Praha už naštěstí není jedinou destinací velkých koncertů. Rockové hvězdy míří do Brna, do Plzně i do Pardubic, kde to s Alicem Cooperem nekončí - za pár týdnů zde přivítají i Scorpions. Hlavní město perníku sice není na velký nápor návštěvníků úplně dobře připravené - už tak dopravně poměrně dost zatížené Pardubice dostaly s příjezdem aut snad s celou abecedou na SPZtkách docela zabrat -, každopádně tamní enteria arena nabízí právě pro tento typ vystoupení velmi důstojnou kulisu.

Volba předskokana vzbuzovala rozpaky. Domácí Jamaron, sourozenecká pop-rocková formace se slušným drivem a potenciálem růstu, přece jen není něco, co by člověk před rockovou legendou Cooperova formátu čekal. Nicméně s nelehkým úkolem a až děsivě nepřístupným publikem si muzikanti poradili se ctí a s dravou energií. A bylo by dost nefér tvrdit, že ne. Jakkoliv by asi většina haly nesouhlasila, Jamaron, kteří se navíc nedávno dokázali oklepat z osobní tragédie, by si bývali zasloužili i větší prostor než jen vymezenou půlhodinu.

Bývaly doby, kdy show Alice Coopera strašila a bořila hranice. Dnes už působí jen jako zábavný pouťový kabaret, kdy jednotlivé divadelní prvky vyvolávají spíše úsměv než mrazení v zádech. Švihlého doktora Coopera novým kouskům nenaučíš, a tak došlo na živého hada na pódiu ve "Snakebit", gejzír dolarových bankovek a konfet v "Billion Dollar Babies", přerostlou smrtku ve "Welcome To My Nightmare" i klasický trik s jednookou Marii Antoinettou a gilotinou v kapelou hraném tandemu "Killer" a "I Love The Dead". Vše starosvětsky pojaté, trochu očekávatelné, ale stále zábavné. Jen ten shock už se za ty roky poněkud otupil.

Cooper vyplnil hodinu a půl v podstatě pouze hity. Svou diskografií se probral důkladně, hned ve druhé skladbě "Welcome To The Show" se - škoda, že jen letmo - dotknul i povedené albové novinky "Road". Hojně provětral klasická alba "Billion Dollar Babies", "Hey Stoopid", "Killer" a "Thrash" a velmi rychle dal zapomenout na to, že tomuhle hubeného chlapíkovi už táhne na sedmasedmdesát. A pokud před halou zněly historky o shrbeném starém pánovi, který se nechal i na krátkou vzdálenost převézt v limuzíně, energie, kterou dokázal svou pódiovou prezentaci nasytit, na ně dala velmi rychle zapomenout.

Jistě, klíčový prvek tu tvoří charisma Vincenta Damona Furniera. Ten se prezentuje jako někdo mezi cirkusovým principálem, pirátským kapitánem a démonickým dirigentem, přičemž nejvíce pohybu za něj obstarala kapela, na jejíž pomoc se mohl spolehnout i v případě vokálních harmonií. Zpěvákovi by bohatě stačilo sedět na trůně a jen celý ten cirkus řídit, nicméně po jevišti toho nachodil a nezbytnou špacírkou prošermoval a prodirigoval spoustu. Nemluvil, držel se role, kterou mu jednotlivé fáze koncertu předepisovaly. Jednou byl za vyšinutého prezidentského kandidáta, jindy za blázna ve svěrací kazajce nebo za drsného chlapíka, který si podal jen spoře oděnou dominu s bičem.

Tohle groteskní divadlo ke Cooperovi patří. Ale i když se od efektních výstupů odstřihneme, zůstane jedinečný koncert upečený z poctivého veteránského těsta. Navzdory divadlu totiž šlo především o hudbu a těch dvaadvacet songů, které Alice Cooper a jeho výborná kapela - bubeník, dvě pirátské inkarnace Johnnyho Deppa, s nímž Copper hraje v The Hollywood Vampires, a velkou pozornost na sebe strhující kytaristka Nita Strauss - dokázali do hodiny a půl vměstnat. Odejít z pardubického koncertu nespokojen? Nemožné.