Skupině Nukleární Vokurky - potažmo jejich debutovému albu - jsme v posledních týdnech věnovali na našich stránkách opravdu velkou pozornost. Co tedy ještě schází k vytvoření "úplného mediálního obrazu" této funk-rockové formace? Dát možnost vyjádřit se samotným muzikantům. Rozhovor je tady. Jestliže se vám však bude následující text zdát poněkud nesourodý, vězte, že chyba není ve vašem prohlížeči. Rozhovor totiž probíhal ve všeobecném zmatku po vydařeném koncertním křtu desky "Jsme na prodej", navíc tak trochu na dvě etapy. V té první se v hlavních rolích objevili kytarista Honza Balcar a bubeník Cyril Hirsch, v druhé pak zpěvák Marek Vosecký.

Jaká panuje v kapele nálada po dnešním koncertě?

Marek: Tenhle koncert je pro mě opravdu naprosto top záležitost. Publikum bylo hodně v pohodě. Byl jsem z toho nadšený.
Cyril: Hlavně jsme rádi, že se nám sem podařilo dostat Dana Bártu. On pro nás byl tou nejvyšší metou, takže jsme moc spokojeni.

Jste relativně mladá kapela, přitom hned debutové album vydáváte u velké firmy. Jak se vám to podařilo?

Marek: Ani vlastně nevím, jak se to seběhlo. Prostě jsme udělali demáče, chytlo se to u vydavatelství, rozhodli se to vydat, což je samozřejmě jedině dobře.
Cyril: Měli jsme nějaké nahrávky. Dělali jsme demáče a ty rozesílali vydavatelstvím. Až projevily zájem dvě firmy - EMI a Warner Music. Pak jsme si už vybrali jenom podle podmínek.

Jaká je tedy vaše smlouva?

Cyril: Na dvě desky, takže ještě jedno cédečko. Chtěli bychom ho vydat za rok, někdy v tomhle období. A pak nás vyhodí, protože se toho málo prodá.

Jak probíhalo samotné natáčení? Prý jste se obešli bez producenta?

Cyril: S přestávkami jsme strávili asi měsíc ve studiu 3 bees. Ono na to nebylo až zas tak moc peněz. Přímo producent nebyl. Produkci jsme si dělali povětšinou sami. Hodně toho dělal - třeba různý aranže - Honza. Mezi muzikanty je určitě známé jméno Kakaxa, který hrál třeba v kapele Chaprál Crazy-Plesk! Ten nám hodně pomohl s mícháním, je to moc šikovný člověk.
Marek: On tam seděl za mixpultem a celý to reguloval. Možná, že někde v Sonu by se na nás dívali zvysoka, ale tady to bylo hodně pohodový.

Takže žádné hádky třeba o to, co na desce bude a co ne?

Honza: Prakticky všechno, co jsme natočili, jsme tam dali.
Cyril: V tomhle nemáme vůbec problém. Třeba u natáčení téhle desky jsme se vždycky shodli, bylo to v pohodě. U nás je dobré, že jsme spolu už někde od třinácti let. Většinu těch věcí vlastně děláme Honza, já a Vojtěch. Tedy kytara, bicí, basa, protože zpěváci přišli až později. Plus další věc byli hosté.

Kdo zpíval před příchodem Marka s Tomášem?

Cyril: Chvíli jsem to zkoušel já nebo Vojta. Pak jsme pochopili, že zpívat se nenaučíme nikdy, tak jsme vzali zpěváky.

Jaká byla - Marku - tvoje cesta do kapely?

Marek: To bylo asi před dvěma a půl lety, když jsem začal chodit na hodiny zpěvu. Byla to taková shoda okolností, přes saxofonistu, který hrál u Nukleárních Vokurek. Takhle zprostředkovaně, úplná náhoda.

Ten styl hudby tě lákal?

Marek: Jasně, poslechl jsem si cédečko a docela mě to nadchlo. Do té doby jsem byl v Pardubicích a hrál s jednou skupinou, která už je ale dávno minulostí.

Jmenujete se Nukleární Vokurky, máte připravenou nějakou historii vzniku názvu nebo jde jen o to absurdní slovní spojení?

