Live: Rock For People - den třetí
místo: Park 360, Hradec Králové
datum: 14. června 2024
vystoupili: Avril Lavigne, Sum 41, Bring Me The Horizon, Counterparts, Hoobastank, Dogstar, hot Milk, J.A.R., Mňága a Žďorp, a další
Reportáž z prvního dne
Reportáž ze druhého dne
Reportáž z koncertu The Prodigy
Reportáž z koncertu The Offspring
Reportáž z koncertu Parkway Drive
Reportáž z koncertu Avril Lavigne
Reportáž z koncertu Hoobastank
Reportáž z koncertu Bring Me The Horizon
Perličky Honzy Baluška
V nabitém pátku se na Rock for People rozhodně neztratili ani John Wolfhooker ve stanu Evropy 2. I krátce po poledni do něj nalákali spousty fanoušků, kteří si užili jejich výbušnou směs riffů, řevu, melodických refrénů a přívalů energie. Výborný zvuk dal vyniknout propracovaným vokálům, kdy frontmana Martina Čupku vydatně podporovali basák Filip Vlček i kytarista Rony Janeček.
Potěšila Pam Rabbit, která si s kapelou přišla zazpívat společný song "Copycat" (na stage přiběhla hned ze svého samostatného vystoupení), a fandové si zaskákali i na punk-rockovou vypalovačku "1999", na níž frontman donesl čtyři velké míče. Sám, přece jen zpívá v klubové kapele, nemá na to pikolíky. V den, kdy na festivalu zazpívala Avril, písnička sedla jak pověstná prdel na hrnec. Mezi diváky si set užil i Grey256, rapper proměněný na rockera, kterému Vlček produkoval letošní desku "Tentokrát" a tři čtvrtiny skupiny s ním odehrály koncerty na majálesech. Wolfhookeři předvedli opravdu skvělý set, který by se neztratil ani v pozdějším časovém slotu. I hudební pisálci chodí na některé koncerty na festivalech nepřipravení a jen ochutnat. Jamese Marriotta kolega popsal slovy, že "to bude asi nějaký písničkář". Nohavica se ale fakt nekonal. Zatímco na menších stagích interpreti často hrají v naprosto ořezaných sestavách, kdy jsou i dva hudebníci moc, britský zpěvák se obklopil hned dalšími pěti parťáky. Jak si můžete prohlédnout ve fotogalerii, všichni vypadali jak z oldschoolového britského seriálu ze střední školy, přičemž sám protagonista díky brýlím připomínal vedoucího nerda. Ale ty songy! Ostrovní kytarový pop-rock naplnil skvělými refrény, působil nesmírně mile a upřímně ho udivoval nemalý dav zpívajících fanoušků pod pódiem. "Kde jste sehnali ten merch? Podle mě jsme ho u vás ani neprodávali!" divil se upřímně. Dvojice mladých zdravotnických brigádníků, která si vybrala krátké volno, s ním odezpívala celý koncert a zvláště dívka vypadala, že se jí splnil životní sen. Marriott se tak každopádně nejen pro ni postaral o moc příjemné překvapení. O dvě hodinky později se tento britský hudebník i s kusem své doprovodné kapely zašel podívat na vystoupení svých krajanek Crawlers. Dívčí parta z Liverpoolu, kterou jistil bubeník, letos vydala své debutové album "The Mess We Seem to Make". To si na metacrirtic.com vysloužilo v recenzích průměrných 89 %, takže je jasné, že dámy nepatří mezi žádná ořezávátka. A naživo jim to šlapalo opravdu skvěle. Řízný rock střídaly melodičtější kousky a energie a radost z hraní z nich jen stříkaly. Prý se jednalo o jejich první letošní koncert na evropském festivalu. A užili si ho všichni: jak děvčata, tak diváci. Ecstasy Of St. Theresa na Rock for People zahájila své letošní festivalové turné, které na podzim završí samostatným vystoupením v pražském Paláci Akropolis. Stihl jsem bohužel jen konec setu, který ukázal hybnější a rockovější podobu kapely. Muchow drtil kytarové riffy, Kateřina Winterová mile komunikovala s publikem ("Vy jste dokonce zpívali!") a minimálně z těch několika písniček, které jsem stihl slyšet, vůbec nepřipomínala tu pomalou a zasněnou elektronickou formaci, kterou známe z druhé fáze skupiny. EOST každopádně nic nepodcenili a na koncerty po osmi letech se pořádně připravili - ústřední dvojici doplňují bubeník, klávesák i doprovodná zpěvačka. Máte se na co těšit, já si dám už plnohodnotné repete na Colours.Třetí den očima a ušima Honzy Trávníčka
Třetí festivalový den jsem strávil vesměs hodně podobně jako hlavní text píšící kolega Ondřej Hricko. A jelikož se naše postřehy až na drobné výjimky častokrát dost shodují, přidám nad rámec samostatných reportáží z Bring Me The Horizon a Hoobastank jen pár řádků.
