Už potřetí - a z toho podruhé v Obecním domě - se do Prahy sjeli skladatelé filmové a videoherní hudby, aby spolu schůzovali, učili se jeden od druhého a navazovali přátelské, ale i byznysové kontakty. Kapacity v branži se tak potkávaly s nejen lokálními začátečníky a všichni si předávali know-how, aby mohli svou práci dělat co možná nejlépe. Tradičním vrcholem šestidenní seance se ale jako obvykle stal zahajovací koncert, na němž se představili jak ostřílení matadoři, tak junioři s potenciálem.

Večer odstartoval tradičním vyjmenováváním sponzorů a povinnými děkovačkami z úst dvojice moderátorů, zajímavý proslov ale směrem k obecenstvu pronesl ministr průmyslu a obchodu Josef Síkela (ODS). Ten se přiznal k tomu, že hudbou žije daleko víc než politikou, doma prý má na sedm tisíc cédéček, přes tisíc Blu-rayů a dalších zhruba pět set gigabajtů hudby uchovává ještě na harddisku. Mluvil také o svých oblíbencích - Jerrym Goldsmithovi, Vangelisovi a Enniu Morriconeovi - a přidal i několik slavných citátů těchto velikánů. Na státního úředníka, od něhož asi nikdo nic nečekal, to byl sympatický výkon.

Večer s Českým národním symfonickým orchestrem, který za rok 2022 získal cenu Grammy, byl z větší části dirigován Bernhardem Phillipem Ederem. I tentokrát proto zamrzelo, že když už se všichni autoři sešli v sále, dirigentskou hůlku si vzala do ruky jen menší část z nich. Na druhou stranu ale pan Eder působil jako sympatický popleta - tu si zapomněl sešit s notami, támhle zakopl cestou na pódium, a dokonce dvakrát se tak rozmáchl, že mu hůlka při startu vystoupení skončila v publiku. Na jeho konci s ní zase neplánovaně zaútočil na jednoho z houslistů.

Popletení byli místy i moderátoři - jejich simultánní tlumočení do angličtiny místy vyznívalo dost kostrbatě a párkrát i vyloženě chybovali. Mnohem úsměvněji ale působila scénka, které se autor textu stal neplánovaně svědkem při přestávce. Jeden z párů se totiž rozhodl před druhou půlkou vytratit a asi třicetiletý pán, viditelně působící jako snob, se při seběhnutí schodiště rozčiloval nad tím, že je moderátorské duo tak rozjásané a euforické. Taková nehoráznost! Pohoršeně u toho máchal rukama, že takový přístup k vážné hudbě je skandální a že to nebude tolerovat.

Ale zpátky k programu. Ten byl odstartován muzikou z "Guild Wars 2" od Maclainea Diemera a tento moment patřil k nejslabším. Generická, nenápaditá fantasy hudba se sbory na konci působila, jako by vypadla ze slabších částí "World Of Warcraft". Působila tedy stejně neoriginálně jako videohra samotná.

Pak se ale diváci v sále dočkali světové premiéry - orchestrální verze hudby k animovanému seriálu "Bořek stavitel". A když hned v úvodu dechy připomněly známý popěvek "Znáte Bořka?", velká část sálu vybuchla smíchy. Jednoduchost nahrávky byla však pouze zdánlivá, v pokročilejší části se do známé znělky dostaly komplexnější, jemnější melodie, které dávaly vzpomenout na vánoční filmy. Z původně žertovné etudy se pod taktovkou Paula K Joyce stalo nečekaně příjemné překvapení.

Jeden z vrcholů večera ale přišel hned vzápětí, kdy si svůj hudební doprovod k filmu "Pošťák" oddirigovala Nan Schwartz, mimo jiné autorka hudby ke "Godzille" nebo "Pinocchiovi". Neuvěřitelně citlivé, melancholické číslo doprovodilo sólo na trumpetu od Alexandra Smutného, který je kromě svého členství ve skupině Jelen také majitelem nahrávacího studia Soundsgate a v neposlední řadě jedním ze spoluzakladatelů této akce. V tom čísle bylo všechno. Každý zahraný tón Saši Smutného evokoval poetiku pošťáckého povolání. Jako by se v tu chvíli v hudbě podařilo zachytit život v celé jeho jemné kráse. Projekce nad orchestrem daly svou náladotvorností vzpomenout na pixarovku "Vzhůru do oblak". Podobně povznášející pocit jako zmíněný animák měla i hudba, u níž jste zapomínali dýchat. Nádhera.

