Oznámení posledního headlinera festivalu budilo určité rozpaky. Yungblud se přece jen na hudební scéně teprve etabluje a dosud má na svědomí pouhé tři nahrávky. Jenže už nyní platí za poměrně silného a svérázného mluvčího své generace. Ostatně i složení fanoušků v nejbližších řadách ukazovalo, že největší podporu má právě u diváků mladších, než je on sám.

Není divu. Mluví jejich jazykem, dotýká se aktuálních a palčivých témat a disponuje nesmírně univerzálním rukopisem, pokrývajícím žánry od hip-hopu přes punk a rock až k popu. Právě on patří k nejvýraznějším mladým umělcům, kteří boří žánrové hranice.

Hodiny odbily desátou večerní a na minutu přesně se před diváky rozhořely barely a osvětlily jinak jednoduchou stage. Dokonce i světelnou obrazovku, kterou na hlavním pódiu využívaly všechny kapely v programu, zakrývalo velké bílé plátno.

Yungblud si na okázalou show nepotrpěl. Kromě zapálených barelů evokujících chudou ulici sem tam zahořely plameny, jinak ale veškerou pozornost poutal samotný umělec. A vlastně to bylo dobře. Ostatně epických vystoupení zažil tenhle ročník dost, a o to víc byl jeho civilní výkon nesmírně osvěžující.

Během prvním patnácti minut koncertu toho rodák z Doncasteru naběhal a naskákal tolik, co by většina interpretů nestihla za celou svou tour. Pot z něj tekl proudem - hned od první vteřiny na pódiu dával do svého výkonu naprosto vše. Když ho kamera zabrala zblízka, oči mu jen žhnuly. Tohle nebyla přetvářka, Yungblud si každý okamžik s diváky užil naplno.

A oni s ním. Fanoušci i fanynky ječeli, pištěli, zpívali takřka každý refrén a viseli mu na rtech, když mluvil o tom, že máme milovat všechny, nezávisle na rase, genderu nebo sexualitě, a že je potřeba všem negativním emocím, depresím a vzteku poslat fakáče.

Před písní "Fleabag" si pak splnil sen jeden z fanoušků, který se nějak vyloupl na pódiu a Yungblud mu půjčil kytaru, aby si s ním zahrál zmíněnou pecku. Hoch z Brna to zvládl překvapivě snadno a s přehledem. Zpěvák navíc znovu ukázal, že je skutečně jeden z nás - nedodržoval žádný hvězdný distanc, s mladíkem odzpívali část songu opření čelo na čelo nebo v objetí. Jeho srdečnost skutečně odzbrojovala. Na závěr pak mladému muži celý zážitek ještě umocnil darováním jedné své kytary.

Vedle "Fleabag" zahrnoval set celou řadu dalších hitů, které zvládli fanoušci zpívat takřka sami. Výtečná byla s až gotickým nádechem zahraná "The Funeral" ze skvělé třetí eponymní desky nebo z debutu vytažená rebelská "Anarchist". Mrazivě silnou atmosféru vykouzlila balada "When We Die (Can We Still Get High?)", zahraná zpěvákem pouze na španělku.

Slabá místa koncert nenabídl: za hodinu a půl ze sebe Yungblud vydal naprosto vše. Zpocený, s roztrženým trikem, ochraptělý z neustálého hecování i emotivního zpěvu, tak na jeho konci vypadal. Jestli měl někdo o tomhle talentovanému mladíkovi z Británie pochyby, on je dokázal naprosto přesvědčivě rozehnat. Dorostl do velkých prostor a svým zápalem a profesionalitou strčil do kapsy mnohé slavnější kolegy, včetně svého kámoše Machine Gun Kellyho z předchozího ročníku, kterého alespoň poctil coverem "I Think I'm Okay".