Na stagei Evropy 2 ještě patrně technici dospávali kocovinu. Beth McCarty proto začala s desetiminutovým zpožděním a i tak ji zlobil mikrofon - a ještě se na projekci objevil špatný popisek vystupujícího. Její pop-rocková hudba připomínala třeba známější Beabadoobee, proti ní ale ještě potřebuje své skladby o ženském vidění matoucího a komplikovaného světa kolem nás otesat jako diamant. Vystupuje teprve chvíli, takže se to dá pochopit. Solidní základ v samotném jádru její tvorby už ale je a stačí ho jen rozvíjet. Příjemný objev hodný dalšího sledování. Dogstar jsem vnímal hodně podobně jako Ondra, mimo zmíněné ale ještě dodám, že jsem se po konci koncertu připojil ke skupince asi padesáti nejvěrnějších fanoušků a společně jsme dost naivně doufali v to, že Keanu Reeves na naše volání ještě ze zákulisí přiběhne a udělá pár společných fotek. Ne že by se na festivalu nebylo s kým vyfotit, řada slavných zde už tradičně prochází areál v průběhu dne, a navíc ještě organizátoři chvályhodně organizují oficiální podpisové a fotící akce v hangáru s merchem. Jenže John Wick, to je jiná písnička. U hvězdy jeho kalibru je něco podobného nemyslitelné, to by ta fronta překonala legendární řadu na Stevena Seagala deset let nazpátek. Nehledě na to, že takto obrovsky slavní lidé si udržují odstup a fotkou s nimi se může pochlubit jen pár vyvolených. Nově se mezi ně zařadili i na stejném pódiu o nějakou tu hodinu dříve hrající Hoobastank (a v zákulisí pak i Sum 41), kteří v backstagi jen tak nezávazně postávali, vykecávali hlavně mezi sebou a Dogstar oslovili až po dobrých pár desítkách minut. To se na stejných pár metrech čtverečních mezi svými šatnami pohybovali a společně sledovali vystoupení Martina Šonky a dalších tří pilotů při akrobatické letecké show na obloze v režii Red Bullu. "Keanu! Přestaň, prosím, koukat na letadla a pojď za námi!" křičeli jsme na Johnnyho Silverhanda přes plot a škvírami v něm společně sledovali, jak pořád v zákulisí postává, klábosí, ale jinak se tváří, že naše skandování jména jeho kapely neslyší. A nebo ho nezajímá. Fanoušci to nevzdávali dobré desítky minut, a i když od nás stál jen pár desítek metrů, zdálo se to jako světelné roky. "Keanu! Keanu!" volaly desítky zoufalých tváří plných naděje, že je Jack Traven nezklame a třeba aspoň zamává. Nestalo se. Úplně to ignoroval. Po zhruba čtyřiceti minutách, kdy se Neo se svými kolegy nakonec přesunul do stanu s chlebíčky, jsem to nakonec stejně jako mnozí další zklamaně vzdal a přesunul se na, mimochodem daleko lépe než posledně v Praze zpívající, Avril Lavigne, o které píšeme zde. A on... se nakonec vrátil. Nejvytrvalejší příznivci se tak dočkali neplánované autogramiády a společné fotky s hercem, jenž je svou plachou, introvertní povahou a obrovskou štědrostí zároveň pověstný. A tak přesto, že jsme od něj z pódia v oficiálním programu neslyšeli jedinou větu, fanoušek formulového týmu Brawn GP i v České republice ukázal, že to