Vítejte zpátky v Gdyni! Polské přístavní město s přibližně dvě stě padesáti tisíci obyvatel se už pojedenadvacáté proměnilo na hudební ráj. Zdejší Open'er festival už léta láká všechny, kteří hudbu skutečně milují. A především mají stále chuť jak objevovat nová jména, tak si užívat koncerty velkých taháků, jaké jinde jen tak nenajdete. Ostatně víte to už z naší minulé série reportáží z ročníku 2022.

A jelikož termín akce se dlouhodobě drží prvních červencových dní, můžete snadno využít novinářskou zkratku, že "Open'er má z českých festivalů nejblíž ke Colours Of Ostrava, jen je lepší. A bez world music." Vážně. Jeho line-up se vzhledem k datu konání rok co rok s ostravskou hudební přehlídkou dost prolíná, jenže kde moravskoslezská metropole předloží jedno, možná dvě velké jména za den, Open'er zařadí třeba čtyři. Nestojí přitom o tolik více. Samotné vstupenky sice dražší jsou a nadále doporučujeme kupovat je co nejdříve, ale jídlo a vůbec všechno ostatní tady pořídíte levněji. Vždyť se bavíme o Polsku.

A rovnou si pojďme říct i hlavní a největší zápor této události: samotnou cestu do Gdyně. Těch přibližně 751 kilometrů od Prahy totiž není málo. V roce 2022 jsme si vyzkoušeli jízdu nočním vlakem a nebylo to moc příjemné, letos padla volba na nejlevnější variantu, tedy Flixbus. A těch přibližně čtrnáct hodin v něm vážně bolelo, uvidíme proto, co si vybereme příště. Jestli ale jste ochotni tuto trasu pro naprosto fenomenální hudební zážitky absolvovat a k tomu vás láká se v klidných dopoledních hodinách vykoupat v Baltském moři, máte vyhráno.

Je fascinující sledovat, že tady všechno funguje, jak má. Pásky na ruku si vyměníte už před nádražím, odtud vás až do areálu zaveze zdarma kyvadlová doprava, cestou vám sponzoři dají do ruky nanuk nebo pivo, ve stanovém městečku vám pořadatelé prostor ke stanování přehledně rozdělí na očíslované sekce, nemusíte tedy ve tři ráno bloudit jako na jiných akcích. Také tady naleznete obchody s jídlem a pitím, prostory pro nabíjení telefonů a nebo za třicet korun třeba sprchy s horkou (!) vodou, v nichž se můžete dávat dohromady ze včerejšího dne třeba půl hodiny. A pokud ani to nestačí, v deset hodin ráno a v jednu odpoledne se můžete (opět zdarma) přidat na lekci jógy.

Všudypřítomná pohoda je všeobjímající a nesmírně příjemná. A záleží jen na vás, zda jí pak dáte utrum, pokud budete chtít se začátkem hudebního programu stíhat všechno zajímavé, rozhodně ale nadále platí, že na rozdíl od souběžně konajícího se dánského Roskilde nebo španělského Mad Cool Festivalu (reportáž z ročníku 2023 zde) tady nemusíte dělat Sofiiny volby. Téměř všechna jména, která vidíte na plakátě a kvůli kterým si kupujete lístek, se navzájem časově nekříží, takže chcete-li stihnout z mezinárodní scény všechno, můžete. A to je právě oproti dvěma zmíněným akcím (a samozřejmě mnoha dalším, obdobně velkým festivalům) obrovská, ba dokonce zcela zásadní výhoda.

Přidejme proto ještě drobnou brblací část, ať to trochu vyvážíme - open air pro sto třicet tisíc lidí se rozkládá na opravdu monstrózní ploše a neškodilo by mu se krapet smrsknout. Vzdálenosti mezi dvěma hlavními scénami, tedy Main stage a stanem Tent stage, jsou zbytečně velké, a tak se dost nachodíte. Také se připravte na to, že u vstupu se občas tvoří fronty při odbavování, zdejší sekuriťáci jsou totiž nesmírně pečliví a klidně vás donutí otevřít i kapsičku na drobné v peněžence, jen abyste náhodou do areálu nevnesli, co nemáte.

