Španělský romský zpěvák a pianista
Diego Amador je nejen jedním z nejzajímavějších současných nositelů andaluského kulturního dědictví, ale také výrazným novátorem žánru. Amadorův koncert 21. června 2024 ve Velkém sále pražské Novoměstské radnice přinese osobitou, současnou a navíc euforickou fúzi flamenca s jazzem.
Flamenco dávno není spojováno jen s kytarou a táborovým ohněm, byť temperament a romantiku svého původu nikdy nezapřelo. Dokáže ji ovšem přenést i do koncertních síní. Živoucí tradice má navíc dar přirozeně fúzovat s jazzem a klasikou. A jak dokázali Dorantes a mnozí další, výtečným nástrojem pro interpretaci flamenca je i piano. A co teprve, když se klavír propojí s vášnivým flamencovým zpěvem, jako to umí právě Diego Amador.
"Při zpěvu s klavírem cítím naprosto stejnou pohodu, jako kdybych zpíval s kytarou. Ovšem piano mi umožňuje větší hudební otevřenost a uvolňuje moji kreativitu," vysvětlil umělec volbu hlavního nástroje.
Diego Amador si toto porovnání může dovolit. Vždyť na flamencovou kytaru umí hrát také, a výtečně. S kytarou jako malý začínal a nikdy na ni nezanevřel, občas ji brává i na některá turné. Když ovšem objevil svět jazzu, zamiloval se právě do klavíru. I Amadorova klavírní hra má v sobě ovšem
myšlení kytaristy. Kytarovou techniku i sound do jisté míry evokuje, jen s větším rozsahem a dynamikou. Právě v tom spočívá Amadorovo novátorství. Originalita hry však není samoúčelná, pojí se s dokonalým pochopením ducha flamenca, které se v Diegově rodině a komunitě předává z generace na generaci. Esenci dávné flamencové tradice hudebník dokáže vnést i do autorských kusů a současných improvizačních technik.
Diego Amador se narodil v roce 1973 v Seville v muzikantské rodině a městské čtvrti, obývané romskými usedlíky. První průpravu kytaristy získal od tatínka, jenž mu zároveň otevřel i cestu ke klavíru. To když jednou přinesl domů staré elektrické varhany Hammond. Dále už ovšem Diego vyvíjel svoji hráčskou techniku jako mimořádně talentovaný samouk. O první muzikantskou školu života se mu postarala komunita.
"Sousedé ze všech domů se scházeli na náměstí, kde jsme do noci zpívali a hráli." Právě muzika ho zachránila před smutným osudem řady vrstevníků.
"Do školy jsem moc nechodil, stačilo mi naučit se číst, psát a základní počty. Ale díky vášni pro umění jsem trávil dlouhé hodiny hraním a psaním prvních kompozic, zatímco mnoho mladých lidí z naší čtvrti se ztratilo ve světě drog."
Profesionální muzikantský chlebíček Diego prvně okusil díky občasnému hraní na bicí nástroje v respektované a desky natáčející kapele Pata Negra, mixující flamenco, rock a blues, založené jeho staršími bratry Raimundem a Rafaelem. Později Diego sestavil vlastní skupinu Patita Negra, ale přestože vystupovala jen jeden rok, pomohla mu nastartovat sólovou dráhu. Ačkoliv albový debut "Anticipo Flamenco" (1992) vydal jako teprve devatenáctiletý, už zde definoval svůj originální kytarově klavírní styl hry s jazzovými inspiracemi. Vývoj ke skladatelské původnosti dotáhl na albech "El Aire de lo Puro" (2001) a "Piano Jondo" (2003). V roce 2004 poprvé s úspěchem vystoupil v USA a postupně se ve Státech natolik dobře zapsal do povědomí, že jeho album "Rio de los Canasteros" (2008) bylo nominováno na Latin Grammy.
Následovaly další úspěchy, mezi které patřila spolupráce s flamencovými ikonami jako Tomatito nebo Camarón de la Isla a vystupování po boku jazzových hvězd Chicka Corey,
Pata Methenyho či Charlieho Hadena. V neposlední řadě si svým vášnivým projevem vysloužil nepřesnou, ale lichotivou novinářskou přezdívku
Cikánský Ray Charles.
Ve vývoji ovšem hudebník neustrnul. Například na nahrávce "Soy de las 3000" (2016) se vydal na dobrodružnou výpravu do světa salsy a latinskoamerických rytmů. Zároveň je toto album věnováno komunitě, ve které Diego vyrůstal. Dnes má hudebník na kontě desítku desek. Včetně titulu "Paqueando: volver a la tierra" (2021), na kterém složil poklonu jednomu ze svých vzorů, Paco de Lucíovi. Zatím posledním Amadorovým projektem je "Naranjos en la Luna", kde se prezentuje jako multiinstrumentalista.