Popkulturní fenomény jsou sice na vzestupu, na plné O2 areny ale ještě nedosáhnou. Ukázal to částečně jak v pátek a neděli ne tak úplně plný Comic-Con Prague, tak nakonec i pro nezájem zrušená akce pod patronátem PlayStationu, která lákala na živý poslech soundtracků z jeho exkluzivních her. A potvrdila to také čerstvě proběhlá akce s oficiální licencí Marvelu, která to v libeňské aréně až na ochozy v druhém patře haly bohužel nedotáhla.

Můžeme se samozřejmě bavit o tom, zda za tím stojí ústup komiksových filmů ze slávy, nabitý květnový program, v němž Pražané neví, kam vyrazit dříve, nebo nepříliš propracovaný marketing akce, u níž nad rámec jedné tiskové zprávy se stručnými informacemi a nic neříkajícím trailerem nebylo zcela zřejmé, kdo za ní vlastně stojí.

Coby příchozí jsme proto netušili, kdo v hale diriguje a zda na pódiu stojí Český národní symfonický orchestr, anebo úplně jiný soubor. Rozklíčovat se to začalo dařit až po první přestávce, kdy program startující netradičně už v 19:30 na čtvrthodinu zastavil a na projekci odhalil, že pro více informací je třeba zamířit na německé stránky Semmel.de. Ani tam se ale požadované informace nedozvíte, místo toho pouze zjistíte, že se jedná o stejnou společnost, která nejen k nám vozí třeba Hanse Zimmera.

I přes naddimenzovanou kapacitu ale Marvel evidentně pořád frčí. A takové davy mířící čistě jen za hudbou z jeho filmů by ještě před pár lety byly jen snem všech komiksových nerdů. Nyní už alespoň víme, že podobné akce mohou být životaschopné i ve větším měřítku a jakožto jedna z prvních vlaštovek tohoto trendu zafungovala událost s názvem "Marvel Studios: Infinity Saga: The Concert Experience" velice dobře.

Přitom v podstatě nemusela vymýšlet nic světoborného - jen si ohraničila vybranou část Marvel Cinematic Universe, do níž k dnešnímu dni spadá třiadvacet filmů, které by dohromady zabraly čtyřiapadesát hodin čistého času, a z nich vybrala pomyslné best of. Ikonické záběry následně podkreslil symfonický orchestr. Ačkoliv - ono to není tak jednoduché.

Předně - koncert v O2 areně měl oproti konkurenčním akcím konajícím se v Obecním domě či Rudolfinu zásadní výhodu v tom, že vznikal s posvěcením samotného Marvelu. To v praxi znamenalo, že měl práva na to nakládat s filmovým materiálem dle libosti a především ho mohl promítat na projekci v hale. To si spousta konkurentů nemůže vůbec dovolit. Že to ale také znamenalo, že diváci sledovali primárně filmové dění, než jak hrají muzikanti, je věc druhá. Také to ale ukázalo, že sledovat marvelovku v O2 areně může být mnohem horším zážitkem, než jít na ni do kina. Projekční plocha totiž nebyla dostatečně velká, a pokud jste neseděli přímo v předních řadách, působilo to podobně, jako byste se koukali na velkofilm na mobilu.

Výhrady lze mít i k samotné dramaturgii. Zatímco na samém začátku to ještě vypadalo, že půjdeme chronologicky, postupem času se záběry i filmy začaly slévat do sebe navzájem. Radost z toho, že nejprve sledujeme vznik Iron Mana a k oblekům Mark I, Mark II i Mark III postupně dostáváme hudební podkres, který po přibližně deseti minutách vrcholí s "Back In Black" od AC/DC, které ale znělo ze záznamu a smyčce ho jen lehce podmázly, byla veliká. O pár minut později už se ale situace začala komplikovat.

Ještě následující zrod Kapitána Ameriky a jeho slavných prsních svalů sice připomínal svou hudební stránkou historické snímky, mezi něž se, s trochu nadsázky, stále řadí, u "Thora" už se ale začalo zrychlovat, nehledě na to, že pokračování snímků z ústředního tria nejslavnějších hrdinů už program, až na "Občanskou válku", zcela opomíjel. Kdo se tedy těšil třeba na populární "Ragnarok", odcházel s nepořízenou. V podstatě jen sotva minutovými záblesky jsme sledovali zrod Doctora Strange či Ant-Mana, jehož hudba se ale - na rozdíl od mnohých jiných marvelovek - paradoxně řadí mezi to nejzajímavější z komiksového univerza.

Než jsme se nadáli, šestice hrdinů z prvních "Avengers" už stála nastoupená v ikonickém kroužku uprostřed New Yorku, a když se poprvé rozezněla nejslavnější melodie "Assemble", za níž stojí Alan Silvestri, šel z toho mráz po zádech. A to i když zazněla v druhé půlce podruhé, tedy ve chvíli, kdy se v "Endgame" všichni hrdinové v těch neoblíbených šedivých oblecích vydávají zachránit svět.

Celá "Infinity Saga", jak se označují filmy od roku 2008 až po zmíněné "Avengers: Endgame", je ale až příliš bohatá, a to jak dějově, tak i svou hudbou. Zamrzelo tak nejen proplétání děje z "Captain America: Občanská válka" se "Spider-man: Homecoming" nebo zredukování celých "Strážců galaxie" na pouhé intro se záběry na jednotlivé hrdiny, z nějž jsme po odeznění prvního refrénu z "Hooked On A Feeling" přeskočili rovnou až k mučení Thora a Lokiho Thanosem v "Infinity War", ale také skutečnost, že až na pár výjimek zněla hudba především z bojových scén. Jako by tvůrci zcela rezignovali na dynamiku, kdy je potřeba válečné pasáže naředit klidnějšími scénami s intimnějším, melancholičtějším doprovodem, jaký doprovázel například úmrtí Visiona. A tak když veškerá ta dramatičnost a epičnost z finálních bitek v jednotlivých snímcích zněla sálem už půldruhé hodiny, začalo to být z hudebního hlediska poněkud ubíjející.

Naštěstí ale závěrečné finále čerpalo z vrcholných momentů "Endgame", čímž hudební doprovod ze scény od debaty Doctora Strange s Thanosem o genocidě až k finální bitvě zabral snad dobrou půlhodinu. A ta naopak patřila k vrcholům programu. Ostatně dodnes je právě závěr ságy považován za jeden z nejlepších filmů všech dob a koncert v O2 areně to po té skoro až trailerové skrumáži v předchozí části večera naštěstí připomněl. A když na samém konci Tony Stark pronesl své památné "I love you 3000", tahaly se z kapes kapesníky.

Jako upoutávka na to, co nás čeká v následujících letech, zafungoval sobotní program v O2 areně solidně. Pro příště ale bude rozhodně lepší, když půjdeme u podobného programu krok za krokem a večer co večer si připomeneme jeden kompletní film z této milované franšízy od A až do Z. Protože Marvelu není nikdy dost.