Letos vyšla Katovi rovnou dvě alba: na "A)Týmu" pracoval s Restem, druhé "Zvukoloď" připravil pro Prago Union. Na konci listopadu navíc začne výstava jeho obrazů. Do toho se podílel na rapovaném muzikálu "Noc zlomených nehtů", ve kterém zrýmoval dialogy. Rutinou proto tento hudebník určitě netrpí.
Náš minulý rozhovor nesl titulek: "Na desce jsem vždy, kým bych chtěl bejt". Kým jsi tedy na novém albu? V jakém období tě zachycuje?
Odráží uzavřenej vlastní svět, ve kterým bych rád žil. Snažím se to do další nahrávky naplnit, abych si mohl vytyčit nový cíl, ale jakej je, se člověk dozví až z poslechu. Je to pro mě iniciace slova, krok do větší pohody.
© Filip Strakoš Do písní se tematicky otiskla láska. Platí to také pro "Tuláky"?
"Tuláci" vyprávějí o lásce k životu, ale ne o holce. Umět žít, nenechat se se otravovat vnějším světem, naskočit na nákladní vlak s pískem, lehnout si nahoru a rozfoukávat mraky.
Linka, která se táhne celou řadovkou, vždy vzniká v průběhu tvůrčího procesu. Co chceš říct tímto dílem?
Jde o záznam daného období. "Zvukoloď" vnímám jako prostředek, jak uniknout z tohohle blázince. Můžeš odletět a pak zas přistát.
Dá se říct, že zvuk je tentokrát jiný, podstatnější a zajímavější než na předešlých počinech, když se promítl do názvu?
O to se pokouším vždy, jsem to vždy já, nesnažím se maskovat, ale v rámci sebe sama se chci posouvat dál, jak zvukově, tak obsahově. Zvuk, který slyšíš, tě má dostat pryč. Na tu dobu, co hudba hraje.
A že hraje... deska trvá hodinu. Přitom dnes spousta interpretů spoléhá na kratší stopáž.
Alba bývala i delší. Třeba na "Dezorient Express" jsem musel vyhazovat písničky, aby se to vůbec vešlo na cédečko. Říká se, že v současnosti se dělají krátké desky. Ale třeba nejvyzdvihovanější písnička streamů je "Kdo jsem?", vůbec nejdelší skladba
Prago Union, kterou jsem kdy udělal. Má sedm a půl minuty.
V songu "12 palců" cítím narážku, že nikdo nemá na nic čas, natož si poslechnout celou studiovku, každý si spíš vyzobává singly.
Nejraději bych založil hnutí za poslouchání desek, protože je to kompletní zpověď toho, co chtěl interpret říci. Ale chápu, že každý nemá čas a chuť, jen mi přijde vesměs škoda, že lidi berou jen to, co se jim servíruje pod nos, a ještě s videoklipem. Dál nepátrají, co jiného interpret ještě dělá, to už si odvykli. Spousta interpretů pak nedá dohromady ani desku.
Jsi virální ztroskotanec, jak stojí v textu?
V tomhle slova smyslu jo, věřím v alba, ve sdělení.
Co má charakterizovat vizuál? Proč ten všudypřítomný mozek, který je jako moře?
Má to znamenat, aby člověk přemýšlel nad obsahem. Nebo i normálně.
Proč sis ho nenavrhl sám, když děláš obrazy?
Dělal ho stejný kamarád jako u všech ostatních desek Prago, Přemek Ponáhlý. Mám rád kontinuitu ve věcech - v obsahu jak hudebním, tak vizuálním. Navíc se mi líbí, co Přemek tvoří.
Proč ses vydal cestou kreslených vizuálů?
Nebaví mě se fotit, prodávat ksicht. Jde o muziku. Přemkovy obrázky se mi líbí. Byli jsme kolegové v práci, kde dělal grafika a já textaře. Bylo mi líto, že ty jeho obrázky nikdo nevidí, vtáhnul jsem ho do toho i z tohoto důvodu.
© Ondřej Skořepa Album otevírá song "Cílová skupina", který končí úryvkem řeči Karla Gotta. Chtěl jsi to tímto odlehčit?
Viděl jsem, proč toto říkal, že mu lidi vyčítají, že nic nesděluje, proto se postavil do opozice, i když bylo cítit, že si to tak úplně nemyslí. Bránil se. Je to přesný opak toho, o co se snažím já.
Co ty a rutina, o které rapuješ? Máš ji rád?
Ne. Moje rutina je žádná rutina. Ta brání v rozvoji. Může být dobrá v továrně, když děláš tu samou věc dokola, ale v životě zavírá dveře novému.
"To i tohle" mi připomíná písničku "Ten dělá to a ten zas tohle" od Jana Wericha z filmu "Pekařův císař". Bral jsi zde inspiraci?
Slova v refrénu odkazují na tuto písničku.
Zde i v jiných skladbách na desce slyším ženské vokály. Komu patří?
