Jako jediné domácí hudební médium dostal musicserver unikátní příležitost si, společně s dalšími novináři z různých koutů světa, popovídat s Mikem Lovem a Brucem Johnstonem - pamětníky zlatých let chlapců z pláže, ale také dosud stále aktivními muzikanty. Otázky, které prostřednictvím online konference mířily do studií Abbey Road v Londýně, kde oba pánové seděli, se týkaly nejen nového filmu a knihy, ale i ohlížení za celou kariérou. Došlo i na vzpomínku na pobyt kapely v Československu, který byl tehdy malým zázrakem. Následující rozhovor z pochopitelných důvodů obsahuje i otázky ostatních novinářů.

Šedesátá a sedmdesátá léta otevřela hudbě hranice. Ve stejné době se lidé postavili za své ideály. Zažili jste spoustu změn ve společnosti. Které z nich vás nejvíce ovlivnily?

Mike Love (dále ML): Žili jsme napříč různými érami. Jednou jsme nahráli skladbu "Don't Go Near The Water" o znečišťování. Točili jsme video na Brighton Beach a celé to vznikalo v rámci Surf Rider Foundation. S Brucem jsme byli jejími členy dlouhá léta. A právě tahle organizace začala fungovat proto, aby upozornila na ničení pláží, vody a oceánu. Vždycky nám šlo o prostředí, ve kterém žijeme. Taky jsme udělali písničku "Student Demonstration Time" o tom, aby se k samotnému problému nepřidávaly další - že se tam například někdo zraní nebo rovnou zemře. To bylo v době protestů proti válce ve Vietnamu. Takže nikdy jsme neignorovali to, co se děje kolem nás, ale vždycky jsme chtěli akcentovat to pozitivní. Pojďme udělat něco pro to, aby bylo naše životní prostředí čisté, pojďme raději udělat něco, co je konstruktivní, a ne to, co společnost ještě více poškodí.

Bruce Johnston (dále BJ): Byli jsme v tomto ohledu trochu napřed. Jsem hrdý na to, že jsme o životním prostředí mohli mluvit už tehdy, v roce 1972.

Hudbu máte ve vaší rodině zjevně zapsanou hluboko v genech - a rodinou tu myslím i vaše přátele. Rodiče Wilsonovi byli muzikanti, vaše generace byla neskutečně muzikální, totéž se dá říct i o generaci následující. Stále se potkáváte a zpíváte společně jako rodina?

ML: Můj syn Christian s námi zpívá "God Only Knows", protože Carl Wilson nás před pětadvaceti lety opustil. A Christian je fantastický zpěvák. Zpívá s námi ještě další věci a krásně to ladí. Takže jde pořád o rodinnou záležitost. Ale Bruce se stal členem rodiny v roce 1965 s písní "California Girls". Máme strašně rádi, když se můžeme dát dohromady. Při natáčení jsme se setkali s Brianem (Wilsonem) a Alem (Jardinem) - já, Bruce a David Marks (kytarista a člen rané sestavy The Beach Boys, pozn. aut.). A jak jsem již řekl, pořád je to rodinná záležitost.

Dokumentární filmy tohoto typu svým způsobem nabízejí aktérům pohled do zrcadla. Přemýšlel jsem, jestli se váš vztah ke kapele a dílu, které jste za sebou zanechali, posouval a proměňoval.

ML: Nemyslím si, že bychom se někdy přestali vyvíjet. Změna je nevyhnutelná. Pořád se snažíme posouvat a v hlavě máme nápady na nové písně a projekty, které bychom chtěli dělat. Ale v průběhu let jsme měli několikrát štěstí. Například v roce 1966, když se z písničky "Barbara Ann" stal velký hit. Uprostřed roku vyšlo album "Pet Sounds" a na podzim se hitem stal song "Good Vibrations". Tehdy jsme byli zvoleni kapelou číslo jedna ve Velké Británii - a dvojku dostali The Beatles. Byla v tom soutěživost, ale taky obrovské množství písní a alb. Ale až do dnešních dnů přemýšlíme nad tím, co uděláme příště. Co bude další?

Mezi The Beach Boys a The Beatles vždycky panovala soutěživost. Objevila se ale někdy myšlenka na nějaký společný projekt?

