Sourozenci Luboš, Pavel a Josef Malinovi a k nim Pavel Peroutka. Tato sestava tvoří bluegrassovou formaci Malina Brothers, která nedávno vydala album "V peřejích". V její diskografii jde o první nahrávku, která stojí na autorském materiálu. Tematicky se hodně obrací do vzpomínek a k domovu.
S polovinou kapely, bendžistou Lubošem a houslistou Josefem, jsme si povídali - jak jinak - na jejich domovské půdě, v Náchodě. Mezi tématy, na které došlo, nechyběly například ani spolupráce s
Robertem Křesťanem nebo bubeníkem
Boba Dylana Winstonem Watsonem. Diskutovali jsme také o tom, proč je u nás
Ivan Mládek nejslavnější hráč na banjo.
Jak se stalo, že jste se vrátili zpátky domů do Náchoda? Téma domova se ostatně vine jako nitka celou deskou "V peřejích".
Luboš Malina (dále LM): Co se týče mě a bráchy Pavla, šlo o rodinné karamboly. Takže jsme se vrátili do rodného kraje, kam nás to vždycky táhlo. Za celý život jsem nepřestal být náchodským patriotem, jezdil jsem na návštěvy. Vždy, když jsem na kopci spatřil náchodský zámek, rozbušilo se mi srdce. Prostě to ve mně zůstalo. A před devíti lety jsem se vrátil.
Josef Malina (dále JM): Já jsem přišel později.
LB: Ty jsi zase ve skutečnosti nikdy neodešel.
JM: Sedmnáct let jsem bydlel v Praze. Kvůli škole, pak jsem si tam našel známost a následně práci. Po sedmnácti letech, to už tu bráchové bydleli, jsem se vrátil taky. Nedávno jsem o tom přemýšlel, říkal jsem si, že je zajímavé, co člověka táhne v devatenácti ven. Odešel jsem do Prahy, potřeboval jsem asi nějakou změnu nebo co. Člověk přemýšlí jinak, když je mladý. Pak zažiješ koncertování, cestování po světě a život. A začneš si uvědomovat ty svoje kořeny. U mě to přišlo v pětatřiceti letech, možná.
© Petra Opočenská
LM: Já se vrátil po čtyřiceti letech, z Náchoda jsem odešel v patnácti na vojenskou konzervatoř do Roudnice nad Labem a od té doby pobýval všude možně po republice. V Roudnici čtyři roky, pak rok v Příbrami, rok v Praze, sedm let ve Vyškově. Začátkem osmdesátých let jsem se seznámil s Robertem Křesťanem a v roce 1984 nastoupil k Poutníkům jako záskok, ale už jsem tam zůstal. Pak po sedmi letech v roce 1991 jsme založili
Druhou trávu a teď s Robertem hrajeme společně čtyřicet let.
Když to vezmeme symbolicky, co pro vás vlastně domov znamená?
JM: Pro mě představuje největší zázemí, kde se člověk cítí jistý. Je to místo, kde cítím své kořeny, což tady cítím velmi silně. Mám rád spoustu míst na světě, cestovali jsme po Americe a jinde, je to tam hezké, ale nikdy bych se odsud neodstěhoval. A domov pro mě tvoří i lidi, výborní sousedi a partnerka.
LM: Nevím, tohle asi nedokážu popsat. Ale je pravda, že když jsem se sem vrátil, pocítil jsem euforické pocity radosti. A stejně jak o tom mluvil Pepa, bylo krásné znovu potkávat lidi, se kterými jsme vyrůstali a se kterými si pořád rozumíme. Tento rozměr jsem si v životě neuvědomoval. Když jsem si tu postavil vlastní dům, první v životě, zažil jsem pocit, který jsem taky dosud neznal. Takže to je ten domov.
Na desce se objevuje ještě jeden motiv, který mě zaujal. V titulní písni "V peřejích" v refrénu zpíváte: "Nechte nás být." V jiné se zase mluví o místech, kde "jsem sám sebou". Jak si toto vykládat? Lze v tom trochu hledat snahu o útěk ze společnosti?
JM: Ten druhý případ je skladba "Jestřáb", tu zpívá basista Pavel Peroutka, na to by měl odpovědět spíš on. Ta první, "V peřejích", vychází z mého setkání s člověkem, který už dneska nežije. Vyprávěl mi příběh svého tatínka, který tu při povodních zachraňoval kamaráda a zahynul u toho. To se písničkou trochu line. Refrén
"Nechte nás být" souvisí spíš s dobou totality, která nedávala lidem možnost rozletu, cestování a toho, co máme dneska. Lidé utíkali ven, do přírody, viz Pekelské údolí tady u Náchoda. Dodnes tam stojí spousta starých chat ze šedesátých let. Je v tom určitá romantika tohoto údolí a možná protest proti tehdejšímu režimu.