Patří stejné kamarádce jako na posledních třech řadovkách - Jasmíně Tůmové. Moc nezpívá, nevěří si. Ale možná se to podaří zlomit, když ji angažuji. Třeba ji to nakopne, aby se tomu věnovala, protože zpívá hezky.
V "¼ naprd II (Místní úřad)" mě zaujaly úryvky navigace. O které městské části to je?
Kamkoliv se vrtnu, udělám z toho ghetto.
V "Neděli" mapuješ den po kalbě. Je lepší shořet, nebo vyhořet?
Asi shořet. Jde o frázi, kterou napsal
Kurt Cobain v dopisu na rozloučenou.
© Filip Strakoš Už jsi vyhořel?
V různých věcech, různými způsoby. Úplně jsem nevyhořel, ale párkrát jsem se obával, že se tak děje. Ale našel jsem vnitřní klid.
Nápadů máš přece na rozdávání, co rok či půlrok, to nová deska.
Poslední dobou tomu tak je.
Když prožíváš šťastné období, znamená to pro tebe větší příval inspirace?
Každé období mám prosycené emocemi, ať negativními, nebo pozitivními, ale radši jsem za ty pozitivní. V horším období jsem dělal pozitivní písničky a naopak. Písničky fungují jako terapie a snažíš se z negativních věcí dostat veselejším způsobem.
Závěrečná "Titulní" obsahuje názvy všech songů na albu. Jedná se o raritu?
Na desce "V barvách" byla "Vybarvená" sestavená z písní od mých začátků napříč alby, včetně Chaozzu, ale ne ze všech. Pak jsem udělal doplnění na "Metronomu", které skončilo nahrávkou "Příduhned". Abych nemusel připravovat zase novou verzi, pokračuji tam, kde jsem skončil. Přišlo mi to jako dobrý způsob, jak ukončit tento let.
Skládá se ti lépe, když dostaneš zadání?
Když máš předem daný rámec, ať si ho dáš ty sám, nebo ti ho někdo vytvoří, je to jednodušší, osvobozující. Pomocí řemesla, který snad ovládáš, se snažíš naplnit vlastní zadání, paradoxně to méně svazuje, než když můžeš říct cokoliv, co chceš, a závisí jen na tobě, co si vybereš.
Tento rok jde už o druhou desku, na které jsi pracoval. Na jaře vyšel "A)Tým" společně s Restem. Jak se s ním spolupracovalo a jak společná nahrávka vznikala?
S Restem jsme si blízcí názorově celou dobu, co je na scéně, od doby, kdy jsme se potkali. Vždy jsme o tomto nápadu mluvili a konečně se ho povedlo zrealizovat. Nešlo o žádné hluboké sdělení, které bychom chtěli předat světu. Zkrátka jsme si našli čas, užívali si to a neřešili, jaký bude obsah písní. Měli jsme beat a udělali písničku a nezabývali se zbytkem.
O tomto albu jste prý uvažovali deset let. Kde byl zádrhel?
Musel přijít správný moment. Když jsme si na to udělali čas, vymýšleli jsme systém. S Restem si moc nezadáme v naší spolehlivosti. Stanovili jsme si proto každý týden, že buď v úterý, nebo ve čtvrtek se sejdeme na session. Od té doby to byla jízda k cíli.
Výsledek jste pokřtili. Celé turné v plánu nebylo?
Deska vyšla v dubnu, v tu dobu byly všechny fesťáky a podobné akce zabookovaný. Jestli na ně pojedeme, pak až příští rok. Je to teoreticky v plánu.
© Filip Strakoš Překvapilo mě, že píšeš i pro Miraie. Jak došlo k tomuto spojení?
Miraiovi se vždy líbili Prago, chtěl to se mnou zkusit. Mě se vždy ptali, proč nepíšu pro jiný. Nikdy se mě ale ti jiní neptali na spolupráci. Přišlo mi to jako dobrá příležitost zjistit, jaký to je psát pro druhé. A je to v pohodě. Dali jsme pár session, on hrál na kytaru společně s Fiedlerskim a já seděl, poslouchal je a zkusil jsem něco napsat. Vypadly z toho dvě písničky na poslední desku kapely - "Sdílení" a "A ty víš".
Nepřišel ti na to konto nějaký hejt, přeci jen někteří nemůžou Miraiovi přijít na jméno.
Dnes už to lidi neberou takto vážně. Mirai je v pohodě kluk, což považuji za základ. Ať si každý myslí, co chce. Úplně hudbu
Mirai neposlouchám, přijde mi to jako generická rádiovka, myslím, že jsou kluci ještě mladý a dozrají ke svýmu. Nijak mě to ale neuráží, a hlavně to považuji za dobře strávený čas.
Jako hosté Police Symphony Orchestra se 6. prosince ukážete v pražském Rudolfinu. Co budete hrát?
Vybrali si tři písně: "Jessli dovolíte", "Tuláci" a "Černobílá". Ty nastudují a já je s nimi nazpívám. Bude to legrace, v Rudolfinu bych si jinak nezahrál.
V Divadle pod Palmovkou běží nová inscenace "Noc zlomených nehtů". Jde o komedii o dvou kamarádkách, proti kterým stojí nebezpečný gang drogových dealerů. Postaral ses o zrýmování. Jak ses k tomu dostal?