A výtku si zaslouží i zdejší toalety umístěné zbytečně daleko a v malém počtu. Navíc v nich i přes kontinuální doplňování během dne věčně chybí papír, noste si tedy svůj. A taky se teple oblečte. Od pár set metrů vzdáleného moře na letiště fouká, a tak není od věci strávit celý festival v kalhotách a teplé mikině. Nic z výše zmíněného vám dojmy z akce nepokazí, jen to chce se na vše připravit.

Stejně tak vám usnadní život, když si vymyslíte dopředu program na každý den. Hudební část začíná většinou okolo páté hodiny odpoledne, do areálu vpouštějí od čtyř a do té doby se musíte nějak zabavit. Prohlídka torpédoborce ORP Błyskawica z druhé světové války proměněného v muzeum nebo návštěva pláže poblíž torpédovny Babí doly nikdy nezklamou, od věci není ale ani prozkoumání zdejší kuchyně v centru města, kde si kromě všudypřítomných ryb nezapomeňte dát fantastickou polskou specialitu, polévku žurek. A na samotném festivalu potom zkuste třeba půlmetrové zapékanky či ovoce v čokoládě, velkým obloukem naopak obejděte speciality z Venezuely.

Zabavit se můžete i některou z mnoha doprovodných aktivit. Nechybějí zde živé podcasty, divadlo s představeními všeho druhu, silent disco nebo Netflix, který momentálně po celém Polsku vylepil plakáty se svým pokračováním "Policajta z Beverly Hills" a na festivalu si vytvořil stánek s ozdobou v podobě půlky vrtulníku. Tam se můžete vyfotit v ikonickém kabrioletu od BMW, v němž se ve filmu prohání Eddie Murphy. O pár set metrů dál vás čeká připomínka reality ve stánku polské armády a nedaleko něj můžete navštívit velký stan s názvem Repeat After Me, v němž ukrajinští uprchlíci mluví o tom, jaké to je, když vám na dvorek dopadne ruská raketa. A je to silné.

Pojďme k hudbě. Když se kapela pojmenuje Fat Dog, už asi tušíte, že největší hitparádové ambice nemá. Její ochutnávka na Open'eru proběhla díky spolupráci festivalu s ESNS (druhým vystupujícím byla Britka Yuné Pinku). A znělo to jako typická směska všeho, co na showcaseových akcích mívá úspěch - smíšená skupina navlečená v maskáčích a kovbojských kloboucích se do své místy skočné hudby nebála vložit sbory jak z Cooliova hitu "Gangsta's Paradise" - a to celé ještě podpořila sóly na saxofon. Není se čemu divit, že to dramaturgy hledající další velká jména budoucnosti zaujalo, formace rozhodně zní neotřele, taky jí ale schází větší nápaditost, protože když slyšíte jednu písničku, jako byste slyšeli všechny. Vlastní názor si můžete udělat na Colours Of Ostrava, kde Fat Dog rovněž vystoupí.

O pár desítek metrů dál na Alter stage pro podobně prořídlé publikum hrála se svými muzikanty Kim Gordon. Jedenasedmdesátiletá zpěvačka a někdejší členka legendárních Sonic Youth před sebou měla na stojánku texty vlastních skladeb a v duchu své ryze alternativní a nepříliš dobře nazvučené tvorby neprojevila divákům ani špetku pozitivních emocí. Tak otrávenou kapelu aby člověk na festivalu pohledal. Velký respekt za to, co za svůj život Kim dokázala, konkrétně tento koncert ale za moc nestál. Snad se zúčastnění příště polepší.

Måneskin se od svého průlomu v Eurovizi proměnili v respektovanou riffující mašinu na hity, což nejlépe dokazoval hit "I Wanna Be Your Slave" doplněný skupinovým dřepem s výskokem a tradičně okouzlující baskytaristkou Victorií, jež u toho plavala s kytarou na lidech. Neznamená to ale, že by se při vší té slávě, které se jim po vítězství ve zmíněné soutěži dostalo, zapomínali držet se při zemi.