Míří tedy tato slova spíše do minulosti?
JM: Ne, to platí pořád. Osobně to pro mě zůstává hodně živé, akorát dneska to není totalita tohoto režimu. Ale vnímám to trošku, když to řeknu obrazně, jako totalitu médií a korporátů. Tlačí na nás ze všech stran, a když se tomu člověk poddá, je snadno nějakým způsobem napadnutelný.
LM: Já jsem odstřihnul média, co jen to šlo, už asi před deseti lety. Myslím tím televizi a rádio. Vybírám si sám, co chci vidět. Mám mobil a internet, ale nejsem na žádných sociálních sítích, protože mě to nějak obtěžovalo.
Vybavíte si nějakou dávnou společnou hudební vzpomínku?
JM: Jako bratrskou? Konkrétní vzpomínku ne, spíš si tak snažím vybavit, kdy jsem si začal uvědomovat muzikálnost našeho nejmladšího bráchy, protože mezi sebou máme rozdíl dvaceti let. Když se Pepa narodil, byl jsem už muzikant profesionál. Ani už si nepamatuju, kdy jsem si uvědomil, že je to výborný muzikant. Nikdy jsme vlastně neplánovali, že bychom spolu hráli. To přišlo tak nějak zvenčí. Přesvědčili nás kamarádi.
JM: To já si vzpomínám - a cítím to spíš jako takový obraz nebo pocit. Když mi bylo asi pět roků, naši mě vzali tady na Ostrovy v Pekelském údolí. Pavel s Lubošem se tam pravidelně přes čtyřicet let scházejí 25. prosince a muzicírují u stolu. Pamatuju si, že mě naši táhli na sáňkách sněhem a dojeli jsme tam, v zimě. Když se otevřely dveře, uvnitř čekala spousta muzikantů a lidí, teplo sálalo od krbových kamen a kluci hráli u stolu. Vidím to spíše jako obraz a vím, že se mi to líbilo. Bylo to pro malé dítě něco nezvyklého, když ho v noci, kdy má jít spát, rodiče vezmou do hospody, kde se hraje a lidé se veselí. Jinak jsem si uchoval spoustu menších vzpomínek na takové chvíle, kdy mi Luboš přivezl učebnici bluegrassových houslí z Ameriky. Nebo když jsem od druhého bráchy dostal nějaké nahrávky. To mě hodně ovlivňovalo. Měl jsem tehdy pocit, že když jsem to dostal od lidí, kteří už v té době byli hudební osobnosti, znamená to nějaký závazek, že si to musím poslechnout. A když jsme později spolu začali hrát, cítil jsem, že jsem se jim nějakým způsobem dorovnal.
Může sourozenecké pouto při společném hraní sloužit jako výhoda?
LM: No, určitě to není překážka. My si naštěstí rozumíme. Samozřejmě dochází k drobným, jak to říct, nedorozuměním, ale to se stává všude. Určitě nám to celkově funguje, lidé dost reagují na to, že jsme tři bráchové. Považuji to za plus.
© Malina Brothers
JM: To je v podstatě podobné jako u
Bratrů Ebenů.
LM: Nebo Nedvědů
(smích).
Dalo by se to chápat i jako nějaká větší telepatie, než když hrajete s někým jiným?
JM: Takhle to úplně nevnímám. Mám za sebou pár zkušeností, kdy jsem se dokázal napojit s lidmi mimo rodinu, kteří jsou výborní muzikanti. To pak cítíš, že jste se ocitli na jedné vlně. S bráchy to zažívám dost často, ne vždycky, hodně záleží na rozpoložení, na situacích. Ale vybavuju si jednu takovou chvíli, když jsme loni v létě hráli s
Malina Brothers na festivalu v Lázních Bělohrad. Při písničce "Život běží dál" jsem najednou cítil takové hmatatelné vibrace na pódiu a strašně příjemný pocit. Říkal jsem to Lubošovi a on na to, že měl stejný pocit.
Takže tam něco doopravdy létá?
JM: Říká se, že sourozenecké vokály mají dobrou barvu, protože hlasy se nějakým způsobem podobají. Je fakt, že my se hodně známe i muzikantsky, takže víme, co od koho můžeme navzájem čekat. Bereme to, jak to je. Bereme se, protože se tak dobře známe, zároveň je to výhoda.
