Poněkud nevděčná role první kapely sobotního odpoledne padla na alternativní country bandu Dingo. Ta rozhodně nekotlíkaří, žánr pojímá moderně a k obvyklé instrumentaci přidává třeba balalajku a nově i klávesy. Na jejich albovém debutu to zní parádně, v Poličce museli o pozornost bohužel trochu bojovat, celému setu poněkud scházel švih. Ono v tom panujícím vedru a v poloprázdném areálu se nebylo čemu divit.

Po přestavbě se na hlavním pódiu (stage v šapitó prozatím patřila divadlu) představil projekt Zdivočelí koně, v němž se zpěvačka Monika Načeva ujala textů zakázaných předrevolučních básníků. Silné a velmi civilní vystoupení oprávněně přilákalo spoustu diváků, zasloužilo by si možná ale o něco intimnější prostor.

Třeba i ten stan, který hned poté patřil estonské dvojici Duo Ruut. Dvojice mladých dam po svém uchopila tamní folklór. Celý projekt stojí pouze na jejich souhře - ať už hlasové, či při hře na citeru položenou na vyvýšeném stole. Výsledek je unikátní, vřelý a opravdový a dlouhý potlesk byl zaslouženou odměnou, pochopitelně.

V podstatě totéž by se dalo říci i o Brighde Chaimbeul, mladičké hráčce na dudy z ostrova Skye, která na tomtéž místě, společně s houslistou a producentem Aidanem O'Rourkem vystoupila později večer. Tohle byl v podstatě folklor, ale s unikátním hypnotickým charakterem. Na křídlech repetitivních motivů dud a houslí se snadno odlétalo do jiných dimenzí. Ale zpět k časové posloupnosti.

Se složitou hudbou (v dobrém smyslu) dorazili maďarští Decolonize Your Mind Society. V programu avizovaná maskovaná šestice přijela paradoxně jen v pěti a bez masek, ale i tak předvedla dokonale soustředěné vystoupení na zvláštním území rozprostřeném mezi jazzem a psychedelií. Byly tu ohromující a omamující momenty, chvíle, kdy energie strhávala a z ticha se skákalo do mocného hluku. Jenže mezi tím vším i spousta ladění a dolaďování nástrojů (maďarská parta používání neobvyklá ladění), a setu poněkud padal řetěz.

První večerní slot obsadila skupina Květy. Dvacet let na scéně téhle dnes už stálici domácí alternativní muziky na kvalitě nijak neubralo (ostatně poslední album "Květy květy" je toho zřejmým důkazem). I tohle byl koncert plný srdečnosti, ale i humoru a radosti z hraní a rozhodně jeden z těch, který se dokázal zařadit mezi špičku toho, co bylo letos v Poličce k vidění.

Set izraelsko-iránské zpěvačky Liraz měl (nechtěně) vtipnou předehru v podobě zvukové zkoušky, která byla plně v režii emotivního zvukaře a jeho výrazné gestikulace, jež se místy zvrhávala v humornou etudu. Na humor v samotném vystoupení Liraz už mnoho prostoru pro nadhled nebylo. Extatická radost z muziky a tance, která dokázala strhnout velkou část publika pod pódiem, se mísila s důležitostí poselství o nesvobodě lidí (a hlavně žen) v Íránu. Hudba s přesahem, ale nikoliv násilně zdůrazněným. Takhle to má vypadat.

Posledním koncertem, který jsem ještě dal, byli Cacao Mental. Působivá show, v níž se po spoře osvětleném jevišti míhaly jen tváře s fluoreskujícími maskami, byla na první dobrou magická, ale docela rychle se okoukala a oposlouchala. Houpavá latina podmáznutá hutným beatem tak byla ničím neurážející kulisou k odchodu z areálu.

Dramaturgie Colour Meeting dovede s lehkou rukou spojovat zdánlivě nespojitelné žánry a styly do barevného celku. Svým věrným divákům se nepodbízí, nesnaží se je nalákat na plakátově velká jména. Naopak - předkládá před něj barevnou paletu a volbu už nechává na něm. A dobře to dělá.