Forma navíc může měnit vyznění celku a Shoenfelt s touto myšlenkou rád pracuje - v jeho diskografii se dají najít písně, k nimž se v různých verzích v čase vracel. Ostatně, jeho předposledním dlouhohrajícím albem je titul "Shapeshifter", jenž nabídl přepracované starší kusy pouze v duu s kytaristou Davidem Babkou.

Čtyři skladby čítající ípíčko může výše uvedenou nahrávku částečně připomenout. I tady totiž Phil Shoenfelt přibral ke spolupráci kolegu z kapely, tentokrát bubeníka Jaroslava Kvasničku, a i tady si, alespoň tedy z poloviny, vzal do parády songy, které mají i jinou podobu, respektive interpretoval je někdo jiný.

Nejznámější je patrně "Caroline Says II", kterou Lou Reed nahrál na svou klíčovou desku "Berlin". Ve Shoenfeltově - při vší úctě k Reedovi lépe nazpívané - verzi vyplouvá na povrch písničkářská křehkost, jemné aranže dopředu vysunují krutý text, který muzikant až třesoucím se hlasem vypráví. O to větší kontrast pak přichází s následující "Road of No Return". Po dlouhých letech natočil Shoenfelt protestsong se slovy prstem ukazujícími na zvrácený stav světa, který přišel o lidskost, doslova plive a srší.

Nahrávka se nicméně otevírá v poněkud optimističtějším duchu. Úvodní "Come Along With Me" (vznikla ve spolupráci s Volkerem Regnerem a Annou-Lisou Schulig) prosycuje optimismus nové lásky a nese ji kupředu povedená postpunková kytara. Druhá položka "Blindest Love", původně z repertoáru indiepopových Roland Popp and Raindogs, na úvod navazuje - láska se propadá do deziluze, blízká je i forma písně samotné.

Vše ale jasně směřuje, jak asi vyplynulo z výše napsaného, ke druhé polovině EP. Tam leží jeho největší síla a postupná gradace, přesněji řečeno degradace vztahu od opojení k toxicitě, navíc pak rozšířená na celý svět, emocionální zásah koncentrované nahrávky jenom umocňuje. Čtyři skladby a něco přes sedmnáct minut v tomto případě dokonale stačí.