Na současných sólo koncertech Jiřího Schmitzera se dozvíte, že kdysi dávno za hluboké totality začínal s bigbítem. Nakonec také o většině rychlejších písních ze stávajícího repertoáru mluví jako o bigbítu. Proto nemusí být až tak překvapivé, že se rozhodl svou novou desku, třetí oficiální v pořadí, pojmout jako zastara, bigbítově - my bychom řekli spíš rock'n'rollově. Šest let po vydání "Recitálu", dva roky potom, co vyšel "Šílenec", přichází na svět nový produkt tohoto samorostlého písničkáře (opět zastřešený jednou z největších vydavatelských firem) - bigbítová "Bouda".

Navzdory slibnému potenciálu, který by se dal za "muzikantštěji" pojatou deskou očekávat, nejde o nic převratného. "Bouda" je zcela přirozeným třetím dílem navazujícím na dva výše zmíněné tituly. Ten, kdo Schmitzerovu poetiku vstřebává a vyhledává, jistě bude s "Boudou" spokojen (zejména s albovým finále - "Máte na to?", písní, kterou nejmenovaná rádia odmítla - vcelku pochopitelně - zařadit do svého playlistu), ten, koho irituje, mu přes "Boudu" rozhodně na chuť nepřijde (ani tolik anoncované hostování "laskavého" Marka Ebena ve skladbě "Hrdlo prdlo" v tom nepomůže). Písně z ní bude divák znalý koncertů většinou poznávat, úpravy, tolik proklamovaně "bigbítové", je nijak výrazně neposunuly. To, co je na Schmitzerovi přitažlivé, zůstává přitažlivým nadále, nehledě na pozměněné aranže. Charisma drsného i křehkého, perverzního i něžného, vážného i ironického střízlivého alkoholika je to, co táhne, co vyprodává koncerty a úspěšně prodává desky.

Na "Boudě" si v každém případě všichni zúčastnění užili. Radost ze studiové spolupráce dvou hlavních aktérů - klávesisty a zvukového mistra Zdeňka Zdeňka a tradičně zpívajícího kytaristy Jiřího Schmitzera, připomíná nadšení mladých debutantů, kteří se snaží prodat vše, co v sobě a okolo sebe mají. Písně jsou z principu velmi nestudiové - to není narážka na zvukovou kvalitu, ta je svým způsobem dokonalá. Jsou živější, uvolněnější a o něco "ukecanější" než na koncertech (tam je přeci kolikrát ani nedohrává s odkazem na ztrátu paměti, případně s odůvodněním, že už se v ději nic podstatného nestane). Kam se již nevejdou výkřiky, citoslovce, brainstormingové smrště, jsou vsunuty alespoň hudební nebo zvukové fórky (viz. citace Nedělní chvilky poezie s patetickou recitací - "Melodram", případně alespoň telefonní tóny v písni "Telefon").

"Boudu" je těžké povýšeně kritizovat, nezaslouží si to. Upřímnost a radost, se kterou byla točena, jsou dokonale odzbrojující. Sice by se chtělo volat po tom, že na samotné hudbě šlo zapracovat mnohem originálněji a mohla fungovat jako přidaná hodnota, nejen jako atmosféru posilující doplněk (ne až tak vzdálenou poetiku dovedli k hudební dokonalosti například pánové z Laputy); chtělo by se doporučit nechat větší odstup mezi nahráváním a "míchačkou" a vzdát se tak jisté překořeněnosti... na druhou stranu ztrátou spontánnosti a živosti by Schmitzerův projev mohl utrpět mnohem více.