Z divadla mě oslovili, že připravují první rapovaný muzikál, a tak jsem je napadl. Beru to jako zajímavou zkušenost. Nevkládal jsem do toho nic obsahově, režisér mi zaškrtnul úseky scénáře, které byly předtím jen dialogový, abych je zhudebnil. Pak jsem obsah zrýmoval.
© Ondřej Skořepa O tomto představení se mluví jako o českém "Trainspottingu". Máš takový žánr rád?
Když se udělá dobře a s nějakým správným vhledem, jasná věc. Téma ale nehrálo stěžejní roli.
Nechtěl ses aktivně zúčastnit muzikálu?
Nebylo to ve hře. Léta uvažuju, že bych něco takové napsal sám - aby to nebyl rapovaný muzikál, ale rapový. Jenže zatím jsem se nerozhodl pro žádné téma, což je stěžejní pro odstartování.
Jak se ti líbí výsledek?
Překvapilo mě, že to vypadá dobře. Rychle se tam střídají scény, je to spíš filmový.
Radil jsi hercům, jak mají rapovat/chovat se, aby to vyznělo věrohodně?
Když jsem to napsal, také jsem to nahrál do samotného beatu bez muziky, aby měli vedení ve frázování. Muziku si dělala kapela, co tam hraje.
V Divadle pod Palmovkou bude navíc od konce listopadu k vidění výstava tvých obrazů. Jedná se o první takovou akci?
Už jsem měl asi tři výstavy, ale žádná nebyla takovým způsobem avizovaná.
Prago Union
Pražská hiphopová skupina Prago Union se dala dohromady okolo roku 2002. V současnosti působí ve složení Kato a DJ Ramel z Českých Budějovic. Formace vystupuje i se živou doprovodnou kapelou, kterou teď tvoří Ondřej Hauser (kapelník, basa), Antonín Dlapa (kytara), Jen Hovorka (klávesy) a Marek Urbánek (bicí). Nahrává ve vlastním studiu Strojovna. Po dvou letech přispěli Prago Union do diskografie v pořadí již devátým albem "Zvukoloď", které má připomenout, že český hip hop stále žije a daří se mu dobře.
Obrazy si tam mohou lidé koupit. Kde se dají pořídit běžně?
Většinou přes Instagram. S obrazy mě zastupuje společnost 2media.
Merch si taky navrhuješ sám?
Mám v tom poslední slovo, ale trička, která jsem maloval ručně, to je jiná kapitola. Merch jinak vychází z grafiky na desku.
Prozradil jsi, že za měsíc namaluješ asi deset věcí a říkáš tomu katologie. Máš podle sebe ještě něco pojmenováno?
Jeden obraz, který je mishap všech obalů desek Prago, se takto i jmenuje.
Rap vede dlouhodobě žebříčky u nás. Čím si myslíš, že se tento žánr dostal na výsluní?
Má nejblíž tomu, co lidi prožívají každý den. Jsem otevřený čemukoliv. Nejsem předpojatý k novým věcem, sice trapový svět není můj šálek soudku, ale to se ukáže časem, jaká tvorba přečká.
Pracuješ na knize o rapu s novinářem Honzou Vedralem. V jaké je to fázi?
Pomocí mého příběhu, kdy jsem tu byl od raných časů rapu, bude kniha ilustrovat, jak se to tu vyvíjelo a vnímalo.
© Filip Strakoš Jaký to je být u toho boomu?
Ne že bychom byli první. Ale s Chaozzem začala mise dostat rap do povědomí. Nepřijdu si jako někdo, kdo to vybudoval, ale kdo to chtěl zpropagovat, aby lidi přestali říkat, že to není muzika.
Jaké máš teď další nápady?
Upgradoval jsem technicky a přístrojově studio, budu zkoušet povýšit svůj zvuk. Čeká mě práce na nové desce, zatím nevím, jaká a o čem bude. Ale hodlám se s novejma mašinkama zavřít do studia... a něco z toho vypadne.
Studio se jmenuje stále Strojovna?
Mění se lokace, Strojovna zůstává. Když už jsem vystudoval strojírnu, je to jediné pojítko mezi tím, co jsem vystudoval a co dělám.
Napsal jsi kupu textů. Míváš někdy okno?
Občas jich mám víc než mrakodrap. Na koncertech se ale snažím ho nemít. V Olomouci jsem se odboural tak, že jsem chytnul záchvat smíchu během vystoupení, písničku jsem musel přerušit a dát ji až na konci jako přídavek. Byla to akce Závěr makrelové sezóny. Pořádal ji kamarád, který jezdí se stánkem a udí makrely. Začal jsem slovo makrela dosazovat do všelijakých míst, přišla písnička "Smrt žije", kde jsem zpíval:
"Cestou z mejdanu, potkal jsem divnou makrelu." Začalo se mi to omílat všude, ale při
"Když přišel domů z jobu, chtěl si udělat rybu" jsem šel do kolen, ale příjemně.