Malina Brothers
Sourozenci Malinovi, tedy bendžista Luboš (Druhá tráva), kytarista Pavel a houslista Josef (Jimmy Bozeman & the Lazy Pigs), se společně sešli v unikátním projektu nazvaném Malina Brothers, ke kterému přizvali ještě kontrabasistu Pavla Peroutku (Spirituál kvintet). Spolupracovali například s Robertem Křesťanem, Pavlem Bobkem, Věrou Martinovou nebo Charliem McCoyem, který nahrával s Bobem Dylanem i Elvisem Presleym. Absolvovali řadu koncertů v USA, celkem vydali pět alb, přičemž zatím poslední, "V peřejích", představili začátkem letošního roku. Jedná se o první desku, kterou, až na jedinou výjimku, tvoří autorský repertoár.
Stal se Pavel Peroutka čtvrtým bráchou?
JM: Tato otázka se samozřejmě nabízí, protože Pavel se narodil v Náchodě, tedy ve stejném městě jako my. Pojí nás spousta stejných přátel a měli jsme stejného učitele v náchodské ZUŠ, Viktora Špráchala. Známe se hrozně dlouho. Ale když bych šel na dřeň, u bráchů tam přece jen cítím nějaké pouto, nepřenositelnou nadstavbu.
LM: Když jsme hráli poprvé v Malostranské besedě, přišel se podívat Peroutkův tehdejší šéf ze
Spirituál kvintetu Jiří Tichota. Potkali jsme se zrovna i s Pavlem Peroutkou a on říká:
"Vy dva jste si z těch bráchů nejpodobnější". Takže je to náš čtvrtý bratr.
(úsměv)
Jak u vás vzniká album? Dáte si zkrátka v určitý moment za cíl nahrát desku, nebo se písničky postupně hromadí a po čase z toho něco vyjde?
LM: V tomto případě je obojí pravda. Cítili jsme, že bychom měli natočit další desku, a najednou se objevovaly vlastní písničky, kluci začali psát. Ale když jsme se pro natáčení rozhodli, netušili jsme, že budeme schopni, až na jednu výjimku, vytvořit album jen z vlastních skladeb. Takže průběžně při uvažování o repertoáru z toho vypadávaly songy, které nebyly vlastní.
JM: Ale trošku jsem cítil nad sebou takový bič, když jsme si řekli, že bychom měli natočit desku, a scházel nám repertoár. Blížil se termín a tři, čtyři věci nám chyběly. Pomyslný bič mě spíše přinutí k tomu si jít sednout s kytarou a hrát. Někdy ti to sedne a někdy ne. O tom bys mohl říct spíš ty, Luboši, že třeba Robert Křesťan pracuje dost pod tlakem.
LM: Pracuje převážně pod tlakem. Ten si nejdřív dá deadline a pak začne psát písničky a někdy dopisuje texty ve studiu. Ale to už je jiná kategorie.
Záměr vytvořit autorské album tedy vyplynul spíš přirozeně?
JM: Měli jsme dost svých písniček. Zařadili jsme jen jednu převzatou, "Odjíždím do Kalifornie". Když jsem přišel s tím, abychom ji taky natočili, Luboš byl trošku proti a říkal, že by bylo super, kdybychom se drželi hlavně našich věcí.
LM: Říkal jsem, že se to tam moc nehodí stylově, ale je to odkaz na staré časy, když jsme začínali. Napsal ji Mirek "Skunk" Jaroš, rodák ze Dvora Králové. Seznámili jsme se v sedmdesátých letech, když jsem začal jezdit na Rábiš, osadu u Dvora Králové, kam on jezdil taky. V roce 1979 s rodinou emigroval a od té doby žije v Německu. Není zas tak starý, bude mu něco přes sedmdesát, ale určitě patří k významným autorům country-trampských písniček. Napsal například "Montgomery", "McLarena" a skladby, které hrajeme my - "Život běží dál", "Rychlejší koně". To jsou všechno jeho texty. Lidi je znají, ale často si myslí, že jsou tady od nepaměti.
