Promo koncertní show lze pojmout dvěma způsoby. Prvním je určité informační embargo, kdy se interpret i pořadatelé při sděleních omezí pouze na termín, účinkující a použité technické prvky; padají tajemné odpovědi typu "to je překvapení", "přijďte a uvidíte" a tak podobně. Druhou, pro halové monstrprogramy jistě běžnější variantou, je obšírně a detailně informovat o všem, co s vystoupením souvisí, a oslovit tak co možná nejpočetnější posluchačskou obec. V případě Müllerovy šňůry nazvané '03 tour šli promotéři tak daleko, že na webových stránkách zveřejnili i předpokládaný repertoár, který se nakonec odlišil jen v minimu případů, a tak jedinou (víceméně) neznámou měla být funková předkapela David Dragoun Band. Vše ostatní bylo vcelku úspěšně předpokládatelné; československá popová konstanta se obklopila veskrze těmi samými lidmi jako v roce 2001 v Lucerně, nikdo nemusel ani dlouze vysvětlovat, že v kolosálních prostorách hokejové haly nezbude mnoho místa pro méně známé, "raritní" kousky a tím pádem ani pro křehké nálady a decentní, intelektuální müllerovský projev, tolik velebený zejména v souvislosti s poslední "novinkovou" deskou "'01". A přece do večerní dramaturgie zpěvák zaonačil několik neopomenutelných překvapení, a tak to s tou předvídatelností nebylo zase tak žhavé...

Koncert začal na vteřinu přesně - jakmile odbilo 19:30, pohasla světla, zhoustla atmosféra a přední linie pod pódiem začaly hlasitě očekávat první předkapelu. To, co se však vřítilo na scénu, snadno naplnilo úžasem kohokoliv, kdo měl pojem o programu večera, byť jen stručný. Co to je, mohl se ptát vcelku oprávněně, mezitím co na pódiu řádilo šílené kvarteto hrající styl ostře, ostře kytarový, s notnou dávkou nadsázky specifikovatelný zhruba těmito slovy - zpěvačka evokující naprosto pomatenou Björk, jež se rozhodla svými hlasovými dispozicemi zahubit veškeré přítomné a na pomoc si přizvala trojici neurvalých rockerů-punkerů. Nevyzpytatelný zpěv interpretky i divoký instrumentální projev, z něhož po chvíli objektivního poslechu máte možnost vycítit jakousi atraktivní exotičnost, patří nováčkům Banana, kteří mají na svém kontě nedávno vydanou první desku. Tito veselí magoři byli povoláni místo původně plánovaného Bandu Anny K, jenž se z důvodů nemoci zpěvačky nemohl zúčastnit. A vyznávám se upřímně, že zmiňovaní suplující pro mě byli milým překvapením, chcete-li přijatelnější variantou. Druzí avizovaní předskokani, brněnští David Dragoun Band, se naštěstí dostavili a návštěvníci si tak mohli půl hodiny užívat jejich pohodového i průbojného funky "českého stylu", který se tomu původnímu, syrovému funku Jamese Browna zase až tolik nepodobá, ale neurazí. Snad ani jedné straně nebude vadit, přirovnám-li jejich hudební tvář ke skupině Mezi Proudy. DDB se role předkapely zhostili svědomitě, takže domácí osazenstvo vnadili a vnadili, tu vychvalováním dosavadních koncertů Richarda Müllera, tu přidáním sloky jeho šlágru "Po schodoch" do své písně. Dá se říci, že svoji pozici uhájili, a tak může být otec zpěváka DDB, známá persóna českého rocku Roman Dragoun, na syna pyšný.