Připomněli, že na stejném místě hráli před dvěma lety, a líbilo se jim, že tentokrát skoro headlinují prvnímu dni. "Musím vyjádřit respekt k Foo Fighters. Pořád jsou lepší než my!" hlásili jako obvykle v ženských šatech pod mohutnou světelnou konstrukcí, která se nad jejich hlavami pohybovala jako závěs ve sprše.

Rozeskákaný, syrový rock'n'roll bez u jiných tak potřebných projekcí postrádal snad jen Toma Morella v hitu "Gossip" zahraném jako druhém v pořadí, který se v areálu sice nacházel, ale patrně se připravoval na svou vlastní show. A nebo se jen zakecal s Davem Grohlem. Škoda. Podobná příležitost k předvedení společného singlu už se asi hned tak nepoštěstí. V úvodu setu avizovaným překvapením tak nakonec byly jen desítky fanoušků pozvaných na stage při "Kool Kids" uzavírající hlavní část setu a ze zamračeného dne právě nyní, ve 20:25, poprvé se objevující slunce, které na ta cool děcka napřímo ostře posvítilo.

Tak měl alespoň ten odstavec vypadat původně. Jenže všechno dopadlo jinak a překvapení nakonec skutečně přišlo: "Gossip" zazněl v přídavku podruhé, tentokrát už ale s Tomem Morellem. Absolutní nádhera. Diváci nadšení, Måneskin taky, Morello v totální euforii. Přesně kvůli takovým neopakovatelným momentům má smysl jezdit na velké zahraniční festivaly. Tohle se vám prostě na domácích akcích skoro nikdy nepoštěstí.

A když už je řeč o slovutném kytaristovi, jenž nově v Ostravě nahradí Queens Of The Stone Age, dodejme ještě, že ho ten den bylo všude plno. Na boku pódia pařil při následném koncertě Foo Fighters, Dave Grohl mu nejprve věnoval jeho oblíbenou píseň "Times Like These", při níž si Morello k jeho ohrádce na boku přišel zasólovat v jejím závěru, ke konci setu mu ještě z respektu adresoval novinku "The Teacher" zahranou na dvoukrkou kytaru, tedy nástroj na jejich koncertech dosud nevídaný. Všichni jsme chtěli slavného muzikanta vidět přímo s Foo's, kteří prosluli tím, že si hosty na své koncerty zvou, tady to ale nakonec nedopadlo. Škoda.

Kytarista známý z Rage Against The Machine, Audioslave i Prophets Of Rage okolo jedné ranní odehrál ještě vlastní vystoupení na Alter stage, připravte se však na to, že se svou kapelou se zrušeným Queens Of The Stone Age ani vzdáleně nevyrovná. Sólovky z let 2018 a 2021 si sice určitě poslechněte, ale naživo je hodně slyšet, o kolik šedesátiletý kytarista a obrovský odpůrce rasismu přesahuje svou doprovodnou partu. Zpěvák snažící se imitovat Chrise Cornella v "Like A Stone" samozřejmě nedosahuje jeho kvalit a volba hrát hymnu "Killing In The Name" pouze v instrumentální podobě také nepatřila k nejšťastnějším. Nefunguje to. Bohužel.

Foo Fighters ovšem předvedli brilantní set. V "The Pretender" frontmanovi sice přeskočil hlas a nepříjemně mu zaskřípal - však víte, "The Errors Tour". Jinak si ale zastávku turné oficiálně nazvané "Everything Or Nothing At All" velmi užívali. Oproti loňskému vystoupení na Rock im Parku do svého setu zařadili více novinek z poslední desky, takže i pravidelní návštěvníci jejich koncertů se zase cítili obohacení, chyběly ale tentokrát backvokalistky včetně Grohlovy dcery Violet.

"Když znáš ten song, nestyď se a zpívej. A když ho neznáš, podívej se na osobu vedle tebe - tu starší - a dělej to, co ona," žertoval frontman na téma svého věku a o chvíli později si sebeshazující vtípek propašoval i do hitu "Breakout". Při představovačce kapely zase hlásal: "Tohle je Pat Smear. Je mnohem víc cool než vy. Omlouvám se, ale je to prostě tak. Smiřte se s tím," dobíral si publikum. Zároveň ale přiznal, že když lidi zpívají s ním, naplňuje ho to obrovským štěstím. Takže když pak vynechal frázi v "Times Like These" doplněnou o dlouhé intro a fanoušci to odzpívali za něj, nepatrně zaklonil hlavu a spokojeně se usmál.

