Sobota přivítala Benátskou noc celkem vlídně. Jediné, na co si člověk mohl stěžovat, byla kapacita zázemí v kempu. Ten byl sice velkokapacitní, jenže to platilo především o počtu stanů, které se do něj daly nacpat. Na korýtka s vodou na umytí zubů se stály fronty a vybrat ten správný záchod byla také ruská ruleta.

Nicméně tyto "drobné nedostatky" byly zapomenuty už ve chvíli, kdy spustili Eddie Stoilow. Jejich poprock okořeněný auto-tunem přitáhl na danou dobu slušný počet lidí. Vedle svých věcí zahráli i "Sweet Harmony" od The Beloved, ovšem největším hitem byla pochopitelně "Frozen". Velká škoda že museli vystupovat tak brzy, v pozdější čas by přitáhli o dost víc lidí, ačkoli i tak měli takový ohlas, že museli přidávat. O něčem takovém si po nich nastoupivší Doctor PP mohl nechat jen zdát.

Doctor PP vystřídali na hlavní scéně Turbo, kteří snad omládli od té doby, co jsem je viděl před dvaceti lety naposledy. Nicméně i tak splnili, co jsme od nich já a, řekl bych, i publikum čekali. Prostě klasický osmdesátkový rock, slušná kytarová hra i hity jako "Hráč" nebo "Chtěl jsem mít". Soudím i podle toho, jak si s Turbem lidi zazpívali.

Jak už je zvykem, slušnou návštěvu přitáhla Mňága a Žďorp, která dorazila v plné sedmičlenné sestavě. Sázela jeden hit za druhým od "Hodinového hotelu" přes "Nagasaki Hirošima", "Spaste svoje duše" až po "Nejlíp jim bylo". Petr Fiala svým osobitým vystupováním tak trochu připomněl Jiřího Macháčka z předchozího dne. Už někdy uprostřed jejich vystoupení se objevily první kapky, které na chvíli ustaly, ale při "Ajlavjů" se spustil prudký slejvák. Do toho přišlo neskutečné bubenické sólo a člověk nevěděl, jestli utéct, nebo zůstat. Výsledek byl tak půl na půl. Naštěstí po chvilce pršet přestalo, a tak už bylo možné si relativně v klidu vychutnat nejen saxofonová sólíčka, ale třeba i dva přídavky zakončené "I cesta může být cíl".

To ale ještě nebylo od Mňágy úplně všechno. Na vedlejší scéně totiž začala zvukovou zkoušku Vypsaná fiXa, která plynule navázala právě skončenou "Cestu" ve své vlastní verzi. Už za tento počin sklidila bouřlivý potlesk, který pokračoval dál i v řádné části jejich vystoupení. Bez mučení se přiznám, že fiXu jsem nikdy moc nesledoval, ale tentokrát jsem vytrval celý koncert a opravdu mě to bavilo, stejně jako slušný chumel před pódiem. Jejich hitový a energický rock na lidi dokonale platil a už "My máme všechno, co chcem" nebo "Ninu" s nimi zpívalo prakticky celé osazenstvo.

Po fiXe nastoupila sympatická Anna K., která patří taktéž mezi pravidelné návštěvníky Benátské noci, nicméně její výstup se tak trochu pral s vedlejší scénou, kde koncertoval Jiří Schmitzer. Přetáhl Anně K. značnou část publika, které bavil humorem sobě vlastním. Kdo se chvíli zastavil, už většinou zůstal, aby zjistil, jak nakonec dopadne jeho souboj s mouchou v puse. I přes to, že mu nedorazili sólisté, a diváci tak přišli o sóla, nakonec Schmitzera alespoň přemluvili, aby zahrál "Prdel", a dočkali se i "Ferdy" nebo disca "Kaluž".

Vystoupení Walda Gangu, respektive jeho část, jsem bohužel viděl, a co hůř - i slyšel. Tahle parta, kde nechybí třeba ani Upír Krejčí nebo Robert Rosenberg, už przní nejen Matušku, ale i Wabiho Daňka nebo Greenhorns. Ovšem jejich hospodsko-rockové verze "Hudsonských šífů" nebo "Chajdy drnový" nejsou nic proti "Lásko má, já stůňu". Ještě že Helena Vondráčková nemá na tuhle písničku práva, jinak by už byli před soudem.