Cyril: Tak to je tady pro Honzu.
Honza: Vážení čtenáři, název Nukleární Vokurky vznikl jednoho krásného slunného nedělního odpoledne před osmi lety. Seděl jsem takhle u nás na chatě na rybách u takové tůňky, která se jmenuje U Soutoku, protože se tam vlévá jeden potok do druhého. A chytil jsem krásného mírového čtvrtkilového cejna... půlkilového cejna. V tom okamžiku, když jsem ho vytáhl na břeh, jsem se pozvracel, protože jsem se předchozí den přejedl uzenými makrelami a ty mi nedělají dobře. A v tom okamžiku se mi zjevil Bůh, zjevil se mi takovým zvláštním způsobem, že vylezl z houští a řekl mi, že jestli chci spasit svět a být dobrým člověkem, musím založit kapelu, která se bude jmenovat Nukleární Vokurky. Takže za všechno může Bůh. A ten Bůh nás dostal až sem do Lucerna Music Baru.

© facebook interpreta

Deska se jmenuje "Jsme na prodej", kam až v tom prodávání hodláte zajít, máte nějakou hranici, za kterou jít nemíníte? Například co se týče některých komerčních médií a pořadů?

Cyril: Já si myslím, že dobře se k tomu postavili Support Lesbiens. To je přesně ten kompromis, který mi nijak nevadí. Objevili se v nějakých televizních pořadech, což je dobře. Když se tam objeví někdo jiný kromě Vondráčkové, já jsem jedině šťastný, i když samozřejmě na to kvůli tomu nezačnu čumět, ale jsem rád, že se tak dobrá muzika dostane k plno lidem. Ale samozřejmě jsou hranice. Třeba nějaký estrády, kde na tebe něco navlíknou a ty hraješ scénku, na to tady máme jiný lidi.
Marek: Na to kašlem, asi nějaký meze máme, ale když je určitá šance prezentovat se nějak slušně, aby to nebylo pod naši úroveň, tak proč ne? "Jsme na prodej", chceme říct, že to tady je.
Honza: My tedy hlavně chceme, aby lidi neopovrhovali komercí, aby si pod tím představovali něco jiného.
Cyril: My chceme být komerční kapela. Chceme, aby když se řekne komerční kapela, aby si lidi představili J.A.R., Nukleární Vokurky, Monkey Bussiness..

Takže byste se jistě jednou chtěli hudbou živit,

Honza: Rádi bychom.
Cyril: Teďka ještě studujeme. Byl by to ideální případ, ale to se pravděpodobně v českých luzích a hájích nestane.
Marek: Nevím, jestli je to náš hlavní cíl, ale vždycky to byl náš sen, když to půjde dál...

Jaké jsou vaše hudební kořeny, na čem jste vyrůstali?

Honza: Vyrůstali jsme na Wanastovkách, na Lucii, na Metallice, samozřejmě jsme poslouchali Red Hot Chili Peppers. A pak jsme začali poslouchat spíš ty funkový věci.
Cyril: Máme rádi čistě funkový partičky. Maceo Parker, Candy Dulfer, Tower Of Power, pak Jamiroquai, Kool And The Gang...

Takže jste v kapele všichni naladěni na stejnou strunu?

Cyril: Marek má rád, r'n'b, Destiny's Child a Black Milk, ale třeba naši hosté, to jsou vyloženě jazzmani.
Marek: Já jsem začínal s Queenama, klasika. Poslouchal jsem Bon Jovi, což jsem záhy opustil. Pak mě to přivedlo k funku. Myslím, že to skloubení rocku a funku nám teď vyhovuje nejvíc.

Cítíte určitou spřízněnost s některými kapelami na české scéně?

Marek: Hudební spřízněnost... tak líbí se mi Support Lesbiens, Tata Bojs, Monkey Bussines, J.A.R.
Cyril: Hlavně J.A.R., jejich poslední deska je skvělá.

Chtěli byste tedy být řazeni k té pověstné "bandě" kolem Romana Holého?

Cyril: Ale já se nechci cpát do bandy Romana Holého. Ať si dělají svoje, my si budeme taky dělat svoje.

Jak si představujete vaše další hudební směřování - teď po vydání první desky? Budete pokračovat v tomto stylu nebo snad plánujete příklon třeba více směrem k jazzu, popu?

Cyril: Určitě pojedeme dál v tomhle stylu, co teď děláme, míchat funk s popovými věcmi, protože my jsme vyrůstali na popu.
Honza: Víceméně tomu ale necháváme volný průběh.

Svou hudbou a projevem jste jednoznačně koncertní kapela, jak se budete snažit vaši pódiovou show dál rozvíjet? Co vám říká takový ten klasický sen o stadiónové kapele?

Cyril: Stadiónová kapela... to bychom byli samozřejmě šťastní. Na každý koncert se snažíme vymyslet alespoň jednu dvě nové věci. Taky bych si tady představoval ohňostroje, lasery, bylo by to ideální, ale i tohle je dobrý.

Zpěvák Marek Vosecký se prý učí francouzsky. Už máte texty v češtině, v angličtině, neplánujete použít také tento jazyk?