Těch hitů odehráli američtí rockeři plnou náruč. Také bylo znát, že ze smrti Taylora Hawkinse už se Dave i jeho parťáci zvládli trochu otřepat. Nepřebolí to samozřejmě nikdy, ale ve zmíněném Norimberku na nich tíha celé situace byla znát: zármutek se tam téměř zhmotnil. V Polsku už ale hráli s větší lehkostí a přece jen už zase připomínali ty staré, dobré Foo's. Ostatně slovo věnované předčasně zemřelému bubeníkovi přišlo až před samotnou písní "Aurora", jež bývala jeho nejoblíbenější. Frontman se v tom ale oproti dřívějšku nijak nenimral a prostě se skupinou skladbu, která ještě dlouho bude součástí setlistů, odehrál. Také si podobně jako chvíli předtím Pat Smear přímo na pódiu zapálil.

Na náladě ostatně přidával i zmiňovaný Tom Morello. Obě ikony rockové hudby posledních desítek let se na sebe vesele zubily jako dva puberťáci, pětapadesát a šedesát let by jim v tu chvíli hádal málokdo. Vůbec nejsilnější moment celého vystoupení ale přišel ve chvíli, kdy se Grohl vypravil na molo a vzal si s sebou klávesistu Ramiho Jaffeeho, jemuž na krku netradičně visel akordeon. Zbytek kapely se schoval do zákulisí a oba pánové jen ve dvou spustili velmi zřídka hranou raritku "Skin & Bones".

Tahací harmonika na koncertech formace není ani zdaleka běžná, velmi netradiční hudební doprovod tak zapříčinil pamětihodný zážitek, jenž připomněl dávný stejnojmenný živák z roku 2006, svého času vydaný na CD a DVD. Fanoušci souboru proto mohli odcházet s pocitem, že v Polsku viděli něco neobyčejného a hlavně vzácného. Finále pochopitelně patřilo bouřlivě přijatým hymnám "Best Of You" a tradičně zakončující "Everlong".

Nakonec ještě jeden pro-tip pro lidi, kteří na Foo Fighters nechodí pravidelně - máte-li možnost, vyrazte na své oblíbence nikoliv na multižánrový festival typu Open'er nebo Sziget, ale na ryze rockovou nebo metalovou přehlídku. Skupina sice pokaždé doručí fantastický zážitek, na druhém jmenovaném typu akcí jsou ale sborové chorály z publika silnější a hlasitější, neboť tam chodí více pravověrných. U multižánrových událostí sice kotel nezklame, jakmile ale budete od pódia stát trochu dál, ze všech sil zpívající dav vám může trochu scházet.

Zájemci o noční program ještě mohli ve čtvrt na dvě ráno vyrazit na rappera Gunnu, který si na stage pozval fanouška, jenž neznal jeho texty, a tak se to dohromady moc nepotkalo. A nebo také na polské PG$ - duo zpěvaček a rapperek, které si na pódium přivedlo smyčcové trio, nechalo vyznít sólo na klavír a nebo se při choreografii podobné aerobiku stihlo kromě opakovaného převlékání i políbit. Nečekaně příjemné překvapení na závěr připomínající cosi mezi hyperpopem a k-popem a další důkaz toho, že polská scéna kromě bizárů nabízí i vážně profesionálně působící interprety s promakaným konceptem představením. Transparentům s nápisem "Kocham Bambi" se nedalo divit, už teď je na místě těšit se na případné repete někdy v budoucnu.

Nabušený program prvního dne v mnoha směrech nadchnul, ani následující tři dny ale ve velkých jménech a silných zážitcích nepolevovaly. Na reportáž z toho druhého, jehož největší hvězdou byla Dua Lipa, se můžete na musicserveru těšit už brzy.