té doby Einaudi pravidelně boduje v žebříčcích klasické i populární hudby. Jeho skladby znějí ve filmech jako "Nedotknutelní" či "Nomadland" a s více než dvěma miliardami streamů je nejposlouchanějším žijícím klasickým skladatelem světa.

Navzdory obrovskému úspěchu a oblibě u širokého publika se mu nevyhýbá ani kritika. Nejčastěji mu bývá vytýkáno, že jeho tvorba je příliš jednoduchá, opakující se nebo že slouží spíše jako příjemné pozadí bez hlubších myšlenek. Někteří hudební kritici a puristé klasické hudby poukazují na to, že jeho minimalistický styl přináší málo inovací a že jeho skladby postrádají složitost a harmonickou náročnost, kterou lze najít u jiných současných skladatelů. Další kritika se týká jeho komerčního úspěchu - někteří jej obviňují z toho, že jeho hudba je příliš mainstreamová a že se příliš přizpůsobuje vkusu širokého publika. Většinou se však shodují na tom, že virtuosova síla spočívá právě v jednoduchosti a emocionální naléhavosti, která oslovuje miliony posluchačů po celém světě.

Pokud bychom hledali paralelu mezi současnými skladateli, nejčastěji se Einaudi srovnává s francouzským umělcem Yannem Tiersenem, který je známý především díky soundtracku k filmu "Amélie z Montmartru". Oba skladatelé jsou spojováni s moderní klasikou a minimalismem, ale jejich přístupy se liší. Zatímco Ludovicova hudba je klidná, meditativní a často staví na opakujících se motivech, Yannova tvorba je hravější, eklektičtější a častěji využívá rozmanitější nástrojové obsazení - od akordeonu přes housle až po klavír. Tiersen také rád experimentuje s rytmy a melodiemi, zatímco Einaudi zůstává věrný svému minimalistickému stylu a klavírnímu zvuku. Oba však dokáží silně zasáhnout emoce svých posluchačů a jejich hudba je oblíbená napříč generacemi.

Dost ale úvodu pro neznalé a teď osobně a k pražskému koncertu. Jako posluchačka, která většinu života tráví v kotli mezi punkery, rockery a metalisty, jsem si připadala trochu jako vlk v rouše beránčím. Na sobě místo kanad a černé bundy s bodci sako, místo piva v ruce vstupenka do vyprodaného sálu, místo kytarového nářezu očekávání klidných klavírních tónů. Sympatický Ital je jedním z mála hudebníků, kvůli kterému jsem ochotna vyměnit moshpit za usednutí do měkké sedačky. A rozhodně jsem nelitovala.

Sál O2 universa se před vystoupením na podporu aktuální desky "The Summer Portraits", které kolegyně Kateřina dala v recenzi absolutní hodnocení, začal plnit až těsně před začátkem koncertu. A stejně jako při středečním termínu, i ve čtvrtek hala praskala ve švech. Pódium působilo minimalisticky, ale promyšleně - decentní světla, klavír a kolem protagonisty kromě dalších hudebníků osmičlenný smyčcový ansámbl, který sliboval, že večer nebude jen o sólovém klavíru, ale také o bohatých zvukových vrstvách. Jakmile Einaudi usedl k piánu, v sále se rozhostilo ticho, jaké by mu záviděla i nejtišší pasáž Mahlerovy symfonie.

Úvodní "Rose Bay" otevřela koncert jemně, jako když se po ránu rozhrne záclona a do pokoje vstoupí první paprsek slunce. Každý tón se nacházel přesně tam, kde měl být - nic navíc, žádná okázalost, jen čistá hudební esence. Smyčce se přidaly nenápadně, ale s takovou citlivostí, že se zdálo, jako by klavírista a doprovodní hudebníci dýchali ve stejném tempu. "To Be Sun" rozjasnila prostor, klavírní motivy se třpytily jako kapky rosy na trávě. Publikum ani nedutalo, každého diváka pohltila atmosféra, která měla blíž k meditaci než k běžnému koncertnímu zážitku. Einaudiho hra působila místy až hypnoticky - opakující se motivy se vlnily a postupně nabíraly na intenzitě, jako když se rozbíhá letní bouřka.

S příchodem "Punta Bianca" se hala ponořila do melancholické nálady. Smyčcové okteto se rozvinulo do plné šířky, tóny klavíru se odrážely od stěn a vytvářely iluzi nekonečného prostoru. V tu chvíli bylo jasné, že Einaudiho minimalismus není o prázdnotě, ale o prostoru pro emoce. Když zazněla ikonická "Fly", sál se téměř vznášel. Tato skladba, známá z filmu "Nedotknutelní", rozechvěla i ty, kteří přišli jen ze zvědavosti. Smyčce a jemná elektronika jí dodaly další rozměr, kompozice gradovala chirurgicky přesně, přitom ale přinesla spoustu citu.

Následovaly "Episode One" a "Run", kde se rytmika rozjela jako rozjíždějící se vlak - nejprve pomalu, pak s čím dál větší rychlostí. Smyčce, perkusivní prvky a klavír vytvářely vrstvy, které se postupně skládaly a rozkládaly, až měla hudba skoro rockovou energii, jen v jiném balení. "Santiago" a "I giorni" nabídly opět chvíle zklidnění. Publikum se nechalo vést, mnozí zavřeli oči a nechali se unášet proudem tónů. Einaudiho klavír hladil i bodal, střídal křehkost s monumentálností. Každý tón měl své místo, neslyšeli jsme žádné zbytečné kudrlinky, z pódia přicházely jen čisté emoce.

V druhé polovině večera zazněly skladby "Eros", "Jay", "Swordfish" a "Una mattina", vyjadřující nový začátek, klid a čistotu. Sám Einaudi o poslední jmenované řekl, že je velmi osobní a reflektuje jeho každodenní život. Smyčcový ansámbl tu ukázal, jak dokáže být nejen doprovodem, ale také plnohodnotným partnerem klavíru - někdy tvořil jemné pozadí, jindy přebíral hlavní melodii. Když se ozvaly první tóny "Nuvole bianche", sál doslova nedýchal a každý tón se vznášel v prostoru jako bílý obláček. Její název ("Bílé mraky") může symbolizovat pomíjivost života, změny a pohyb vpřed. Melodie se postupně rozvíjí, což může evokovat vzpomínky nebo introspektivní myšlenky, vyjadřující pocit svobody, melancholie a naděje.

Závěr patřil skladbám "Maria Callas", "Pathos", "Divenire" a "Experience", jež byla vrcholem večera. Kompozice je často spojována s tématy vzpomínek, introspekce a emocionálního růstu. Podle některých interpretací vyjadřuje pocit odcizení mezi partnery, kteří se snaží najít své místo ve světě, ale zároveň se cítí, jako by se pomalu vytráceli. Gradace emocí, vrstvení zvuků a crescenda u závěrečných skladeb publikum naprosto strhlo, potlesk byl stále bouřlivější. Přídavek "The Tower" pak večer uzavřel ve smíření a tichu, které by se dalo krájet.

Atmosféra byla celou dobu až posvátná. Nekazily ji žádné zbytečné ruchy, jen občasné zakašlání nebo tiché povzdechy dojetí. Lidé odcházeli s pocitem, že zažili něco výjimečného, co se vymyká běžným koncertním zážitkům. Einaudi v Praze znovu potvrdil, že jeho hudba dokáže spojit generace, žánry i povahy - od metalistů po milovníky ticha.