© Malina Brothers
V té samé písničce hraje i Winston Watson, bubeník Boba Dylana. Oslovili jste ho pouze souhrou okolností? Vím, že Druhá tráva s ním měla hrát dylanovský program na festivalu Blues Alive, ale sešlo z toho…
LM: S Druhou trávou jsme tehdy dostali covid, takže jsme tam nemohli jet. Předtím jsem s Winstonem komunikoval e-mailem, řešili jsme, co hrát. Najednou přišel covid, takže ze společného hraní sešlo. Teď jsme se náhodně potkali ve studiu, nevěděli jsme, že tam bude. Zrovna jsme končili a on začínal dole, šel jsem za ním a řekl mu, že jsem z Druhé trávy. Zalitovali jsme, že jsme si tenkrát nemohli zahrát. Pověděl jsem mu, že s bráchy nahráváme desku a že bychom si ho do jedné countryové písničky přáli na bicí. Teda upřímně, nebyl jsem si úplně jistý, jestli se to hodí - bicí u Brothers. Ale on souhlasil. Poslechl si nahrávku, rozzářil se, řekl, že to zní jako kapela jeho mámy, a nahrál to hned napoprvé.
JM: Jde o vděčné téma, dost se o něm v souvislosti s touto deskou mluví. Ale když jsem to slyšel, uvědomil jsem si, že tu není moc lidí, kteří by to takovým způsobem dokázali nahrát.
LM: Winston má velký nadhled a úžasnou energii, to bylo něco neuvěřitelného. Vrátím se trošku zpátky, když jsme natáčeli s Pavlem Bobkem desku "Víc nehledám". To byla pocta Johnnymu Cashovi a já ji tenkrát produkoval. Říkal jsem Pavlovi:
"Pojďme to nahrát s americkou kapelou v Nashvillu." On nejdřív nadšeně souhlasil, pak se toho trochu lekl, ale už to bylo všechno domluvené, takže jsme přijeli do Nashvillu.
Steve Walsh sestavil kapelu, ve které byl na basu Dave Roe, který hrával deset let s
Johnnym Cashem, a probírali jsme Cashův styl. Přesně popsal model jeho rytmiky, v němž bicí hrají jenom jeden riff, do toho basa slapuje. A pak, když si to člověk poslechne, je to ono. A do toho kytara Luthera Perkinse. Zvažoval jsem, jestli mám po Winstonovi chtít to samé, ale nakonec jsem byl zticha a nechal to na něm - a dobře jsem udělal. Zahrál to po svém a výsledek si můžete poslechnout. Nahrál to na jediný pokus, přišel si to poslechnout, jen se tak pohupoval a zeptal se:
"Tak co, dobrý?" A já říkám:
"Dobrý".
Přijde mi, že v té písničce Cash zůstává.
LM: Jasně. On brácha Pavel umí zahrát
cashovskou kytaru.
Vzniká to záměrné, nebo se na povrch dere podvědomí? Když vezmu "V peřejích", slyším tam Marka Knopflera. Nejen v kytaře, ale celkově tím, jak je písnička postavená.
JM: Je vtipné, že to říkáš, protože jsem ho tam slyšel taky. Když jsem si sedl a brnkal si doma na gauči melodii, trošku jsem ho tam cítil a uvědomoval si to. Mám ho strašně rád. Luboš vymyslel, že když jsme měli coby hosty dva hornisty, mohli bychom to tam přidat. Poslouchali jsme to, ale měl jsem pocit, že se to tam nehodí, nepojilo se to. Nakonec mě napadlo, že by tam brácha mohl nahrát elektrickou kytaru. On to udělal, dal si tam jemné vibrato. A je to tak, jak jsem si představoval. Jak jsem tam slyšel Knopflera, on to tak zahrál a v tu ránu se to spojilo.
LM: Ty horny tam byly pěkné.
(smích)
Na pódiu nebo ve studiu už jste pracovali s kdekým. Které z těchto spoluprací si vážíte nejvíce?
LM. Jsem strašně rád za spolupráci s Peterem Rowanem - nejen muzikantsky, ale i lidsky. Hodně mě inspiroval. Fascinovalo mě, jak je strašně flexibilní, pokud jde o prostředí. Flexibilní je asi blbé slovo. Chci říct, že se umí hrozně dobře vcítit do prostředí, ve kterém se nachází, a to se mi na něm strašně líbilo. Nevím, jestli má pointu, co říkám, ale měl jsem takový pocit, že i muzikantsky se přizpůsobuje prostředí. Cítil naši muziku. Nemyslím jen Druhou trávu, ale i lidovou hudbu. Nastalo pár situací, kdy jsem si říkal, jak to může tak rychle nasát. I s Charliem McCoyem mám jeden důležitý zážitek. To se týká muzikantského života - člověk je rozladěný, když třeba přijde málo lidí. Vzpomínám si, že s Charliem jsme jednou hráli na místě, kde pořadatel neudělal žádnou propagaci, a opravdu přišlo asi jenom čtyřicet lidí. Byl jsem z toho špatný a cítil se trapně. On za mnou přišel a říkal:
"Synu, já budu hrát pro ty, co přišli. Mě nezajímají ti, co nepřišli."
