Životní pouť Dunaje je už s jednou osudovou ženou spjatá. Zpěvačka Iva Bittová do tvorby seskupení přinesla kus specifické expresivity. V diskografii mají jedno vyloženě společné album, hostovala ale i na několika dalších počinech - včetně toho posledního, "Za vodou". Nyní, po vzájemném oťukávání a společném hraní, se ke kapele - Vladimíru Václavkovi, Josefu Ostřanskému a Pavlu Koudelkovi - přidala Jana Vébrová. Osobitá písničkářka z Lužických hor, která v sobě nese přirozenou folklórnost, dravost a jedinečnost, k poklidné nevyzpytatelnosti Dunaje skvěle sedí.

V ledasčem Vébrová Bittovou připomene - přesto se tu píše úplně jiný příběh. V Dunaji uteklo hodně vody, navždy ze sestavy odešel bohémský Jiří Kolšovský, který na zmíněné nahrávce tvořil k Ivě Bittové unikátní protipól. Vztah skupiny se zpěvačkou tu byl, řekněme rovnocennější. Aktuální osmipísňová kolekce "Mňau" stojí jinak: Až na jednu výjimku patří všechny skladby Vébrové, muzikanti z Dunaje se stahují z pomyslných světel reflektorů do rolí doprovázečů.

To ovšem neznamená, že by Dunaj přestal být Dunajem. Typický zvuk zůstává jasně rozpoznatelný od úvodní syrové kytary v otvíráku alba "Ilegální tanečnice". Václavkovy basové figury, Ostřanského barevná kytarová hra pracující s cyklickými figurami, Koudelkova sofistikovaně budovaná rytmika, celková vodní, slovy nesnadno uchopitelná, kvalita hudby.

Jana Vébrová vnáší do hry značné množství energie a široký výrazový rejstřík. Nálady je schopná kombinovat i na ploše jedné skladby. V titulní písni skvěle vystihuje kočičí nevyzpytatelnost, kdy mazlivé sloky, kde dojde i na navršení zdrobnělin ("šupinky pírka / korálky krajky / tlapičky chloupky / čumáčky pusinky"), trhá citoslovce z názvu skladby proměněné spíše v hororový výkřik. Jindy zase frázováním - viz "Bažina" nebo "Neříkej" - zdůrazňuje hypnotickou hru se slovy.

Polovinu textů napsala zpěvačka společně s básníkem Radkem Malým, on sám a Václavek (jím zpívané "Jezero lososů", poklidné, vyrovnaně meditativní, patří k silným momentům kolekce) přidali každý po jednom. Dva texty pochází z dílny dvorního dunajovského textaře Karla Davida. Jejich společný básnický svět naplňují obrazy - nikoliv příběhy.

Tanečnice tančící na ledové kře, list na otevřeném notesu, symbolické copy z říčních proudů... Síla tu leží v poetických či zvukových kvalitách ("Kam dál jak kra"), v kráse slova. Přesto se za obrazy neskrývá prázdno, jako u mnoha současných interpretů. Dunaj jde hlouběji, vytváří emoci, která u posluchače zapadne tam, kam má. Přesně, jak to umí dobrá poezie - a té tu najdeme spoustu.

Desku produkčně zaštítil Petr Ostrouchov - a jeho přístup k nahrávání, kdy celou kapelu nechává svorně pracovat ve studiu a všechno zaznamenává živě a bez velkých postprodukčních kouzel, se opět vyplatil. "Mňau" si do světa nese velkou porci opravdovosti a životnosti, nahrávka umí znít tvrdě i křehce - tak nějak ledově, což je motiv, který se tu několikrát vrátí. Zvuk tu má úžasný prostor, podvědomě vnímáme drobná echa místnosti, všechny nástroje i vokály získaly dostatek prostoru dýchat.

Dunaj by se po svém comebacku mohli držet svého kopyta a přinést další variaci na prověřené. Špatně by to jistě nedopadlo. Jenže oni ne. Sáhli do neznáma a vyšlo to. Spojení s Janou Vébrovou se ukázalo být nejen funkční, ale hlavně nosné. A to, obecně vzato, nelze u všech setkání natolik silných osobností s jistotou očekávat. Když se třískají ega, ne vždy vznikají skvělé věci, u nichž navíc ani jedna ze zúčastněných stran neztrácí kus sebe sama. Tady to vyšlo. "Mňau" je kompaktní, výrazný počin.