Krátce před tím, než na hlavním pódiu odstartovali Chinaski, spustil Oceán na tom vedlejším své první vystoupení na festivalu po osmnácti letech. Bohužel, naplnila se většina jejich textů i samotný název kapely. Jakmile Oceán začal, spustily se z nebe cáry vody a po chvíli se k nim přidaly i hromy a blesky. Byla to neskutečná škoda, protože kapela s Jitkou Charvátovou za mikrofonem byla excelentní, ale hrála jen pro hrstku svých nejvěrnějších příznivců vyplavených jako myši. I tahle hrstka si s ní zazpívala "Dotyky v zemi" a vychutnávala si to málo elektroniky na festivalu.

Po konci Oceánu se už ale většina přesunula na hlavní scénu, kde se pomalu chystal vrchol druhého, respektive třetího dne. Přesně na čas se rozzářila speciálně dovezená světla, zaplály ohně a rozezněly se první tóny "Banditi Di Praga". Kabát naběhl na scénu, rozsvítily se tři projekční stěny za pódiem instalované taktéž pouze pro ně a rozjeli hodinu a půl trvající vystoupení, založené především na hitech, mezi které začlenili i několik starších věcí. Publikum, sprchované vydatným deštěm, možná zpočátku nereagovalo tak bouřlivě, ale série "Shořel náš dům", "Malá dáma" a "Dole v dole" ho rozžhavila doběla. A jen málokoho déšť od Kabátů odradil. Početnější publikum neměl do této doby nikdo.

Zatímco Bryan Adams o den dřív využíval promítací stěny hlavně k přímému přenosu, hlavní program vysílání Kabátů byl postavený na nejrůznějších animacích a videosekvencích a diváci, kteří chtěli vidět detaily, se tak museli spokojit jenom s obrazovkou mezi pódii. Koncert svižně plynul, Kabáti, jak je jejich zvykem, sázeli jeden song za druhým, a po relativně krátkém čase se s publikem rozloučili. Poprvé. Poté přidali "Pohodu" a zase na chvíli odešli. Tu pořádnou část přídavků napěchovali "Burlakama", dvěma evergreeny "Žízní" a "Colorado", při kterém se prakticky schovali za neprostupnou mlhovou stěnu. O úplný závěr se jako už tradičně postaralo "Moderní děvče". Publikum ještě dlouho volalo po návratu kapely, to už se na vedlejší scéně připravovali další ze zahraničních hostů - Sunrise Avenue.

Kdo by čekal, že bude tahle finská partička alespoň srovnatelná atrakce jako Kabát, mýlil by se. Ačkoli s jejich příchodem ustal déšť a přišel skoro sunrise, obecenstvo měli zhruba poloviční. Na druhou stranu to nevypadalo, že by jim to nějak vadilo. Po dvou písničkách a hitovce "Sex & Cigarettes" dokonce česky pozdravili Liberec, omluvili se za počasí, které údajně přivezli z Helsinek, a navázali další sérií hitovek "Forever Yours" a především i "I Don't Dance", u které se výrazně chytlo i publikum. Jestli někdo čekal, že budou seversky chladní, byl na omylu. Začalo to ve chvíli, kdy spustili rockovou verzi znělky z "Dallasu" a pak pokračovali mixem nejrůznějších předělávek. Během krátké chvíle v nejrůznějších podobách, nejčastěji reagge, zazněly Rihannina "We Found Love", "Sweat A La La Long" Inner Circle, Princova "Most Beautiful Girl In The World", Bruno Mars, "Sex On Fire" Kings Of Leon, u které se chytalo překvapivě málo lidí, a vše završila "Bohemian Rhapsody", u níž se naopak chytli snad všichni. O finále se postarala pochopitelně dvojice největších hitů "Fairytale Gone Bad" a "Holywood Hills", kterou už s nimi zpíval celý dav. Potom se finský kvartet rozloučil a odešel. Veškerou naději na návrat vzal vzápětí vypuknuvší ohňostroj.

Poté sice ještě pokračovali Mandrage, ale ty jsem si nechal ujít. Už vzhledem k tomu, že nebyli schopní zvukovou zkoušku posunout nebo alespoň ztišit a nerušit jednu z hlavních hvězd, a navíc neholduju pubescentnímu šmoulímu zpěvu. V neděli nás čeká poslední den v čele s Tomášem Klusem, Danielem Landou, Dědou Mládkem, Kamilem Střihavkou, Debbie nebo Václavem Neckářem.