S Petrem Fialou, frontmanem, zpěvákem, skladatelem a příležitostným kytaristou kapely Mňága a Žďorp jsem se sešel v Café Louvre v Praze u příležitosti jejich koncertu v Lucerna Music Baru, který proběhl 28. srpna. Povídali jsme si o koncertě, o novém albu "Web Site Story" (původně mělo vyjít 6. října, ovšem nakonec se na pulty prodejen dostalo už o dva týdny dříve), o muzice vůbec a nutno dodat, že to bylo povídání vice než příjemné a zajímavé. Tady je jeho téměř nekrácený záznam, protože z každé odpovědi lze vytáhnout něco, co stojí za přečtení.

Začneme koncertem, musím uznat, že se vám povedl.

Děkuji, když už to tedy musíš uznat.

A jak vy vidíte svoje vystoupení, jak se vám povedlo?

Dobře se nám to včera povedlo, nikdo netrpěl žádnou depresí, myslím nikdo ze skupiny a nás vždycky potěší, když vidíme reakci z druhé strany a ta byla docela dobrá. Já to většinou poznám podle Martina - když řádí Martin, je to dobré.

Na nové písničky se vám zdála reakce jaká?

My jsme hráli jenom dvě, "Egona" a "This Song". Obecně s novýma písničkama je to vždycky složitější v tom, že hraješ s nedokonalým zvukem, takže není slyšet celý text a vždycky, když něco slyšíš poprvé, jen stojíš a koukáš. Takže to dávkujeme opatrně, víc těch nových písní budeme hrát, až to vyjde, až to fanoušci budou mít naposlouchaný.

"Přesýpací hodiny" už jdou v rádiu, proč jste nehráli ty?

Ty jsme nehráli proto, že je sami ještě neumíme hrát. Teď jsme měli dovolenou a nestihli jsme to, sešli jsme se před koncertem.

Máte před koncertem nějaké rituály, které dodržujete?

Ani ne. Buddy Rich říkal - "Vyndám si ruce z kapes," a to musíš udělat vždycky, když jdeš hrát, ale jinak rituály neprobíhají.

Zajímá mě, co se děje v šatně vždycky mezi dobou, kdy má koncert začít a kdy opravdu začne.

To ti můžu říct, to se tam vždycky nahrne spousta známých, vypijou ti všechny piva a ty se snažíš schovat aspoň dvě plechovky na koncert, abys měl co pít. Vedou se řeči, na ruku si píšeš písničky na přání, na který pak zapomeneš... Zmatek veliký. A u nás je to tak, že vždycky na pódium jde poslední Neky, to je náš basák, už jsme vždycky nachystaní, už musíme jít a Neky se sprchuje nebo čůrá nebo něco. Vždycky čekáme na něho. Přemýšleli jsme o tom, jestli se někdy stane, že půjdu poslední já nebo bubeník, ne, vždycky je to on. Už stojíme všichni připravení, řekneme si: "Jdem!" a on tam není, protože si ještě vzpomene na to, že nemá boty. Ale nemluvím o tom proto, že by mi to vadilo, máme se rádi, spíš jen, že to tak je. Jinak to je opravdu veliký zmatek, chaos, žádné soustředění neexistuje.

Takže žádná koncentrace na koncert, nic takového?

To se naučíš. On každý dělá, co potřebuje. Mně stačí tři minuty, kdy se někde schovám, někam zalezu a jsem v klidu, ale k ideálu to má daleko.

Včera jste se na pódiu docela sráželi, takže asi nemáte nacvičeno, kdo se jak hýbe.

Ne, to jsme nikdy necvičili a to, že do sebe vrážíme, svědčí jen o tom, že jsme blbci, kteří se za patnáct let nenaučili chovat se na pódiu. Ale na druhou stranu jsi svobodnej, nemusíš myslet na to, že hraješ tu a tu písničku a musíš udělat tři kroky dopředu, protože ti tam někdo vleze. Už tak mám život dost komplikovanej, ještě abych myslel na to, kam mám chodit při koncertě.

Jak jste přišli k Blance Gerhardové, která tam s vámi zpívala?

Přišli jsme k ní tak, že asi před rokem přišla po koncertě ona za námi a vyčetla nám, že nehrajeme píseň "Měsíc!" a my jsme jí říkali: "Jak můžem hrát "Měsíc!", když jednu sloku zpívá ženská?" A ona řekla, že to umí a že to příště zahrajeme. Tak jsme to s ní zahráli a ona se od té doby naučila šest, sedm písniček, takže s námi takhle vystupuje, i v jiných městech než je Praha. Na nové desce zpívá v pěti písních. A na šňůře s náma bude vystupovat všude, kde to stihne. Sestavíme koncertní program tak, aby mělo smysl, aby s námi jezdila.