Cyril: Neplánujeme.
Honza: My máme dost problémů s tou angličtinou. Moc se mi nelíbí většina českých kapel, které zpívají anglicky, už kvůli té výslovnosti, výjimkou je samozřejmě Kryštof Michal, který má angličtinu geniální.
Marek: Možná se do budoucna něco vyklube, možná to prosadím. I když jedna ku čtyřem, nemám takový slovo, ale třeba nějaké slovíčko, nějaká pauzička...

Takže se budete jednoznačně snažit prosadit s českými texty?

Cyril: Rozhodně. My se do toho snažíme propašovat humor, který se někomu líbí, někomu nelíbí. Vždycky jsme zpívali česky a budeme v tom pokračovat.

Jak probíhá skládání, je to jamování, někdo přinese hlavní téma...?

Marek: Rozhodně je to jam, pak se to nabaluje a postupně skládá dohromady.

A co texty?

Marek: Texty dáváme dohromady až úplně nakonec. Většinou se sejdeme skupinka někde v Lucerna Café a řešíme, jakou větu kam dáme, a pak to stejně celý předěláme. Texty jsou většinou až ta poslední věc, která se řeší.

Kdo má "na svědomí" vaše - dosti svérázně pojaté - internetové stránky, kdo je v tomto směru nejaktivnější?

Honza: Internetové stránky dělám většinou já.

© facebook interpreta

Takže všechny ty statě, mimo jiné třeba o stopařích, jsou tvoje práce (viz. text písně "Stopaře neberu")? Jsou v tom nějaké osobní zkušenosti?

Honza: Náhodou jsme vybrali stopaře...

Koho si vezmete na paškál příště, například v textech?

Cyril: My se budeme pořád držet Marie Součkové a spol., určitě stopařů.
Honza: Ale já si myslím, že teď je na řadě Jožo Ráž.

A kdybyste dostali nabídku zahrát si před Elánem na té strahovské monstrakci?

Cyril: My bychom to samozřejmě vzali. Už jsme takhle hráli před kapelou Kryštof.
Honza: Kapela Kryštof je také proslulá tím, že podporuje spíše levicové strany. Jednou jsme se k nim díky tomu dostali jako předkapela, abychom jako ta liberálně konzervativní frakce nastolili politickou rovnováhu.

K naší nynější vládě, přesněji k jednotlivým představitelům ČSSD, se na stránkách vyjadřujete hodně radikálně. Taková angažovanost není zrovna obvyklá. Jaký je tedy váš vztah k ČSSD a politice vůbec?

Honza + Cyril: K ČSSD záporný!
Honza: Ono nejde jenom o postoj k ČSSD, ale vůbec k levicovým ideologiím.
Cyril: A samozřejmě i ke krajně pravicovým.

Kdo je vám tedy blízký na české politické scéně?

Honza: My bychom asi volili ODS. Já si myslím, že důležitý je rozhodovat se ne na základě nějakých osobních sympatií a nesympatií, ale na základě volebního programu, na to hodně lidí zapomíná.

Vyjádřit se veřejně - tak jako jste to udělali vy v písni "Kedry" - k problémům rasismu u nás, je stále hodně ojedinělá věc. Velkou roli v tom zřejmě stále hraje určitý strach.

Cyril: Skini, to už je takový extrém, to už je tak absurdní hnutí, že se o tom ani nedá diskutovat. To je prostě svinstvo. Jo, jednou jsme hráli v klubu, který byl nad náckovskou diskotékou. Tak to jsem měl nahnáno.

Jaký je váš názor na kopírování hudby? Změnil se snad tím, že jste sami vydali album a chcete, aby se prodávalo?

Marek: Asi bych byl blázen, kdybych názor nezměnil. Já osobně třeba českou produkci kupuju.
Cyril: Cena našeho cédéčka je 299,- korun, což teďka stojí většina českých desek. To už by snad šlo - přátelé, to už by se nemuselo vypalovat!

Co říkáte na úspěch vašich klipů, konkrétně na Óčku?

Cyril: Znáš to, kamarádi, ale doufáme, že tam taky někdo zahlasoval...

Váš nejbližší hudební plán?

Marek: Znovu naplnit tu Lucernu.

Znáte, čtete musicserver.cz?

Cyril: Co bychom taky jinýho dělali... po večerech. Masturbujeme a čteme musicserver.
Honza: Ne zároveň samozřejmě.

Nějaké poselství na závěr, co byste chtěli vzkázat fanouškům a čtenářům?

Honza: Neberte drogy, jezte zelí!

Díky za rozhovor.