Když najdete recept, dle kterého ve správném poměru smícháte všechny ingredience, které jsou třeba k tomu, aby písně a potažmo celé desky zabraly, je těžko se takové medicíny vzdávat. Stejně tak je nesnadné alespoň opatrně, po kouscích zkoušet doplňovat nové účinné látky. Takové hledání s sebou totiž přináší vždy riziko, že vás část fanoušků opustí s tím, že už to není, co to bývalo. Abych byl konkrétní, v Česku to v poslední době potkalo třeba Lucii nebo Chinaski, kterým stále někdo předhazuje, že nové desky už nejsou to pravé ořechové. Budou-li No Name pokračovat tak jako na novince "Slová do tmy", nemusejí se ničeho takového obávat. Na druhou stranu riskují, že fanouškům bude stačit nějaké best of (kterého se určitě v dohledné době dočkáme...), protože desky si budou podobné jako vejce vejci. Ani na "Slovách do tmy" se nekoná nic nového - melodický příjemný kytarový pop, dlužno dodat, že doplněný o čím dál propracovanější aranže zejména klávesových partů. Dvě tři písně mají opět potenciál úspěšně na pár týdnů opanovat rozhlasový éter (mým osobním tipem jsou úvodní "Lekna", "Dnes sa mi zdá" či velmi příjemná "Zatancuj si so mnou"), ale nečekejte druhé "Žily" - tak skvělá věc prostě na desce není ani náhodou. To No Name budou slýchat a číst už asi napořád.

Když se trochu zaposloucháme do textů, zjistíme, že dojem z nich je takový nějaký... zvláštní. Na jednu stranu se v nich občas kapela pouští do řešení věcí, které nejsou v popu tohoto typu běžně ke slyšení - otázky potratu v písni "Dvojčatá" či možnosti posmrtného života ve skladbě "Prvá", a to někdy pomocí docela nápaditých veršů: "Mňa nepresvedčí nikto / že keď človek umrie / tak ostanú len fotky / človek potrebuje nádej / aspoň niečo / aspoň tri bodky." Ovšem na druhou stranu jsou to jen střípky (ale díky za ně!) v záplavě studentského veršování o lásce v lepším případě, v horším pak klišé poměrně hrubého zrna: "A ostane nám iba láska / a romantika v milovaní / aby boli luďia ticho / tak im vzali knihu sťažností a prianí." Výjimku pak tvoří text "Hľadám" a také perla alba "Realita" - o té za chvilku.

Z celkového vyznění této nekonfliktní, nijak špatné, ale také nijak novátorské pokračovatelky předchozích desek No Name mi vyčnívají dvě skladby. "Hej dievča", které jako by z pera, úst a nástrojů vypadlo skupině Elán - nazpívat tuto píseň Jožo Ráž, považoval bych ji za nový singl Elánu, a to včetně patejdlovského sóla na klávesy. Nejdřív jsem si říkal něco o opisování, ale pak jsem byl přiveden na myšlenku, že by se mohlo jednat o poctu této slovenské legendě. A vzhledem k tomu, že je to jediný případ na desce, kdy píseň připomíná někoho jiného než No Name na předchozích albech, říkám si - proč ne. Je-li tomu tak, pak kloubouk dolů, pocta je to velmi vydařená. Na závěr jsem si nechal pro mé uši lahůdku desky, výše zmiňovanou perlu "Realita". Je to asi jediná rocková skladba - výtečně šlapající sekaná basa, kvílivé klávesy, syrová kytara, halekavý refrén se skvělými (u No Name ne zrovna bežnými) sbory a k tomu výborný text, jehož pointu vám neprozradím - musel bych ho tu vypsat celý...

Celkově tedy nová deska podle starého receptu, nic proti ničemu, ale taky žádný zázrak, na který No Name svými slovy stále čekají. To vše s několika milými, světlými okamžiky.