Takže takový stálý host.

Ona ani nemůže být členem kapely, protože dělá v Praze školu, hraje basketbal a tak a my ani nepotřebujeme, aby se zúčastnila toho každodenního pinožení, ale je to strašně příjemný host. Ona s námi vlastně vystupuje bez zkoušení, takže leckde spolu třeba nezpíváme úplně dobře, protože není čas to nacvičit, ale ve studiu jsem úplně zíral, zpívala bezvadně, takže před turné uděláme pár zkoušek a bude to dobrý.

Chystáte turné k desce. Už víte, kudy pojedete?

Pojedeme po českých cestách, začneme patnáctého října, skončíme šestého prosince a za tu dobu máme asi třicet koncertů.

Takže to je prakticky obden koncert.

To je v pohodě, ono je to někdy lepší, když se člověk koncentruje, jde do toho a hrne to, než když se vytrhuje něčím jiným.

Co mi řeknete jako první věc, když se vás zeptám na novou desku?

První věc je, že to dobře dopadlo.

Není to ale žádná revoluční změna ve stylu...

Revoluční změna to není, ale jsou tam různé drobné revoluce v rámci kapely, jsou tam písničky, které by na předchozích albech být nemohly, protože bychom je třeba nezahráli, nebo by nás nenapadlo, že je můžeme takhle udělat. Použili jsme různé zkreslené hlasy, synťáky, samply a to v daleko větší míře než dřív, některé písničky jsme ve studiu úplně předělali tak, že nebyly k poznání vůči demáčům, ze kterých vznikly, spousta věcí je tam udělaná napoprvé, protože dalším cizelováním se to většinou jenom posere, takže jsme tam nechali původní verzi i s drobnejma chybičkama, celá kapela hraje dohromady a naživo. Když jsme to nahrávali, byl jsem v cimře s kapelou, ukazoval jsem refrény, všechno, tam švihnout tohle... Bylo to v pohodě. Dřív jsme se s tím daleko víc piplali, ale výsledek byl pro mě vždycky frustrující, protože se z toho úplně vytratil život a byl velký rozdíl mezi živýma koncertníma verzema a deskama, který jsem už ani neposlouchal, protože to byly takový odvary, takový vybledlý skicy těch písniček. Trochu přeháním, ale až teď mám trochu pocit, že se nahrávky víc blíží realitě.

Neuznáváte nahrávání jednotlivých nástrojů odděleně apod.?

To já neřeším, já řeším, co je na CD, jestli to zní dobře. Třeba Support Lesbiens to matlají všechno do compu, živého bubeníka tam při nahrávání nepotkáš a taky to třeba nezní špatně, nebo jakýmsi způsobem to smysl má, ten výsledek. Je mi jedno, jestli je deska slepená nebo všechno "first take". Výsledný pocit rozhoduje. Ale když hraješ jednoduchý písničky jako my, nemá smysl se párat s metronomem a hlídat, aby každá struna v akordu stoprocentně ladila, když to nakonec stejně nikdo nepozná, ani my ne.

Ještě pořád hrajete stupid rock, jak jste to označili na začátku?

Jasně. Já jsem tak od roku 1990 do roku 94 nebo 95 říkal vždycky na konec každého rozhovoru - Nic to není, vemte kytaru a hrejte taky, je to fakt jednoduchý. Ono to přijde samo. A všichni se tomu smáli, tak už to neříkám, ale je to pořád tak.

Máte oblíbenou nějakou skladbu, která se vám opravdu povedla?

Já mám oblíbenou tu poslední, "This Song", kterou jsme hráli i včera. To je jedna z písniček, kterou jsme nahráli na jeden zátah, všichni byli spokojení, jen já jsem říkal: Cože? Ne, já si ji chci zazpívat ještě jednou! To není možné! A jinak mám nejraději ty, se kterýma jsem se nejvíc natrápil a který nakonec zní líp, než jsem čekal.

Jak dlouho vám trvalo nahrávání desky?

Asi tři týdny, dvacet dva dní.

To je docela málo.

