Dylanovská literatura - ať už ta biograficky popisující, nebo interpretující - by už se dala počítat na metry. Zásadní a přínosný titul "Down the Highway" připravil v roce 2001 Howard Sounes. Loni kniha vyšla v doplněném vydání a nabízí pohled za oponu a pečlivou snahu o vykreslení Boba Dylana jako člověka.
Bob Dylan dodnes zůstává osobností, která vyvolává plamenné diskuze. Ostatně, i loňská trojice jeho
pražských koncertů vyvolala slušnou řádku rozporuplných reakcí a internetových přestřelek. Do jisté míry si za to
starý pán svým tvrdě nesmlouvavým přístupem k publiku, kterému nikdy v duchu
ber nebo nech být nedá
to, co by chtělo, ale přesně to, co chce on sám, a tím, jak moc enigmatickou osobu sám ze sebe udělal, může sám. A to vnímání nyní máme mnohem snazší než generace posluchačů před námi.
Velký podíl na alespoň částečném demaskování nositele Nobelovy ceny za literaturu, Pulitzera, Grammy za celoživotní přínos, Prezidentské medaile svobody, Oscara, Zlatého glóbu, písničkářské ikony, malíře, sochaře a dalších přízvisek má Howard Sounes.
Britský novinář - mimo jiné se ponořil také do příběhů
Lou Reeda, Charlese Bukowského nebo
Amy Winehouse - totiž v knize "Down The Highway" nabídl v rámci možností ucelený portrét člověka, který si své soukromí střeží velice úzkostlivě a za sebe nechává hovořit tvorbu. A navíc je to z podstaty tak trochu šibalský mystifikátor.
Navíc Sounes nemohl počítat s tím, že by si snad s uzavřeným umělcem sednul a v klidu, u šálku kafe, jednou provždy bílá či sporná místa vyřešil a doplnil. Životopisec na to šel oklikou, ptal se lidí v muzikantově okolí (spolupracovníci, spoluhráči, milenky, sousedi...) a mezery v příběhu zaplňoval pomocí pečlivého pátrání v archivech. Byl díky tomu prvním, kdo se dokázal dostat k údajům o jeho manželstvích a rozvodech, dětech, obchodních sporech (obzvláště ten s manažerem Albertem Grossmanem se vlekl dlouze a bolestně) a vůbec životě mimo pódia.
Ani příliš neanalyzuje
dylanovský mýtus, ale spíš se snaží ukázat ho jako člověka. A uctívaná kulturní ikona z tohoto detektivního, téměř až bulvárního, pátrání vychází coby rozporuplný, místy hodně egocentrický a bezohledný jedinec, který v životě zasadil hned několik tvrdých ran. Na druhou stranu, je tu ale i jiný Dylan - milující otec od rodiny, štědrý dárce a umělec s jasně profilovanou vizí.
Přes veškerou práci ale máme před sebou vyprávění, v němž hlavní aktér schází - vystupuje zde jako objekt pozorování, nikoliv jako subjekt příběhu. Samotný Bob Dylan promlouvá pouze zprostředkovaně, z dříve poskytnutých rozhovorů. Žádný nový pro potřeby knihy - bohužel - nevznikl.
Sounesovi se proto sice daří nahlédnout pod masku, úplně sejmout se mu ji ale nepodaří. A neudělal to ani sám Dylan ve své autobiografii "Kroniky". I tam najdeme řadu mezer, pečlivou selekci a do jisté míry i mystifikaci. A takhle to je u Roberta Zimmermana se vším.
Kniha vyšla v češtině podruhé, tentokrát v rozšířeném vydání, které pokrývá skutečně celý Dylanův dosavadní život, tedy od narození až k albu
"Rough and Rowdy Ways". Škoda jen, že čím více se blížíme do současnosti, jako by se i trochu vytrácela autorova pečlivost.
Udivující preciznost úvodních kapitol, které na desítkách podrobností řeší mládí a první roky kariéry, postupně mizí a poslední dekádu autor už spíše
přehrká, jakkoliv i zde najdeme důležité postřehy (zejména co se týče udělení Nobelovy ceny za literaturu nebo nahrávání trojice
sinatrovských alb). Doplněné části navíc trochu trpí na poněkud obdivný pohled, který - na rozdíl i od poměrně, když už ne vyloženě kritických, tak alespoň upřímně střízlivých předchozích kapitol - poněkud převáží.
Devizou tuzemského vydání je i pečlivý překlad Michala Bystrova - a to včetně, myslím si, poněkud nadbytečných překladů názvů písní a alb v závorkách za anglickým originálem -, který se obešel bez problematických míst. Kniha se, jakkoliv se tu hlavně jmény nešetří, čte jedním dechem.
"Down The Highway" bez diskuze patří k nejvýraznějším příspěvkům v oblasti
dylanologické literatury - společně s "No Direction Home" Roberta Sheltona, "Dylan se dal na elektriku!" Elijaha Walda a titulem "Život v sedmi písních" od Greila Marcuse, jakkoliv v posledně jmenovaném případě se už hodně pracuje s interpretací a kontextualizací.
Sounes mystickou a určitými skupinami lidí až nekriticky obdivovanou popkulturní ikonu úspěšně vrací na zem a polidšťuje ji. S tím vším dobrým i špatným, co k člověku zkrátka patří. A i pokud se neřadíte k Dylanovým skalním, knihu nelze než doporučit. Skvěle totiž ukazuje, jak má hudební životopis vypadat.