JM: Pro mě taky bylo setkání s Peterem strašně příjemné. Potkal jsem se s ním díky Druhé trávě, protože kluci si mě takhle vezmou občas na šňůru, když potřebují housle. To je vždycky moc příjemný zážitek. Charlieho považuji za velkého profesionála. Všechno má docela nalajnované. Člověk se má aspoň na pódiu čeho držet, nic ho nepřekvapí. U Petera to byl pravý opak. Jako houslista jsem to nevnímal tolik jako rytmika, která musela Petera pořád sledovat. On tam klidně hodil takt navíc nebo začal už zpívat. V aranži to nebylo a on si to měnil na pódiu. Mně to nevadilo, jako sólový hráč se tomu přizpůsobím snáz. Líbila se mi energie, která z Petera šla. Je strašně lidský. Muzikální a lidský.
Kam chodíte pro inspiraci, když píšete? Nebo přichází sama?
LM: Mám na cédéčku jen jednu instrumentálku a ta vznikla po debatách s Davidem Minárem, hornistou libereckého divadla, který jezdí na chatu k Metuji. Přemýšleli jsme, co bychom si spolu mohli zahrát, a já si vzpomněl na staré westerny, kdy v muzice často hrají horny, dostavník zvedá prach, jak uhání před tlupou Ponyů. Instrumentálka "Dostavník" vznikla s tímhle pocitem v hlavě. Ale jinak nápad většinou přijde s nástrojem v ruce. Když mám štěstí.
JM: Mám to podobně. Jde hodně o rozpoložení. Když píšeš písničku, musíš na to být naladěný. Pro Brothers dělám agendu a management, což znamená vysedávání u počítače, posílání e-mailů, komunikaci s pořadateli. Je to důležité, ale trošku tě to odvádí od hudebního já. Potom si na to musíš vytvořit prostor a čas a trošku se zrelaxovat. Když se to povede, většinou si sednu s kytarou a brnkám si a přemýšlím. Občas mě napadne nějaké téma, které se snažím rozvinout. Někdy z toho něco vyjde, někdy je to blábol, to se pak ke klukům ani nedostane. Brácha Pavel napsal minimálně jednu melodii na novou desku v Polsku minulý rok na dovolené. Najednou tam neměl práci, mohl se zrelaxovat, otevřel se tomu vesmíru a začalo to jím procházet.
Takže na dovolenou zásadně s nástrojem?
LM: To určitě, já vždycky.
(smích)
JM: Já nikdy.
Občas slýchám, že vás i Druhou trávu někdo strčí do šuplíku country, ale vy hrajete v zásadě bluegrass. Je pro vás country špatný šuplík? Vadí vám to?
LM: Nevadí, je mi to jedno. Pokud jde o Druhou trávu, není to country, a už vůbec ne bluegrass. My jsme s bluegrassem začínali a někteří lidé si to pamatují. Ale jestli si někdo myslí, že Druhá tráva je bluegrassová kapela, pak jde o velký omyl. Bluegrass hrají daleko víc
Malina Brothers. Jde o jasně definovanou muziku s daným nástrojovým obsazením.
JM: Řekl bych, že za ten šuplík v případě Druhé trávy můžeš ty. Když někdo vidí banjo, je to automaticky bluegrass.
LM: Jak je to s
Ivanem Mládkem?
JM: Teď mě taky napadl.
Ivan Mládek je Ivan Mládek, tedy kategorie sama pro sebe.
LM: Ivan Mládek je náš nejlepší bendžista. To ti řekne naprostá většina populace. Říkal jsem to Tonymu Trischkovi v roce, kdy Tony získal ocenění v Americe jako nejlepší bendžista. Vykládal jsem mu o tom, jak je to tady s banjem. Když se řekne banjo, spousta lidí si představí Ivana Mládka, který hraje trsátkem. Mně to vůbec nevadí, směju se tomu, a navíc Mládek je super. Jeli jsme tehdy s Tonym z Brna na Svitavy a v jedné vesnici nás změřili a zastavili policajti. Že jsem prý překročil rychlost. Ptali se:
"Koho to vezete"? Říkal jsem:
"To je nejlepší bendžista na světě." A oni na to:
"U nás je to Mládek." Tak jsem mu povídal:
"Vidíš Tony? Tady máš důkaz."