Obě formace se na scéně pohybují už docela dlouho. Hnus umírající hrají od roku 2015, Jihočeši Nāv společně tvoří o čtyři roky méně. Trajektorie jejich kariér se ale liší.

Zatímco Nāv díky své neutuchající aktivitě (tři plnohodnotné studiovky, split s Ł​​​Ū​​​T) vytrvale stoupají a dorostli do jedné z nejpřednějších žánrových kapel u nás, Hnus umírající, s ohledem na téměř dekádu hraní, toho za sebou tolik nemají. Vlastně jen podařený eponymní debut a koncertní aktivitu. Ale právě oni stojí za iniciací celého projektu. Možná i proto, že čerstvý materiál, koncertně pečlivě obráběný, potřeboval zaznamenání. A Nāv na nabídku kývli.

Výsledné album (vyšlo digitálně a na dvoubarevném vinylu v kombinaci průsvitné a červené) přináší výživnou porci syrového a dravě prezentovaného černého kovu. Rukopisy obou skupin ale zůstávají jasně rozpoznatelné, obě poloviny nahrávky se zdařile doplňují a fungují jako celek. Tady se na kontrastní pojetí splitu a nekompatibilitu nehraje.

Hnus umírající svou polovinu "Sousmrtí" nazvali "Noc chřestících kotníků" a naplnili ji jen třemi skladbami. Ty však disponují poněkud delšími stopážemi - ústřední kus "Tvář ošlehaná větry" trvá téměř deset minut, úvodní "Na špiritus nemám, na život už tuplem ne" skoro osm. První polovina díla je nasáklá velkoměstskou špínou, pachem zaplivaných hospod, topí se v bahně beznaděje.

Kapela tu, v duchu svého názvu, pracuje s až brutálním existencialismem - "Další smutný den začíná, beznaděj rozkvétá v obrazech z černých mraků" nebo "Na vzduchu pach duševní bolesti stahuje krk jak sametový šál" - , který nejde pro ostřejší slovo daleko. Hrubá neotesanost se promítá i do hudební složky, jakkoliv zmíněné delší stopáže nechávají prostor i na jistou hudební poezii a zklidnění, které nahrávce přidává i trochu té tísnivosti.

Nāv pro materiál na svou polovinu nazvanou "Henkersknechte" (tedy popravčí) sáhli do minulosti. Pětice skladeb pochází z covidových let 2020-21, a tedy zachycuje starší zvukovou tvář sestavy.

Oproti dotaženému opusu "Trpte" tu proto v mnohem větší míře zaznívají ozvěny domácích otců zakladatelů Master's Hammer, a to jak na úrovni výstavby a vokálu, tak dekadentně groteskní poetiky ("Všichni už se těší na hostinu / Ale ženich leží v říši stínů / Včera se mu lóže měla stlát / Dneska ho však červi budou žrát").

U formace z jižních Čech tolik neční dopředu neotesanost tvorby, ale spíš její blackově výrazné kytarové linky - a dojde i na střídmou elektroniku. Zvuk navíc neskrývá detaily, jako jsou drobné zvonky ve skladbě "Prkna" nebo proplétání kytar v úvodu kousku "Nayrlathatotep", jehož atmosféru dokreslují mocné varhany.

Celkově nabízí "Sousmrtí" slušnou dvojí porci jakostního black metalu. Nenajdeme zde velký prostor pro inovace, v případě Nāv se dokonce jedná o mírný, nikoliv však špatný, krůček zpět, Hnus umírající dál obrábějí svůj styl a chvályhodně se nevzdávají své hrubé tváře. Výsledek může posloužit coby průsečík dvou možných přístupů k žánru. Ono spojení, zdůrazněné ostatně společným titulem, jímž se oba metalové projekty svorně zastřešují, působí velmi organicky a může se opřít o společnou vizi.