Je to málo, ale to vyplývá z toho, že jsme to rok připravovali, cvičili, jezdili na soustředění a já jsem opravdu ten rok předtím byl každý den ve zkušebně, minimálně tři až pět hodin, a i když jsme přijeli ze šňůry v neděli odpoledne, šel jsem večer do zkušebny a makal, takže si teď budu muset dát oraz a věnovat se záchraně rodiny a takovým věcem.

Měli jste dost materiálu, z čeho vybírat?

Měli jsme dost písniček, hotových, to znamená sloka, refrén, stavba, forma, bylo kolem čtyřiceti, ale u některých jsem hned od začátku věděl, že to je vata, a kapela, když jsem jim je pustil, mi jenom potvrdila můj pocit, takže šly rovnou do kopru. Pak byly píničky, který zněly dobře jako demáč, ale když je kapela předělala do svýho aranžmá, už nebyly tak dobrý, tak jsme je museli taky vyhodit. Anebo jsme udělali písničku, ze které jsme byli všichni úplně nadšní, a pak jsme zjistili, že už jsme ji někdy v minulosti hráli, třeba s jiným textem, s trošku jinou aranží... To se může stát, když hraješ patnáct let, že se zopákneš, a pak máš buď štěstí, že si toho všimneš, nebo si nevšimneš. To se taky může stát.

Máte opět nějaké hosty?

Máme jich hromadu. Máme tam zpěvačku Blanku Gerhardovou, o které už byla řeč, máme tam dechovou sekci, kterou používáme vždycky, chlapíka, co hraje na foukací harmoniku, Márdi z Vypsané fiXy zpívá ve sboru v "Přesýpacích hodinách". Spoluproducent a zvukař Petr Slezák tam hraje na spoustu kláves a pomohl mi doladit melodie zpěvu a vůbec aranže. Je to pro nás zásadní chlapík.

Teď se vrátíme trochu do minulosti, jak se díváte na svoje dřívější kapely, Slepé střevo a Happyend?

To byly kapely určené dobou, režimem, ve kterém vznikly. Slepé střevo byla typická studentská kapela, kde nikdo neuměl hrát, ale všichni hrát chtěli. Tam byly vlastně dvě fáze. V té první jsme se vůbec nestarali, co kdo hraje, hodně spontánní... bylo to příšerné, divoké a skoro vůbec se to dnes nedá poslouchat, ale my byli všichni spokojení a já jsem i dnes. Po dvou letech jsme začali dělat písničky s akordama, jelikož jsme zjistili, že existujou. To už byl takový předobraz toho, co děláme teď. A Happyend, to bylo období, kdy jsme byli všichni v depresích, někteří v blázinci, brali jsme prášky na uklidnění. Měli jsme dvě baskytary, jednu dobu i dvoje bubny, dvě kytary, byla to velká hustota. Já jsem tehdy hrál všechny koncerty otočený zády k lidem. Jednou jsme hráli v Paláci kultury na Rockfestu, a přestože jsem hrál otočený zády, viděl jsem spoustu lidí, protože oni stáli na schodech. Byl jsem tehdy konsternován, protože mi můj trik nevyšel.

Když jste začínali, měli jste touhu prosadit se na tak vysokou úroveň, na jaké jste dnes?

Neblázni! My jsme byli rádi, že si jednou za půl roku zahrajem v hasičárně v Hrachovci, což je vesnice u Valmezu, tajně a že stihnem odehrát těch šest svých písniček, než přijedou policajti. To byla jediná ambice. Ještě když jsme vydali s Mňágou druhou desku u BMG, "Furt rovně", tak jsme chodili do práce. Prodali jsme padesát tisíc desek, odehráli pětadvacet koncertů měsíčně a chodili jsme do práce. To už prostě nešlo stihnout. Abych mohl jezdit na koncerty, byl jsem navíc v práci pořád nemocný a chlapi v práci se mě ptali: Co ta tvoje angína, už se to zlepšilo? A já říkám: (kašel) No, už je to lepší. A teď přijdu k nástěnce a tam byly výstřižky z MF: Mňága v Pardubicích, Mňága na Chmelnici atd. Oni si to všechno vystřihli a celou tu moji nemoc zdokumentovali den za dnem, kde jsme všude hráli, tak jsem šel dát výpověď, to jinak nešlo.

Potom došlo k profesionalizaci.

Pak jsme přestali chodit do práce a máme takovou nepsanou dohodu, že nikdy nebudeme tlačit mrtvou krávu do kopce, takže pořadatelé volají nám, že nás chtějí, a desky si lidi kupují taky bez toho, že bychom se jim nějak podbízeli.

