Kdyby se celá akce konala jinde než v beznadějně vyprodaném sále ARCHY+, možná by dojmy z ní zůstaly ještě pozitivnější než nyní. Ve stísněném prostoru jste se na ostatní mačkali, nemohli jste pořádně tančit a vůbec jste se museli docela hlídat, abyste ostatním nekazili zážitek svým extatickým nadšením. Což jen svědčí o tom, jak skvěle to The Wombats už zase hrálo.

Úvodní píseň "Sorry I'm Late, I Didn't Wanna Come", v recenzi únorové novinky "Oh! The Ocean" chválená a vzhledem k textu chytře vybraná, to sice celé odstartovala, fanoušci ale spíše jen pozorně poslouchali. Pořádně se probrali až u druhé skladby, zkušeně zvolené "Moving To New York" z roku 2006, u níž už povědomé kytarové riffy zvedaly ruce diváků nad hlavu a takřka okamžitě se začalo sborově zpívat.

To ostatně zůstalo typické pro celý večer - kdykoliv kapela zamířila hlouběji do minulosti a vytáhla z ní píseň postavenou spíše na kytarách než na synťácích, jimiž se prezentovala v posledních letech, dobře bavící se publikum jako by ještě výrazněji ožilo a užívalo si společné chvíle, které jsou s těmito muzikanty v poslední době tak vzácné.

Časy, kdy u nás hráli snad i dvakrát do roka, jsou totiž nenávratně pryč, a snad i proto každé hudební ohlédnutí do minulosti tolik potěšilo. Nejen, že se vám hned v hlavě začaly objevovat vzpomínky na dobu, kdy jste ty písně poslouchali každou chvíli a koho všeho jste tehdy znali, než se vaše cesty nenávratně rozešly. Ale kromě vagónu nostalgie se také ukázalo, že čas kvalitu jejich tvorby prověřil a sílu už tehdy velkých hitů jedině zocelil.

Kupříkladu svého času velký hit "Techno Fan" zůstává i po čtrnácti letech perfektním životabudičem, který vás nakopne rychleji než oblíbený energetický nápoj. "Tak pojďme na to," zahlásil lakonicky zpěvák s výmluvným gestem s rukou nad hlavou, když natlakovaný kousek startoval.

Škoda jen, že se do setlistu nedostaly i další singly z jejich výborné desky "This Modern Glitch", jako "Jump Into The Fog" nebo jejich nejlepší balada "Anti-D". To už by to rochnění ve flashbacích asi nebralo konce. Dostalo se tak alespoň na sice méně výrazný, ale pořád poměrně solidní singl "1996", který navíc skupina zařadila proto, že v anketě mezi fanoušky zvítězil nad svými soupeři - skladby "Patricia The Stripper" a "Is This What It Feels Like To Feel Like This?" tak podobně jako o den dříve ve Vídni nezazněly.

Jako zkušení bardi hráli svébytní muzikanti s vlastním zvukem na dnešní dobu už nadstandardní hodinu a tři čtvrtě, a to ještě zcela bez projekcí a velkých světelných výprav. Navíc ještě před plachtou, do které akorát v půlce večera nakreslili srdíčko, čímž snaha o vizuální show skončila. Přesto to ale neznamenalo, že by se večer táhl nebo jste měli potřebu sahat do kapes po telefonech, protože program skvěle odsýpal a slabé momenty takřka neměl.

A když už se ty telefony vytahovaly, tak jen na natočení starších hitů, k nimž z novinek přibyl singl "Blood On The Hospital Floor". To by teoreticky mohlo znamenat, že právě on se jako jediná píseň z čerstvé kolekce zapsal u fanoušků natolik, že na něj chtějí mít památku. V setlistu ho tak pravděpodobně uvidíme na rozdíl od ostatních čerstvých zástupců i v dalších letech.

Frontman Matthew Murphy během takto dlouhého setu pochopitelně vystřídal velké množství kytar, hodně se ale věnoval i klávesám a pochopitelně zpěvu, komunikaci s fanoušky ale zastávali kromě něj i jeho dva kolegové. Zejména bubeník Dan Haggis k publiku hovořil častěji než kdy dřív, také si ale od škopků stihl i odpočinout - to když si majitel trička s nápisem Atari zahrál na malé klávesy v "jedné ze dvou písní o citronech, které dnes večer uslyšíte", tedy "Pink Lemonade". K ní zpěvák připojil historku, že zaznamenává období, kdy se rozhodl vypravit na delší dobu do Barcelony, aby načerpal síly, doma v Londýně ale nechal svou dost nakvašenou přítelkyni.

Večer ozvláštnilo i sólo na zelený trombón v "Ready For The High", které zařídil přizvaný host v plyšovém obleku vombata, v průlomovém hitu "Let's Dance To Joy Division" s velice důležitým sloganem "We're so happy!" si s kapelou zatančilo pod duhovým osvětlením hned trio dalších jedinců navlečených do stejného mundúru.

Milé momenty, které byste na jejich koncertě asi nečekali, rozšířil skrytý diamant jejich diskografie - do té doby spíše nenápadný singl "Turn" v přídavku krásně rozkvetl a jeho líbivá melodie zůstane v uších posluchačů i v následujících dnech. Na samotný konec nemohlo chybět nové zlaté vejce v jejich repertoáru, díky síle TikToku oživený a dodatečně patřičně zpopularizovaný kousek "Greek Tragedy".

Těžko přenést tu radost, jakou The Wombats svým divákům nabídli. Ano, nadále platí, že co do studiovek je skupina naneštěstí za zenitem. Na pódiu a v programu mixujícím současnost s minulostí se ale ukazuje, že ačkoliv by se hudebníci dávno mohli počítat mezi znuděné rutinéry, koncerty je stále baví. A tak i jejich fanoušci mohli domů odcházet s velice uspokojujícím potvrzením toho, že pokud jde o indie rock, liverpoolští rodáci stále patří mezi jeho přední reprezentanty.