ML: Paul McCartney přišel na nahrávání "Vegetables" (z alba "Smiley Smile", pozn. aut.). A taky jsem měl to štěstí, že mě Maharishi pozval do Indie a když jsem tam přijel, všichni beatlové už tam byli. Paul jednou ráno přišel na snídani a u stolu tam na akustickou kytaru hrál "Back in the U.S.S.R.". Moc hezky jsme si tam popovídali, s Georgem Harrisonem jsem oslavil narozeniny, máme je jen pár týdnů od sebe, oba dva jsme se narodili ve znamení Ryb a oba tíhneme k meditaci. Vládla tam velice pozitivní nálada. Takže, navzdory rivalitě a soutěživosti, jsme se přirozeně navzájem obdivovali. My měli rádi to, co dělají, a jim se zase líbily naše věci. Ale byla v tom soutěž, o tom není pochyb.

V Československu jste hráli poprvé v roce 1969. Váš koncert lidé zpětně vnímají jako světlo v hodně temné době. Pamatujete si na něj?

ML: Rozhodně. Bylo to úžasné, sál jsme úplně vyprodali. Na jakém místě jsme vlastně hráli?

V Praze, v Paláci Lucerna.

ML: Lidé na nás, Američany, co hrají rockovou muziku, reagovali naprosto fenomenálně. Bylo to strašně divoké. Všude po městě pobývali vojáci - z Polska, Rumunska, Sovětského svazu. Ale místní byli neskuteční šťastní, že nás mohou slyšet naživo. Byl zázrak, že nám tam za takových okolností dovolili hrát. Stalo se to proto, že jsme zůstali apolitičtí. Prostě jsme byli jen The Beach Boys z Ameriky, kteří zpívali písničky o pěkných věcech. Ale nikdy na to nezapomenu. Chovali jsme velké sympatie k lidem z Československa. Považuji za velkou poctu, že se nám za to, co děláme, dostalo takové odezvy. Po padesáti letech jsme se do Prahy vrátili a i to bylo skvělé.

Stvořili jste jedny z nejvýznamnějších popových kompozic v dějinách hudby. Přemýšlím ale o tom, zda je to výsledek přirozených schopností, nebo jste museli dřít více než jiní umělci?

ML: Byla to kombinace. Když si vezmeme třeba album "Pet Sounds", jenom jednu sekvenci "Wouldn't It Be Nice" jsme nahrávali pětadvacetkrát. Zabralo nám to hodinu a půl, než jsme to měli správně. Chci tím říct, že můj bratranec Brian slyší věci, které většina obyčejných lidí slyšet nemůže. Dokonalost. Zejména ve vokálech. Skutečně jsme dřeli na tom, aby vokály byly dokonalé. Harmonie nás odlišuje od všech ostatních kapel, které mají skvělé zpěváky, skvělé kytaristy a hrají skvělou muziku. Mít takovou čtyřhlasou harmonii bylo zatraceně těžké. Ale stálo to za to.

BJ: Brian Wilson byl rozhodně nejdokonalejší muzikant, s jakým jsem kdy pracoval. Vždycky dokázal jednotlivé části perfektně sladit. Já se vždycky bál, aby to sedělo. Pokaždé to bylo dokonalé, každá písnička.

Po nějakou dobu, v šedesátých letech, to vypadalo, že vaše generace změní svět. Zastavovali jste války, nacházeli jste mír v americké společnosti, mířili jste k vizi zelenějšího světa… Proč se všechno pokazilo? Kvůli lidem? Přestali snad poslouchat The Beach Boys a ostatní kapely z té doby?

ML: Ne. Je to podle mého kvůli tomu, že dnešní svět má spoustu výzev, kterým musí čelit, kvůli nejrůznějším ekonomickým a politickým záležitostem, do kterých jsme se jako kapela nikdy moc nepouštěli. Už jsem zmiňoval, bylo tu znečištění, své jsme řekli k demonstracím studentů… Je to jako kyvadlo. Jistě, teď máme jako společnost spoustu problémů, ve světě se dějí strašné věci, ale kyvadlo se zase přesune na druhou stranu. Hudba The Beach Boys stále rezonuje. Na našich koncertech vidíme úžasné reakce od mladé generace. Jsou to doslova pozitivní vibrace, které činí lidi šťastné po tisících.

