Oblíbení Balthazar ještě ani nestihli oslovit všechny fanoušky indie rocku svou kouzelnou muzikou a už si opět vybírají pauzu na neurčito. Jinte Deprez pod pseudonymem J. Bernardt však po první sólovce "Running Days", na níž míchal pop, r'n'b, soul a především elektroniku, na nástupci opět zatočil žánrovým kormidlem.

Zamířil u toho k retro muzice plné přednahraných smyčců, kde už to vypadá, že ve svém letošním Spofity Wrapped bude mít především Nicka Cavea a poslední alba Arctic Monkeys. V Praze s dalšími třemi spoluhráči odstartoval svůj koncert - stejně jako všechny ostatní evropské štace - dost možná nejvíc vypovídající skladbou o jeho aktuálním rozpoložení, tedy "Contigo". Titulnímu kusu jeho druhé studiovky přihlížel zhruba ze dvou třetin naplněný klub.

Písně v pomalém či středním tempu tvořily kontrast ke spíše svižnějšímu indierockovému základu známému od mateřské skupiny, tu a tam se ale k moci dostala i dynamičtější pasáž. Byl to případ třeba třetího a čtvrtého songu v pořadí. Velká škoda, že si J. Bernardt zatím asi nemůže dovolit plnohodnotnou kapelu, která by jeho bohatý, vrstevnatý zvuk plný okouzlujících detailů prodala divákům i naživo.

Aktuální řadovka "Contigo" se totiž především kvůli němu řadí k nejlepším albovým počinům letošního roku. Kytara, basa, bicí a klávesy prostě nabídly zejména při srovnání s uvedenými vzory v Praze příliš málo. Zmíněné smyčce a další důležité detaily už jely z podkresu.

Kvarteto toho mnoho nenapovídalo a i na stagei se spíš jen tak pohupovalo ze strany na stranu. O co statičtější ale koncert zůstal, tím spíš si hrál s kontrasty. Přechody od tichých, až šeptajícich momentů k celokapelnímu zvuku a občasnému křiku ukazovaly, že emoce z projevu J. Bernardta nikam nezmizely. A čím dál v programu jsme se dostávali, tím spíš se frontman uvolnil a dal jim průchod. Tempo a tlak se uvolnily až u novinky "Keeps Going On", kde si muzikanti i lehce zajamovali.

Následující "Wicked Streets" ale zaburácela klubem tak, až málem omítka padala ze stěn. Stroboskopy jely naplno, výkony uskupení připomínaly spíš jakýsi tribální rituál, v jehož opakujícím se vzorci bylo tak snadné se krásně ztratit. Vrchol večera. Koncert ukončila skladba "Free" mající v sobě poetiku spaghetti westernů a odkaz díla Ennia Morriconeho. Krásná tečka.

Co se dál bude dít s Balthazar, jejich zpěvák s hlubokým hlasem a málem až britským přízvukem v našem hlavním městě nenaznačil. Ovšem kdyby Nick Cave či Alex Turner hledali předskokany na své příští turné, o jednom kandidátovi bychom věděli.