"Ach, to bude krásné!" pomysleli si jistě mnozí, když poprvé spatřili plakát lákající nejen na samotné Sigur Rós, ale také na jejich spojení s Českým národním symfonickým orchestrem. Znělo to jako splněný sen. A také že ano.

Jistou komplikaci hudebním publicistům však zařídili pořadatelé rozhodnutím, že pisálci budou v největším sále Kongresového centra, kde se akce odehrávala 3. září, ale její repete proběhne ještě o den později, sedět až úplně nahoře pod střechou, odkud - jak známo - není moc dobře vidět dolů na pódium. A to i přesto, že vyprodáno nebylo.

Za drobné vítězství tak lze považovat alespoň úspěšné dopočítání se, že kromě ústředního tria doplněného o nájemného multiinstrumentalistu Ólafura Björna "Óbóa" Ólafssona se na scéně nacházelo také jedenačtyřicet členů orchestru. Tedy stejné množství, s nímž islandská skupina obráží turné už od roku 2023, kdy vyšla její zatím poslední, osmá deska "Átta". Ovšem rozlišit, zda se díváte na muže či ženu, natož ještě na jaký nástroj kdo hraje, nebo dokonce jak dobře, to už by zvládli jen šťastlivci s dalekohledem.

Scéna, na níž chyběla jak doprovodná projekce se záběry buď na ostrovní přírodu, nebo alespoň na dění na pódiu, postrádala také pořádné osvětlení, jednoduché reflektory tak pouze měnily základní paletu barev z bílé na žlutou, červenou či modrou. A jelikož muzikanti logicky zůstávali na svých židličkách, viděli jste z nejvyššího patra prostě jen shluk lidí, tudíž z vizuálního hlediska nebylo možné hodnotit zhola nic.

Jenže teď přichází ten twist. Celý sál byl nazvučený tak dobře, že už to snad lépe ani nešlo. A právě uši měly být tím hlavním smyslem, který budete celý koncert využívat nejvíce. Nezáleželo na tom, která píseň během dvou hodinových setů rozdělených dvacetiminutovou přestávkou právě hraje nebo že v programu žádná studiovka nezískala nejpočetnější zastoupení, neboť jak novinka, tak čtvrté album "Takk..." z roku 2005 byly připomenuty shodně čtyřikrát, zatímco ze sedmého "Kveikur" nezaznělo vůbec nic. Podstatné bylo, zda jste to všechno dokázali patřičně vnímat.

Jako skutečná výzva se proto ukázala snaha přivést sám sebe do stavu, kdy se vám podaří se na skupinu a její hudbu dostatečně dobře naladit, abyste si mohli večer užít, jak to tvůrci programu zamýšleli. A jelikož z obrazu nezůstalo mnoho, ukázalo se nakonec nejrozumnějším řešením prostě jen zavřít oči. Uzavřít se před světem i před sebou samým. Přestat se ošívat, hledat na sedačce vhodnou polohu, nebo dokonce vytahovat z kapsy mobil.

To všechno ten zážitek bouralo, vracelo vás to do reality. Nechtěli jste myslet na to, že venku je slunečný, teplý letní večer. Nebo co musíte nakoupit cestou domů. Museli jste sami sebe tak trošku vypnout. Odpojit se. Mít oči zavřené a udržet je tak co možná nejdéle.

A až pak se to stalo. Pokud jste dokázali přemoci přirozený chtíč být přítomni a vnímat i očima a místo toho jste se soustředili skutečně jen na uši, hudba Sigur Rós zafungovala. Její melancholická a někdy i depresivní nátura se vám dostávala do nitra stále hlouběji. Vyplavovala stres, hojila rány, uklidňovala. Možná z vás dokonce vymáčkla i nějakou tu slzu. Proměnila se v zážitek, jehož se doprovodný orchestr stal natolik přirozenou součástí, že jste měli pocit, jako by jeho bohatý, ale přesto často velmi intimní zvuk byl součástí všech písní odjakživa.

Šlo o moment, který jste nevnímali s ostatními v sále, ale jen se sebou samými. Hudba se v podání místy nepatrně škobrtajícího, teskného vokálu Jónsiho stala očistným rituálem, kterému ta pauza uprostřed až lehce uškodila, protože na chvíli vrátila do reality. A to nikdo nechtěl.

Nebyl to večer o velké dynamice. O přechodech mezi náladami nebo o velkých hitech. Ten totiž, technicky vzato, přišel jen jeden a publikum ho v tu chvíli na rozdíl od všech ostatních bouřlivě přijalo, a tak se ze singlu "Hoppípolla" nepřekvapivě znovu stal klíčový moment představení. Jenže o něj nakonec vůbec nešlo.

Šlo jen o to, zda se vám podařilo dostat sebe samotné do stavu, kdy jste se Sigur Rós doslova na jedné vlně. A kdo to dokázal, ten už na koncert, slovně doprovázený jen jednoduchým "Thank you so much" z úst jinak nemluvného frontmana před závěrečnými ovacemi vestoje, nezapomene.