Ale teď již k samotnému vystoupení hlavní hvězdy večera. Býti jí doprovodnou kapelou měla tu čest sestava Ivana Táslera, bývalého člena IMT Smile a producenta Müllerovy desky "'01". Čtenáře znalého věci nepřekvapí, že na pódiu zaujala své významné místo také neposedná zpěvačka a houslistka Iva Bittová, jeho prakticky stálá tvůrčí výpomoc a kmotra "nula jedničky". Za zmínku stojí určitě i dechová sekce troubící pod taktovkou jazzmana Františka Koppa, jehož jste si mohli všimnout například v J.A.R. (v triu byl přítomen i spoluhráč z "jarů" Radek Kaspar) či vedle Hany Hegerové. Veškerý asistující ansámbl vyjma Ivy Bittové a Ivana Táslera však zůstal na první dvě písně za dvojitou oponou a krátce se hrálo unplugged. Přesně ve 20:40 prořízl tmu kužel světla dopadající na židli a mikrofon, tedy post pro zpěváka. Chvíli nato bylo za burácení všech přítomných místo obsazeno - do černé a bílé oděný Müller stručnými "Ivan a Iva" vyzval na scénu dva hlavní pomocníky I. Táslera a I. Bittovou, s jejichž účastí zahrál "Spočítaj ma" (tmavá opona mizí a odhaluje motiv z plakátu k '03 tour) a "Dočista" (mizí obří "plakát" a odhaluje celý doprovodný orchestr). Následujících osmdesát minut zněly největší hity jako "Baroko", "Nina Ricci", "Nahý II.", "Rieka", "2 líšky", "Ako vánok", "Po schodoch", "V tom istom meste" či "Nočná optika". K desáté večerní přerušilo tok šlágrů originální desetiminutové intermezzo DJe Javase a Ivy Bittové, která za Javasovy mixované výpomoci a stroboskopické smrště demonstrovala svoji vokální sílu. Nepopsatelný akustický zážitek skončil stejně tak nenápadně, jako začal a hlavní slovo měl opět Müller s bandem, který svým fanouškům dále činil dobře na srdci necelou půlhodinu. Poté se rozloučil, nechal se dvakrát vytleskat a s přáteli muzikanty přidal "bonusové" "Srdce jako kníže Rohan", "Prečo sa máme rozísť" a "Koniec sveta".

Pokud mám vyhodnotit nejzdařilejší interpretaci celých 135ti minut, volím nekonečnou "Tlakovou níž"; přesvědčivý Müllerův projev, okouzlující hlas Bittové a strojově přesný Ivan Tásler Band v mých zádech vyvolali mrazení (což se zase tak často nestává). Velmi oceňuji také dechové angažmá - trubky jakoby dodávaly živým verzím písní na svižnosti, jiskrnosti a lesku. Dělo se tak zejména u starších kousků (zářnými příklady jsou "Štěstí je krásná věc" a "Po schodoch"), v případě těch čerstvějších dechy oddechovaly v zákulisí. Vyzdvihnout si dovolím také Ivana Táslera, jehož zejména pěvecký výkon překvapil jistě nejen mě, naopak kvalita Ivy Bittové nechť zůstane bez komentáře (kdo její působivý projev zná, ví své, kdo ne, těžko si představí). A vůbec, co do muzikantské zručnosti si nelze stěžovat. Richard Müller dokázal úctu ke svým příznivcům - zajistil kvalitně nazvučenou show na úrovni, nedovolil návštěvníkům dlouze čekat (večer proběhl se švýcarskou přesností a, odmyslíme-li si technické neodlučitelnosti, takřka plynule), popřít nelze ani očividnou snahu uspokojit veškeré auditorium, nikoliv však lacinými, podlézavými opičkami - v rozporu s dávnější minulostí zůstal bezpečně v mezích vkusu a večerem provázel s lehkým decentním humorem, třeba když se po úvodní písni zeptal: "Dáme ještě jednu?" A pokud při závěrečném rozloučením své dojetí a emoce pouze předstíral (ke konci dokonce důraznými slovy "nechte ho, ať si fotí" okřikovat vlastní ochranku), potom není pouze kvalitní zpěvák, ale také výborný herec.

Závěrem mi na mysli vytanulo srovnání s rockovou Lucií; není tomu dávno, kdy Koller a spol. objížděli s těmi největšími hity ty největší haly. Měli sice velikou obrazovku a působivější světla, ale narozdíl od Müllera se nedokázali oprostit od pouhého přehrávání nejúspěšnějších písní s prakticky stejnými aranžemi a podobná délka koncertu tak mohla zúčastněné ke konci nudit. Troufám si tvrdit, že v případě československé pop star se tomu v takové míře nestalo a všech výše jmenovaných výtek se více či méně vyvaroval. Pokud se smíříme s faktem, že stadiónový formát vyžaduje repertoár známý nejširšímu spektru posluchačů, můžeme být nadmíru spokojeni. Jen snad mohla být na playlist zařazena nějaká ta chystaná novinka. Suma sumárum, vzpomenu-li si na své poněkud skeptické očekávání co do dramaturgické invence, napadá mě obměna jednoho známého přísloví - nehaň dne před večerem.

Richard Müller, Rondo, Brno, 3.10.2003