"Jesus Christ Superstar" je nejlepší muzikál všech dob. Alespoň podle mě, autora tohoto reportu, a tak to radši zmiňuji hned v úvodu. Znám nejrůznější adaptace od filmové přes tu s Johnem Legendem, Sarou Bareilles a Alicem Cooperem po adaptaci tuzemskou. Do Spirály jsem chodil nadšeně jako puberťák od roku 1994 a viděl jsem všechny důležité alternace (Bártu jako Ježíše i Jidáše, Čoka i Bohouše Josefa jako Heroda, samozřejmě Střihavku i Basikovou). Znovuobnovená koncertní verze v té nejlegendárnější sestavě se tak stala očekávaným vyvrcholením letošní koncertní sezóny.

"Ježíšovi" dodává jedinečnost mnoho faktorů. Od famózní hudby přes libreto po silnou atmosféru, kterou si pamatujeme ze Spirály, kde se v 90. letech hrál. Měl štěstí, že byl po revoluci jedním z prvních muzikálů, které se u nás hrály. Všichni ti "Draculové", "Vlasy", "Evity", "Monte Christové", "Kleopatry", "Excalibury", "Krysaři", "Johanky z Arku", "Lucie, větší než malé množství lásky" a další a další přišly až po Ježíšovi, který nasadil laťku ve všech ohledech nedosažitelně vysoko a žádný z jeho následovníků se mu ani nedokázal přiblížit (a některé byly zcela příšerné). I když se třeba "Evita" snažila sázet na podobné obsazení, nestačilo to.

"Jesus Christ Superstar" se v Česku nehrál jen v těch devadesátkách. Aktuálně jej má v repertoáru Hudební divadlo Karlín (s Noidem, Romanem Tomešem a Evou Burešovou nebo Dashou), ale jeho první alternace, která vyšla i dvakrát na CD (studiová i živá verze) je prostě fenoménem. Legendou, kterou máme my, co jsme to zažili, natrvalo prorostlou pod kůží. Před dnešním představením jsem ale stejně pochyboval. Bude to fungovat i po třiceti letech? Jak to dnes dá ona svatá trojice? A může to fungovat i v O2 Aréně, místě s naprosto odlišnou atmosférou diametrálně vzdálenou od intimní Spirály?

Koncert ohlášený na 19:00 začal asi pět minut po sedmé původní reportáží TV Nova z premiéry muzikálu z roku 1994. Tenkrát se v hlavní zpravodajské relaci spojoil Zbyněk Merunka a Stanislava Wanatowiczová s reportérkou Kateřinou Kašparovou, která byla přímo v divadle Spirála. Legrační byla zejména část o cenových relacích vstupenek (od 97 Kč do asi 450 Kč). Vlastně to byla milá připomínka oné doby. Pohled na to, jak se tenkrát dělalo zpravodajství. Když pak dirigent Martin Kumžák odmával první takty předehry, najednou bylo všechno zpátky. Atmosféra, intimita, síla okamžiku. Orchestr si teprve připravoval půdu pro téměř dvouhodinový koncert a posluchači ve vyprodané O2 aréně už byli propojení. Vtažení do děje. Do té fantastické a nadčasovém hudby Andrew Lloyda Webbera. My citlivější jsme měli slzy v očích (fakt), které v průběhu večera tekly ještě mnohokrát a mnohem silněji.

Pro neznalé v krátkosti připomenu, že "Jesus Christ Superstar" vypráví příběh posledních dnů Ježíše Krista z pohledu Jidáše. Ten je hlavním vypravěčem celé té události a otvírá představení monolegem "Jak ze sna procitám". Jedna z nejsilnějších písní se tak objeví hned na samotném začátku, navíc v podání Dana Bárty, první vrchol večera tak nastává asi po pěti minutách. Velkoryse pojatá scéna je navržená tak, že pojme celý rozsáhlý orchestr, je tu několik schodišť, obrovské plátno pro projekce i molo ve tvaru kříže vetknuté přímo na plochu mezi sedící návštěvníky koncertu. Nechybí ani dva velké světelné kříže, každý návštěvník haly má tedy co vidět. Se zvukem je to o něco horší, aspoň na mém místě (sektor 4 vzadu na ploše) se to ve chvílích, kdy kapela hrála naplno, trochu rozpíjelo a sólisté byli často o něco hůře slyšet.

