Než se do toho pustím, začnu disclaimerem. O Benjaminu Clementinovi jsem psal jako jeden z prvních hudebních publicistů v České republice a za debutovou desku "At Least For Now" jsem mu dal zasloužených 9 z 10. Naživo jsem ho od té doby viděl zatím čtyřikrát, a to jen proto, že těch turné ještě tolik neudělal. Jinak by to číslo bylo daleko vyšší.

To nepíšu proto, abych se chlubil, nýbrž abyste z následujících řádků nepojali podezření, že proti němu něco mám. Naopak. Nebál bych se jít dokonce až tak daleko, že bych jej označil za génia naší doby. Jeho životní příběh, ale i umění, jaké vytváří, zůstává ve studiové, ale i koncertní podobě nadále fascinující a bezpochyby se zpěvák dříve či později dočká zaslouženého oslavného snímku mapujícího jeho kariéru. A možná nejen toho. Nezbývá, než mu to přát, úspěch si bezpochyby zaslouží.

Existuje tady ale i druhá část jeho osobnosti. Někdejší bezdomovec bohužel nepatří mezi nejzodpovědnější a nejspolehlivější umělce. Kupříkladu čtvrtá, údajně i poslední kolekce navazující na trojku "And I Have Been" s plánovaným podtitulem "Part Two", měla původně vyjít už na začátku roku 2023, aby se po jejím vydání Clementine mohl na hudbu vykašlat a naplno se ponořit do herectví. Deska se ale ne a ne prodrat na svět. Zatím poslední informace, kterou máme k dispozici, hovoří o tom, že album nově přejmenované na "Sir Introvert And The Featherweights" vyjde na Valentýna a muzikant k němu následně vyjede na turné. A jak už dnes víme, máme duben 2025 a deska nikde.

Známe tak pouze první dva singly, a to ještě bez doprovodných videoklipů - výborný song "Toxicalifobia" a průměrný "Tempus Fight". A to je jen jedna ukázka jeho přístupu k práci, další budou hned následovat. A navíc ne všechno lze ventilovat veřejně.

Patnáctiminutové zpoždění odsunulo start hodinu a tři čtvrtě dlouhého vystoupení až na 21:15, vyprodaný Lucerna Music Bar ale ještě dlouho po začátku bojoval se zvukem. Nejprve jste vítěze Mercury Prize za rok 2015 slyšeli velice slabě, i když jste stáli přímo naproti pódia mezi sloupy, takže jste si vůbec neužili jeho mimořádný hlas, později haprovalo slazení hlasitostí všech stop, kdy například při "Rudy Rockingburg" zněl až nepříjemně silně hudební doprovod, zatímco vokál se ztrácel. Zpožděná doprovodná projekce tomu fiasku nasadila korunu.

Benjamin Clementine a jeho tým však nezápasili jen s technikou. Zmíněné odložení nového alba zapříčinilo u hvězdy jeho kalibru kuriózní situaci - nové skladby už existují, publikum si je ale nemá kde naposlouchat, protože nejsou vydané. Sleduje tedy koncert až nečekaně plný nových písní, které slyší poprvé v životě, tudíž si je s umělcem nezazpívá, vztah k nim vybudovaný tudíž ještě také nemá. Také se ale jedná o skladby, které po internetu najdete s různými názvy, kupříkladu novinka "Sin Of Michael Chin" se online vyskytuje i pod zkráceným názvem "Michael" a tak podobně. Čert ví, jestli časem svůj titul ještě nepromění do finální podoby.

Mimochodem - čerstvé kousky staví daleko více na elektronických základech než na donedávna dominantním klavíru, nejednou jsme tak slyšeli i half-playback nejen s podkresy, ale i backvokály. Kdo by to byl býval čekal, že zrovna u něj se něčeho takového někdy dočkáme?

Odvážná dramaturgie stavící set na hned osmi novinkách ale nebyla výzvou jen pro posluchače, ale evidentně i pro samotného Benjamina. Zpěvák opakovaně sahal pro regulérní A4 s napsanými texty a zpíval s pohledem upřeným do papíru. A pokud jste si dosud mysleli, že se jedná o obdivuhodně pankáčský přístup, jaký si nezadá s koncerty podobného svéráze jménem Bob Dylan, nyní už jste měli jasno. Nešlo o záměr, ale o regulérní nepřipravenost, neprofesionalitu a podcenění situace. Jako byste koukali na studenta ve zkouškovém, který místo studování po nocích lelkoval někde na párty a druhý den doufal, že to nějak dopadne. Ostuda.

Když si tak spojíme všechny tečky dohromady, plyne z toho domněnka, že aktuální turné se patrně zabookovalo příliš brzy a šestatřicetiletý otec tří dětí brutálně nestíhá. Něco takového si jako profesionální umělec nemůžete dovolit. I přesto se ale z tohoto fiaska postupně podařilo vymáčknout pěkné momenty. A to zejména ve druhé polovině večera, kdy interpret začal více komunikovat a sahat po starších kouscích ze své diskografie a více či méně ochotně ("Zahraj 'London'!" - "Ale sklapni!") je přehrál.

Pomyslným zlomem do příjemnějších momentů se stala oblíbená vokální exhibice "Adios", v níž jeho výšky atakovaly podmračenou oblohu. Nelze nezmínit také asi na dvacet minut protaženou "Condolence", díky níž je každý jeho koncert obrovským zážitkem. Snaha přeložit klíčovou mantru do češtiny potěšila, naposledy v Rudolfinu ale přece jen zapůsobila uhrančivěji. V Lucerna Music Baru se interpret tak dlouho držel mustru, že se ta pasáž musí třicetkrát zopakovat, až ji sám začal kazit, válet se po zemi, chrochtat, a tak trochu ji parodovat. Přesto však tato skladba zůstává jednou z jeho nejpovedenějších písní, díky níž si ho i náhodní posluchači třeba na festivalech rychle zapamatují.

Velice příjemně zapůsobilo i každé opětovné zasednutí za většinu show takřka nepoužívané piano, za nímž se za čtyřmi stolky s osmi vázami po čtyřech bílých ptačích perech nacházelo kvarteto doprovodných hudebníků. Jinými slovy - kdykoliv se stvořitel avantgardního, experimentálního popu vrátil do svého bezpečného území, které už dobře zná, koncert to vylepšilo. A i on sám ke konci večera působil mnohem uvolněnějším dojmem, daleko více se usmíval a vy jste tak očarováni jeho charismatem měli chuť mu všechno odpustit.

Nejen hudební pisálci by se však nikdy neměli dopouštět toho, že svým oblíbencům prominou přešlapy. A pokud to dělají, nedokážou se odosobnit a spravedlnost jim nic neříká, protože fanouškovství je silnější, měli by změnit obor a přejít třeba do PR. Proto je potřeba napsat, že i přes silnější druhou půlku vystoupení nelze než konstatovat, že po řadě fantastických koncertů odehrál majitel unikátního tenoru typu lirico spinto v Lucerna Music Baru tentokrát i jeden dost rozpačitý. A může si to za to sám.