Mňága nemá žádnou PR agenturu nebo něco takového?

Máme agenturu Velryba, kterou vede náš kamarád a ta nám domlouvá koncerty. Desky vydáváme u Monitoru tím způsobem, že jim zašleme demáče, oni se k nim vyjádří, řeknou, že je něco odfláknutý, něco ne a většinou mají i pravdu. Ale to, jak jim desku odevzdáme, to je naše věc, my si zodpovídáme sami za sebe, což je strašně příjemný. Vždycky se směju těm steskům kapel, které nadávají na velké firmy, aniž by tam byť jednou byli. Protože právě ty velké firmy, když jsou rozumné, tě nechají na pokoji. Když vidí, že to funguje, proč by do toho šťourali. Maximálně ti sem tam řeknou, že bys měl jít do Caruso show, ty řekneš, že radš ne, a je po problému. Žijeme si v klidu stranou večírků a směšných celebrit a je to fajn.

Carusu se důsledně vyhýbáte?

Ano, ale jednou jsme byli v pořadu Rozjezdy pro hvězdy. Celá kapela se proti tomu nejdřív bouřila, ale pak jsme si řekli: Jo, uděláme to, celá léta na to serem, tak jim uděláme radost a pojedem tam. A v autě jsme si říkali: Ty tanečnice, co tam tančí u tyčí, tedy aspoň dřív to tak bylo... My přece nejsme kapela, u které by tančily tanečnice, přijedem tam a řeknem: My nechcem tanečnice. Samozřejmě jsme tam přijeli, viděli jsme ty tanečnice a všichni říkali: Ty vádo, už jsi viděl tanečnice, to je super! (smích)

Když už jsme zmiňovali Happyend a teď televizi, jak vzpomínáte na natáčení filmu "Mňága: Happyend?"

Jenom v dobrém. To byla velká svoboda. Petr Zelenka napsal výborný scénář, který vycházel z "Velkého rock'n'rollového švindlu", který kdysi natočili Sex Pistols. My jsme při tom různě improvizovali a hlavně Zelenka byl rozumný v tom, že měsíc předtím s náma jezdil na každý koncert na šňůře, takže zjistil, kdo jaký je a role pak napsal na konkrétního člověka. Když zjistil, že někdo moc nemluví, napsal mu fakt málomluvnou roli člověka, který se jen tak divně podívá a nic neřekne. Jediný, co bylo špatný, bylo, že jsme za to nedostali peníze, ale to je v našem případě úplně obvyklý, takže to je vlastně taky v pořádku.

Dostávání honorářů tedy asi nebude vaše častá činnost.

Ale jo, teď už na tom docela trváme, ale tehdy jsme dostali za tři týdny fakt perné práce od rána do noci každý pět tisíc.

Zelenka něco podobného zopakoval s Nohavicou a Čechomorem. Viděl jste "Rok Ďábla"?

Viděl, ale mně se to nelíbí samozřejmě tak moc jako náš film, ten je lepší (smích). Ne, myslím si, že to je docela dobrej film. Myslel jsem si, že lidi to nepřijmou tak dobře, jak to přijali, protože jsem viděl i nějaké nesestříhané verze, které mi Petr pouštěl doma a já jsem mu říkal, že je to pro mě složité a zmatené. Že nevím, jestli je to o alkoholismu, o Plíhalovi, nebo o Čechomoru. Ale lidem se to líbí, tak tomu asi rozumí víc.

Občas jste, co se týče regionu, porovnáváni s kapelou Buty.

Buty? Tak to jedině podle toho regionu.

Jaký k nim máte vztah, hráli jste spolu někdy?

Pochopitelně se známe, hráli jsme spolu několikrát, ale myslím si, že skoro nenajdeš dvě rozdílnější kapely. Oni si zakládají na dokonalém hudebním řemesle, které ovládají, na preciznosti, stavbě písní, propracovanosti a na tom my si nezakládáme. Já považuji Mňágu svým způsobem za punkovou kapelu, protože hrajeme jednoduše a úderně. A nikdy jsme ani nezatoužili hrát po velkých halách, jako hráli oni, my jsme si to užili na začátku a naprosto racionálně jsme se dohodli, že tohle prostě zrušíme. Jako kdysi v Pyramidě kdysi. Byly tam čtyři tisíce lidí, ty lidi jsou daleko, deset metrů od tebe, mezi tím je zóna, země nikoho, takže hraješ pro bariéry a tam stojí ochranka a znuděně se na tebe dívá. Prodá se tři tisíce lístků a jsi na nule, to je další věc. Nejsem na světě proto, abych se takhle trápil.

