Třikrát Egon Bondy a po jednom textu Pavla Zajíčka, Ivana Blatného, Vladimíry Čerepkové, Věry Jirousové, Jana Hanče, Šárky Smazalové a Milana Kocha. Tolik ve zkratce sumář autorů, které Monika Načeva tentokrát zhudebnila. Spojuje je, kromě nepohodlnosti minulému režimu, i jakýsi existenciální smutek vtělený do slov.

Někteří, jako třeba Milan Koch nebo Ivan Blatný, jsou lapidárnější. Lehce načrtnutá situace - scéna v hospodě u prvého, hrabání listí u druhého - otevírá druhou, přemýšlivou rovinu. Jan Hanč, Pavel Zajíček nebo Bondy už se do svých přemítání o bytí noří naplno, rovnou čtenáře (respektive posluchače) zavalí nelehkou filozofií: "Vše je přítomností / a nic nezaniká / a beznaděj není," připomíná "Šaman" Egona Bondyho.

V těžkých slovech ale zůstává ukryta naděje - ta, která dokázala tyhle ženy a muže udržet při životě a při smyslech navzdory marasmu, který je obklopoval. V tom dodnes inspirují - i Moniku Načevu.

Ta ve čtyřletí od desky "Zdivočelí koně" - a de facto i stejnojmenné kapely - stačila kompletně obměnit sestavu, kterou se obklopila. Tři muzikanti, se kterými se tentokrát rozhodla svou vizi realizovat, pokrývají široké pole domácí alternativy, takříkajíc od pólu k pólu: Na bicí nástroje tu hraje Zdeněk "Regál" Jurčík (Lvmen, Tomáš Palucha, Priessnitz, Kafka Band, Letní kapela), na klávesy Vojtěch Procházka (Vertigo, Harpreet Bansal, Freetown Quartet, Mikoo, Sisa Feher, Talaqpo) a na basovou kytaru Michal "Jarmil" Koval (Masomlejn, DG 307, s Načevou nahrál také zásadní album "Nebe je rudý").

To se pozitivně podepsalo na zvukové variabilitě díla. Ve všech skladbách vyniká nosná basová linka - ať už ta kytarová, nebo syntetizovaná, zvukový prostor výrazně vyplňují místy až jazzová bicí, sóla patří elektronickým instrumentům, ale i trubce či pianu hostujícího Tomáše Vtípila. Nahrávku charakterizuje, ruku v ruce s obalem jdoucí, zvuková rozpitost, až snivost, plná doznívání, ozvěn, neurčitých ploch a abstraktních ruchů.

Do ozvěn se často rozpíjí i hlas protagonistky. Načeva si s básnickým texty, které nebyly primárně určeny pro zhudebňování, poradila po svém. Ve většině z nich nachází spíše hypnotické kvality, v textech objevuje jemné melodie, slova nechává volně plynout - podstatné zdůrazní, tomu důležitému nechává prostor, aby mohlo dýchat. Písním, v kontrastu s nevyzpytatelným doprovodem, který místy až svými mnohovrstevnatými aranžemi cíle zahlcuje a posluchače znejišťuje (viz takový "Podzim"), propůjčuje jakýsi vnitřní klid blízký šansonu.

Tento přístup je výrazný například ve skladbě "Pravidelnost není rytmem mého srdce", kterou si lze představit jak s klavírem v zakouřeném baru nad ránem, tak i na pódiu pařížské Olympie s lesem smyčců za zády zpěvačky. Výrazná, šest a půl minut dlouhá "Kdybych" zase na delší stopáži pracuje s volně plynoucí recitací a promyšlenou gradací, titulní "Jdem temným dnem" nabízí tvrdě industriální minimalismus, který svou atmosférou hypnotizuje.

Podstata "Jdem temným dnem" zůstává prostá. Neustále ji ale narušuje zvukový koncept alba, jako by se za vším krásným skrývalo cosi nevyzpytatelného. Ostatně, k Načevě tento přístup patří. Její nový počin se nepoddává lacino, ale má svou mámivou krásu. Velmi silná deska.