Diváci zároveň dostali u vstupu takové ty svítivé LED náramky, které synchronně blikají, mění barvu a dotvářejí atmosféru. Jo, někdo to má možná rád, mně už to přišlo jako zbytečný kýč a cetka. A tohle se vlastně v O2 Aréně dělo po celou dobu. Ta intimita příběhu a hudby se tu prala s nabubřelostí, velkolepou show, světly. Civilní Dan Bárta a skvostně hrající orchestr kontrastovali kýčovitým a vyumělkovaným projekcím. A přesto to všechno fungovalo a ani ta popová blejskavá megalomanská výprava nepokazila to, co dělá tenhle muzikál legendou. Prostě Ježíš je tak výjimečný, že ho nezabije ani popový pozlátko. A co ho nezabije, jak známo, to ho posílí.

Stejně tak se dalo přežít i zbytečné a z mého pohledu necitlivé představování jednotlivých sólistů. Prostě nechcete slyšet Dámy a pánová, Kamil Střihavka jako Ježíš do orchestru, který zrovna fantasticky hraje některou z předeher té písně, v níž už je posluchač ponořen a takhle je z toho ponoru zbytečně vytržen. Nevadily ani technické problémy (poměrně často vypadávaly některé segmenty při projekci a na plátně vznikaly velké černé čtyřúhelníky).

Už někde v úvodu jsem zmiňoval, že jsem byl zvědav na výkony svaté trojice Střihavky, Basikové a Bárty a příjemně mne překvapili. Dan Bárta je autentický a přirozený, jako jediný svou roli po celou dobu i hrál a jeho písně, ať už zmiňovaná "Jak ze sna procitám" nebo "Superstar" nebo "Jidášova smrt" patřily k tomu nejlepšímu, co dnes zaznělo. Překvapila mne Bára Basiková, která snad nestárne. Její Máří Magdalena byla stejně svěží, jak před třiceti lety, vrcholem byla píseň "Co na tom je tak zlého?".

Nejtěžší to měl Ježíš Kamil Střihavka. V úvodu se docela dost trápil, některé hlasové polohy mu dnes už vůbec nesedly. A tak jsem si celou dobu říkal, jak asi dopadne podle mne vůbec nejtěžší píseň "V zahradě getsemanské: Děj se vůle tvá". Ta ale nakonec vyšla úplně dokonale. Tak dokonale, že mi to vzhledem k předchozím písní příšlo tak neskutečné, že buď v tu dobu došlo v O2 Aréně ke skutečnémun zázraku, nebo byl pro tuto skladbu použit playback. Té druhé variantě by hrálo do karet i to, že píseň končí Jidášovou pasáží Zbyls tu sám a ti blázni spí na kterou Ježíš odpovídá Musels mne zradit polibkem. To ale nebylo slyšet a bylo vidět, jak Kamil Střihavka zazmatkoval, rychle zapínal mikrofion, mezitím se mu Dan Bárta snažil podat svůj, ale na poslední slovo už Střihavka ten svůj aktivoval. Každopádně - pokud šlo o playback, nijak mne to nerušilo. Pokud ne, tak se Kamilovi omlouvám a nikdy bych si nepředstavoval, že tu píseň dokáže zazpívat takhle famózně.

Stejně tak bych si nepředstavoval, že Aleš Brichta vystřihne naprosto dokonalej "Pilátův sen". Ostatní Pilátovy party zpíval Pavel Polák, ale tahle jedna písnička připomněla, jak silnou personou byl před třiceti lety frontman Arakainu. Sklidil bouřlivý a zasloužený potlesk. A podobně dopadl i Herodes, kterého v devadesátkách alternoval Vilém Čok a Bohouš Josef a na představení bývali celí nabarvení nazlato. Dnes si svou roli vystřihl už nenabarvený Bohouš Josef, připomněl i tanec krále Heroda, čímž si naplno získal publikum.

I když už Hérakleitos z Efesu říkal, že Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, muzikantům a zpěvákům české verze muzikálu Jesus Christ Superstar se to povedlo s noblesou, nadhledem a fantasticky. A i když jsem tu pár připomínek nebo výtek měl, odcházel jsem plně saturován, nadšen a zcela uspokojen. Tohle stojí za to zažít ještě jednou, k čemuž je příležitost v únoru. Já tam budu. A těm, co nebyli dnes dobře radím - pojďte taky. Stojí to i za ty ne úplně nejlevnější vstupenky.