BJ: Chci říct jednu věc. Nemyslím si, že by to bylo tak špatné. Myslím, že je to dobré, protože se pořád snažíme.

Jasně vidíme dopady vaší práce na současnou hudbu. Inspirovali jste spoustu lidí, což je v dokumentu Disney+ velmi dobře vidět, vaši písničku "Good Vibrations" vysamplovala Beyoncé. Co si o tomto vlivu na dnešní scénu a umělce myslíte?

ML: Je to zázračné. Minulý rok se na Velikonoční neděli konal koncert, kde dvacet různých umělců hrálo dvacet písniček The Beach Boys. Bylo to naprosto úžasné. Ukazuje to širokou popularitu, jakou The Beach Boys mají. A co se Beyoncé týče, přijde mi naprosto skvělé, že song, který byl číslo jedna v roce 1966, se objeví na současném albu od výborné umělkyně. Naše hudba hraje ve stovkách filmů - a některé jsou opravdu velké. A Frank Marshall, který stojí za tímhle novým dokumentem, patří mezi nejúspěšnější filmaře na poli hudebních dokumentů vůbec. Jsme skutečně poctěni tím, že Disney+ posílá tenhle film do celého světa.

BJ: Dodal bych jednu věc. Existuje něco jako zvuk The Beach Boys. Nemusí to být konkrétní skladba. Měl jsem to štěstí, že jsem spoluautorem a producentem skladby "Here We Go… Again" na poslední desce The Weeknda. Podílel se na ní i Mikeův syn Christian a společně jsme se pokusili vytvořit onen vibe The Beach Boys, co se harmonií týče, a vložit ho doprostřed Weekndovy písně. Takže si nás všichni půjčují.

Kromě dokumentu jste napsali také knihu. Vy dva na ní máte největší podíl. Co od ní můžeme čekat, v čem se nejvíce liší od filmového pojetí? A jak moc obtížné bylo dát to všechno dohromady, když nejste spisovatelé, ale muzikanti?

ML: Nakladatelství Genesis odvedlo na knize fantastickou práci. Samozřejmě, že je to jiné než film, ale je skvělé mít ty dvě věci zároveň, ve stejném roce. Vnímám to jako báječnou synergii. Lidé nyní o The Beach Boys vědí více, než kdy mohli. Navíc prostřednictvím fotek a našeho vlastního vyprávění.

BJ: Je to jako náš kolektivní deník s fotkami.

ML: Ten dokument je fenomenální. Pracovali na něm skvělí lidé. Je to život a ten se neobejde bez problémů. Ale pořád za námi zůstává spousta práce, což film zachycuje skvěle.

Dokument, kniha... Má to znamenat, že se The Beach Boys chystají odejít ze scény?

ML: Samozřejmě, že ne. Máme za sebou velmi dynamickou, úžasnou sérii koncertů. A když vidíte skvělou reakci publika, není prostě možné odejít. Snad jen ve chvíli, kdy bychom nebyli fyzicky schopní dělat to, co děláme. Dává nám to energii a touhu vytvářet pozitivitu, kterou dnešní svět tolik potřebuje.

BJ: Nedávno jsme odehráli tři vyprodané koncerty se symfonickým orchestrem v Hollywood Bowl. V publiku jsme viděli lidi starší než my, ale také ani ne desetileté dcery našeho kamaráda. Máme štěstí.

Jak jste vnímali toto ohlížení za svým životem a kariérou?

ML: V každém případě to pomáhá doplnit příběh, přidat chybějící kousky sem, doplnit něco tam. Novináři ve Spojených státech mají tendenci vyzobávat si negativní věci. Často ale zůstává stranou to pozitivní, co za námi zůstalo. Takže si myslím, že tohle je velmi šťastné období v kariéře skupiny. Máme film, máme knihu. Vlastně nemůžeme být šťastnější.

BJ: Nepřepisujeme historii. To, co je ve filmu i v knize, slyšíte přímo od nás, našimi vlastními slovy. A to je vážně něco.