Lucerna music bar, kde jste včera hráli, je pro vás ideální.

Je ideální, vidíš i na ty lidi, co jsou vzadu, vidíš hned reakci, když je nějaká, vidíš, že jsou živí. Je to příjemný. Musíme tím pádem sice hodně hrát, abychom se uživili, ale zase existujeme v realitě, což taky není špatný.

Velká síla Mňágy je v textech. Máte u nás nějaké své oblíbence v tomto směru?

Mám strašně rád Vypsanou fiXu, proto s nima taky dělám, jejich textaře Márdího považuju za jednoho z nejlepších, co tady jsou. I když polovině jejich textů úplně nerozumím, tak ten pocit, který ve mně zůstává, je dobrý. A jinak nevím. Myslím si, že to je největší slabina českých kapel, že jsou zaměřené víc na hudbu, že se zaměřují spíš na sledování trendů, na to, aby dobře hrály, aby měly samplery a tyhlety srágory, ale uniká jim, že text je na sdělení stejně dobré médium jako hudba. Často říkají: Vždyť to je jenom text.

Máte u nás ještě jinou oblíbenou kapelu?

Já mám oblíbených spoustu kapel, spoustu jich zvu třeba do "Ladí, neladí", ale nemám žádnou vyhraněnou, kterou bych si pouštěl každý den. Z těch, které jsou mi sympatické - Roe-deer, Khoiba, z hlavy si teď na všechny nevzpomenu. Viděl jsem Gaia Mesiah, to je dobrá kapela. Pak mám rád ty starší jako Už jsme doma a spoustu dalších. Písničkáře - Plíhala, Janotu, Nohavku, Třešňáka...

Myslíte si, že česká hudební scéna dokáže vyprodukovat mezinárodní hudební hvězdu? Zaslouží si to?

Za zásluhy to neexistuje. Není nic nespravedlivějšího než hudební byznys. Ale třeba Monkey Business tvrdě pracují na tom, aby se hvězdami stali. Zvou si zahraniční hosty a při té světové hudbě, kterou mastí, by se to mohlo stát. Já jinak tohleto vůbec neřeším, nevím. Třeba kapela Sunshine je v zahraničí celkem dobře přijímaná, ale jestli je to v rámci nějakého komerčního HC... Spíš mi to přijde trochu módní, nevím. Když jsme v Londýně v roce 1991 potkali na Picadilly Circus Johna Peela, známého objevitele mnoha skupin, zeptali jsme se ho na to samý, na co se ptáš teď ty mně a on řekl: Možná tak nějaká rumunská folklorní kapela by tady mohla něco udělat. Když si vezmeš jejich hudbu, se kterou vyrůstají od pěti let, poslouchají to v rádiu, v televizi, kvalitní, dobrou hudbu a tady uděláš svojí verzi téhle hudby a zkusíš je tím přesvědčit, tak to je strašně těžký. Ani kapely, které jsou úplně ojedinělé, jako třeba Už jsme doma, tak ani těm se to nepodaří, přestože na to vsadili všechno a v Americe odehráli sto padesát koncertů, tak se nikdy nestali mediálně slavnými jinde než v ghettu těch alternativních kapel. To je hrozně komplikovaný. A venku je to byznys, o kterém se nám ani nezdá. Léta bojuješ o pozici druhé předkapely na světovém turné nějaké menší hvězdy. Většinou si nemůžeš dovolit mít regulérní rodinu. Záleží hodně na štěstí.

Nedávno jsem četl vaši knížku "Výhledově", sborník textů. Chystáte i sborník notových přepisů?

To asi ne. Já jsem to kdysi chtěl udělat, ale lidé, kteří by to vydávali, mi vysvětlili, že by to nikdo nekoupil, nebo že by to nekoupili lidi v takovém množství, aby se to zaplatilo. Jednodušší přepis stojí asi dvě kila, takže by to prostě bylo drahý. Až si našetřím, tak to udělám sám.

Zmiňoval jste, že hrajete už patnáct let, chystáte nějaké oslavy?

Ne. Není co oslavovat.

A do hudebního důchodu se asi také nechystáte.

Ne, to si nemůžeme dovolit (smích). Hlad je svinstvo.

Považujete se vzhledem ke svým úspěchům za legendu?