Chybět nemohl tradiční zástupce skladatelů a jeden ze členů zdejšího Advisory Boardu, Elia Cmíral. Československý rodák se tentokrát prezentoval dramatickou, ale i smutnou hudbou z filmu "In The Name Of The Son", v níž se sóla na arménský nástroj duduk ujala Veronika Vitazkova.

Úplně jinou náladu nastolil kousek v podání ukrajinské operní zpěvačky a skladatelky Yelyzavety Liakh, která právě díky účasti na prvním ročníku Composers Summit Prague získala zakázku od firmy Bohemia Interactive. V jejím čísle se především vzpomínalo na zemřelého Jana Vašinu, který měl původní orchestraci na starosti. Možná trochu paradoxně ale celé hudební číslo vyšlo trochu do ztracena, neboť doprovodné záběry z videohry "Arma Reforger" tak věrně zachycovaly českou krajinu, že z nich nebylo možné spustit oči. Grafici ze smíchovského herního studia by si zasloužili prémie.

Ještě před tímto slavnostním večerem proběhla soutěž mladých skladatelů. Zúčastnilo se jich celkem sto dvacet a první tři místa obsadili Jan Vaněk, Alexandr Yasinski a hlavně Michal Worek, jehož vítězné dílo se dočkalo živé interpretace i v sále. Autor obdržel mimo jiné šek na třicet tisíc korun od OSA, a to z rukou Ondřeje Soukupa. Po odehrání jeho vítězného kusu nebylo pochyb o autorově potenciálu - s trochou nadsázky by se dalo říct, že lomozící zvuková bouře se zde proplétala s nezvyklým šeptáním jak od dua DVA. Výsledek byl přinejmenším poutavý a hlavně originální.

Hned poté zazněla další světová premiéra, to když se z pera Toma Howea dostalo na speciální, orchestrální verzi hudby z fotbalového seriálu "Ted Lasso", na níž skladatel pracoval dokonce i s Marcusem Mumfordem z Mumford & Sons. Přímo v Obecním domě si přítomný Howe zazpíval a zahrál na kytaru.

Šlo určitě o zajímavý okamžik, ne ale tolik zajímavý jako další z vrcholů večera, za nímž stála asi největší hvězda letošního ročníku - proslulý Jesper Kyd. Jeho první dvě ukázky z nepříliš pozitivně přijaté izraelské videohry "Raid: Shadow Legends" mnoho hudebního potěšení nenabízely. Vesměs se v nich předvedly hlavně epické sbory sloužící jako dramatický podkres k hořící vesnici a bitvě orků na projekci. O poznání lepší ale byla propracovanější ukázka z rebootu "Hitmana" s filmovým nádechem a hudbou připomínající starou Itálii.

V ní jsme pak zůstali i nadále, neboť jsme se přesunuli k hlavnímu důvodu, proč na tento koncert dorazili také fanoušci z řad hráčů videoher. Suita "Ezio’s Family" z dosud nejlepšího dílu "Assassin’s Creed II" totiž bez debat patří do pomyslného best of nejvydařenějších videoherních skladeb. Slyšet něco takového naživo znamenalo obrovský zážitek - nebylo divu, že teprve nyní desítky fanoušků série v sále vytáhly z kapsy mobily a nenápadně natáčely.

Ortodoxní příznivce série sice mohlo trochu dráždit, že v doprovodných projekcích se objevovaly záběry i mimo slavný druhý díl, a to až k části "Black Flag", v níž se hlavní hrdina Ezio už dávno nevyskytuje, ale hudba samotná tento nešvar snadno přebila. Škoda jen že samotný velikán Jesper Kyd zůstal v sále pouze v roli posluchače.

Následující patnáctiminutová pauza potvrdila, že mezi návštěvníky se vyskytovali lidé, které zajímala právě jen a pouze část věnovaná dvaapadesátiletému Dánovi. Publikum totiž prořídlo o zhruba šestinu diváků, kteří se už na svá místa nevrátili.

Pravda, zejména začátek druhé poloviny byl o poznání méně atraktivní. Jak titul "Maya" Chrise Egana ze série "Mláďata" od National Geographic, tak ukázka z filmu "Can You Hear Me" od pětinásobného držitele Emmy a také autora znělky k "House Of Cards" Jeffa Beala nepatřily k tomu nejlepšímu z repertoáru obou jmenovaných. A ani třetí skladatel, polský rodák Antoni Komasa-Lazarkiewicz, jenž má za sebou například hudbu k filmu "Hořící keř", se svou ukázkou nepředvedl mnoho zajímavého. Proto jsme už potřetí slyšeli nevzrušivou skladbu ve velmi podobném duchu a ve srovnatelném středním tempu jako o pár minut dříve.