srdce má fakt na správném místě. Buďte tedy v klidu. Milovat ho můžete dál. O půl deváté večer se ještě na v programu neavizovaný koncert přiřítilo do stanu jménem Ploom duo Marcell a fiedlerski. Bubeník Matyáš Vorda tentokrát chyběl, intimní koncert pro pár desítek fanoušků ale díky tomu získal punc něčeho speciálního. Bicí v hudbě této dvojice snad až na hit "Déšť" vůbec nechyběly a kombinace akustické a elektrické kytary se zdála být se vší úctou k absentujícímu zcela dostačující. Zazněly všechny zásadní hity, které s aktéry sborově zazpívalo postupně se rozrůstající publikum, a kromě už v Roxy hraného "Slunečného hrobu" se tentokrát, mimochodem skvěle rozezpívaný, Marcell pustil do "Believe" od Cher. Tuhle letitou odrhovačku normálně nemůžu ani cítit, v jeho podání se ale vůbec poprvé proměnila ve vážně zajímavou a emocemi prosycenou skladbu. Celý set působil velmi uvolněně, a to jak díky vzájemné chemii protagonistů, tak i coby vítaná povědomá složka v jinak hudebními objevy nabitém programu. Missio nepatří zatím mezi kapely, u nichž by každý hned věděl, o koho se jedná. Přitom třeba fanouškům Twenty One Pilots by jejich tvorba mohla velmi sedět. Kdo ale naopak ví velmi dobře, o koho jde, jsou ti nejskalnější příznivci festivalu. Ti, kteří při něm drželi i v hubených pandemických letech, kdy vítězstvím bylo už jen to, že se akce v roce 2021 konala. A právě tehdy formace až z amerického Texasu ukázala odhodlanost a předvedla velké logistické kejkle, aby nakonec headlinovala. Můžete proto zcela věřit slovům, které ke konci třetího festivalového dne muzikanti pronášeli, kdy prohlásili, že Rock for People je nejlepší festival na světě. Protože právě u nich platí ta výjimka z pravidla. Oni ho vážně milují. Tím spíš zamrzelo, že hráli tak pozdě a ještě se křížili s naoko končícími Sum 41. Stěží ze třetiny zaplněný stan Evropy 2 se stal pro skupinu od posledně posilněnou o nové, žánry opět míchající album "I Am Cinco" příliš velkým. S koncem setu pop-punkových Kanaďanů se ale lidé začali slézat k pódiu Evropy 2. Stalo se tak ovšem až v závěru show, tudíž tvrdit o tomto vystoupení, že bylo památné, dost dobře nejde. Minule bylo výrazně lépe. Protože atmosféra a protože naděje na konec pandemie. I přesto ale stálo za to Missio zažít i tentokrát. Novinka "Falling To The Black Hole" měla rychlost a groove jako o pár hodin dříve fláky od Royal Republic. Jakkoliv to ale je zajímavá písnička vybočující z jejich běžné produkce, neméně zapůsobil i následný proslov frontmana, v němž zdůraznil, že ať už se potýkáte v životě s různými problémy, může to být závislost nebo třeba potrat, je potřeba o tom mluvit. "Protože v tom nejste sami! A jako to potřebujete slyšet vy všichni, stejně tak to musíme slyšet i my tady na pódiu!" Finále s hity "Sing To Me" a samozřejmě "Middle Fingers" se zdviženými prostředníčky dojmy z celého koncertu výrazně zesílilo. Takže snad co nevidět znovu, jen zase na hlavní stagei, ano?