Ne. Považujeme se za normální kapelu, která vědomě pracuje na tom, aby mohla dál hrát. Je nám třeba blbý přijet třikrát za sebou do stejnýho města se stejným programem, proto radši natočíme novou desku s novýma písničkama, protože i pro nás je to lepší, když nemusíme pořád hrát to samý. Mě hrozně baví vymýšlet si texty a melodie a kapela se v tomhle zlepšuje taky.

Aktuálně - znáte Landovo "Rockquiem"?

Vím o tom, ale nikdy jsem to neslyšel, znám to jen zprostředkovaně, z recenzí a z tisku a nečekám od toho vůbec nic. To jsou lidi, kteří neustále pracují s věcma, jako je patos, světelná šou, big obrazovka a to jde úplně mimo mě.

A co říkáte na ten nápad?

Já si nemyslím, že to přinese něco jiného, než, dejme tomu, pár vyprodaných sálů. Už ty nápady spojit vážnou hudbu s bigbítem jsou většinou směšný. V poslední době jsem se nasmál, když jsem viděl Metallicu se symfonickým orchestrem. To je úplně zbytečný dělat takovýhle věci, to jsou jen komerční akce. Tedy tak to vidím z Valmezu.

Byl jste na Rolling Stones?

Ne. A vůbec mě to netankuje. Zmeškal jsem je, když hráli v šedesátém osmém v Londýně, mrzí mě to dost, ale už se to nesnažím dohnat.

Vy se chystáte s kapelou na koncert v Electric Ball Roomu v Londýně, kde hrály kapely jako Oasis, U2, Red Hot Chili Peppers, Garbage, Blur. Nebojíte se tak slavného prostředí?

Vůbec ne. Ten koncert pořádají nějací Češi a vědí, že tam přijde z valné většiny česká komunita. Samozřejmě tam bude i pár zvědavců, kteří se přijdou podívat na trotly z východu. Ale už jsme v Anglii odehráli asi deset koncertů, v Americe taky něco, a když jsme hráli třeba v Glasgow, tak jsme se dívali na rozpis a den před náma i po nás hrály slavný kapely, Echo And The Bunnyman a tak.To jsou normální kluby pro dvě stě lidí, my tam budeme hrát stejně jako v Lucerna Music Baru, to znamená co nejlíp si zahrát, co nejvíc lidí dostat na svoji stranu a nic víc nemůžeš udělat. Samozřejmě každý sní, že náhodou kolem půjde "někdo" a řekne: Jé, z toho jsem se úplně posral, ale to si můžeš říkat tak před usnutím, abys líp spal.

Takže je to spíš koncert pro krajánky v Londýně.

Přesně tak to tak je a nevidím na tom nic špatnýho, spíš naopak Samozřejmě pokud tím oslovíme někoho takzvaně cizího... Třeba v Americe se stalo, že přicházeli Američani, černoši a říkali: To není blbý, docela bizardní a vyptávali se, o čem jsou texty a tak, což potěší. My jsme hráli v Amsterdamu, v Berlíně... Reakce byly všude dobrý, to jo, ale aby to mělo nějaký dopad, to bychom museli zažít něco jako hollywoodský film, taková náhoda.

Ale těšíte se, ne?

To samozřejmě ano, já jsem byl v Londýně dvakrát a mám to město strašně rád, beru tam svého syna, zajdeme na Arsenal, do Tate Gallery, do hospod, zahrajeme snad dobrej koncert, lidi budou rádi, že jsme za nima přijeli. Když jsme hráli v Americe, v Denveru, Chicagu, Los Angeles, tak byli taky rádi. Třeba když jsme hráli v roce 1991 poprvé v Londýně, bylo tam ten večer sto čtyřicet nejrůznějších koncertů. To byl samozřejmě obrovský výběr, od Chrise Rey na stadionu až po kapely, co hrajou v hospodách ke kulečníku a musím říct, že i tyhle kapely hrajou skvěle. To jsme čuměli, ledasco nám došlo a byli jsme fakt rádi, že jsme si vydělali aspoň na benál.

Finančně se to tedy moc nevyplatí.

Pokud si pamatuju, teď máme ve smlouvě zaplacené letenky tam a zpátky, ubytování plus honorář stejný jako v Česku. Uvidíme.

Prostě koncert jako u nás, jenže jinde.

Tak.

Něco na závěr, nějaké poselství?

Snad ani ne. Jedině: Nepropadejte žádné naději!

Děkuji za příjemné povídání