Jenže pak - na rozdíl od loňského roku - nastoupil za dirigentský pultík Mychael Danna, další z navrátilců z předchozích let, a nechal rozeznít hudební doprovod k baseballovému snímku "Moneyball" s Bradem Pittem. A ačkoliv při jinak seskládaném pořadí by to možná tolik nevyniklo, v tom aktuálním šel hned slyšet zřetelný kvalitativní posun. Danna si s orchestrem vyloženě hrál a ukazoval, že méně je více. Nezapojoval celý soubor najednou, ale postupně některé jeho části zaktivoval, jiné zase ztlumoval. Přesouval důraz z jedné strany sálu na druhou, hrál si s gradací i s dynamikou. A především dokázal udržet pozornost diváků po celou dobu i přesto, že dílo, které složil, má do "zimmerovského popíku" pěkně daleko.

Partner večera, portál ČSFD, si pro letošní ročník vymyslel novou cenu, která má symbolizovat poděkování za celoživotní přínos. Působilo to podivně, vždyť filmová hudba má na tomto webu jen okrajovou funkci, případná videoherní tam není dokonce vůbec. A že se portál rozhodl krátce po sobě obdarovat stejnou cenou v jednom roce hned dva skladatele, to už trochu zavánělo snahou se na nich přiživit. Třeba by to ale mohla být do budoucna hozená rukavice pro organizátory Cen Anděl či Českých lvů, aby se svou relevantní a bohatou historií přišli s něčím vlastním.

Oba ocenění ale trofej přijali s grácií, Christopher Young z toho dokonce udělal velmi památný moment. Všem mladým skladatelům v sále vzkázal: "Neztrácejte soustředění. Nevzdávejte to. Hudba je váš přítel a zůstane s vámi tak dlouho, než půjdete tam nahoru." Krátce nato pak dal vůbec poprvé prostor hororovému žánru, tvorbě z klasiky "Hellraiser".

Druhý oceněný, Conrad Pope, ho ale strčil do kapsy. Vždyť ikonickou titulní hudbu z úvodu "Star Wars" od Johna Williamse zná snad úplně každý. Slyšet ji v podání Českého národního symfonického orchestru, který dirigoval Williamsův hlavní orchestrátor, byl velký zážitek.

A když fanoušci začali bouřit, jen proti nim nastavil dlaň, kterou je v tu ránu umlčel. Jako by jim chtěl říct: "Ještě jsem neskončil." A hned na to spustil ještě "Imperial March", čímž je zavrtal do sedaček. Genialita Johna Williamse zkrátka nikdy neomrzí.

Na úplný konec se ještě docela štědrému přídělu dostalo Johnu Debneymu. Držitel tří Emmy dlouhé roky skládá hudbu k filmům ze stáje Walta Disneyho a v Praze se rozhodl potěšit ukázkami ze snímků "Největší showman", "Lhář, lhář", "Deník princezny", "Iron Man 2" a "Ostrov hrdlořezů". Každá byla úplně jiná - v prvním případě došlo na snad nejjemnější číslo večera a jedno z velmi milých překvapení, v tom druhém jste zase už podle úvodních tónů okamžitě poznali, že se jedná o film z devadesátek. Vyložené zklamání nastalo jen u epické marvelovky, kterou si stejně pamatujeme hlavně kvůli památné scéně na Velké ceně Monaka, nikoli kvůli hudbě samotné. A ta, kterou se Debney prezentoval, skončila snad ještě rychleji, než začala.

Třetí ročník s podtitulem "Spectacular Music Of Hollywood" byl nezapomenutelnou událostí s mnoha silnými momenty. Ano, nějaké ty slabší chvilky měl a zejména mluvících hlav mohlo být méně - už tak trval večer přes tři hodiny. A hudební hosté by se zase nemuseli tak často opakovat. Přesto stojí za to ocenit, že se u nás taková, navíc fantasticky nazvučená, akce koná. Jakkoliv totiž dokážou být koncerty v O2 areně věnované Zimmerovi či Morriconemu úchvatné, na hudebním nebi se nachází také spousta dalších hvězd a hvězdiček, jejichž práce je srovnatelně silná, ne-li i silnější. A to se Composers Summit Prague daří čím dál tím víc.