V hlavní roli hudba. Dave Matthews Band přivezl do pražského O2 universa neokázale strhující koncert

Na koncerty se dá chodit s různou přípravou. Můžete si důkladně nastudovat setlist aktuálního turné, pustit si některý z mnoha playlistů, které pro vás ostatní fanoušci nachystali na streamovacích službách, a vše završit tím, že vám umělec dá přesně to, co jste čekali. Někteří jdou naopak za momentem překvapení - i když muzikanti hrají večer co večer totéž. A pak jsou tu případy, na které se nepřipravíte, ani kdybyste stokrát chtěli. To je přesně případ Dave Matthews Bandu.

Tahle parta, pro kterou jsou koncerty gró muzikantského života a její studiová alba dokážou specifickou energii zachytit jenom částečně, totiž rozhodně nestaví na jistotách. Chce se hraním hlavně bavit - a to představa omílání největších hitů pořád dokola úplně nesplňuje. Každý koncert je jiný, písničky se v setlistu objevují a zase mizí, očividně podle nálady hudebníků na pódiu.

Formace sice nese jméno svého frontmana Davea Matthewse, těžko ale onu šestici instrumentalistů za roztančeným mužem se srdcem na dlani označit za pouhý "něčí band". Všichni jsou to naprosto rovnocenní muzikanti, invenční a tvůrčí jedinci, kteří v septetu dokážou táhnout za jeden provaz a zároveň obstát i v sólových vstupech. A že jich tu bylo. Ostatně, DMB pokračují v tradici jam bandů à la Allman Brothers Band či Grateful Dead. Na albech fixované skladby pro ně nejsou definitivním tvarem. Tu a tam nakynou o sólo nebo kolektivní improvizaci, momentálním nápadům se meze nekladou.

Posluchač proto jen napjatě očekává, co se v příštích chvílích stane. V pražském O2 universu zaznělo mezi jedenadvaceti skladbami rovnou pět na tomto turné poprvé. Aktuální deska u kapely nikdy nebyla tím hlavním důvodem, proč vyrazit na šňůru. Z loňské novinky "Walk Around The Moon" došlo jen na tři věci - zato skvěle vybrané. Výborně vygradovaná "Madman’s Eyes" se svými exotickými motivy zaryla hodně hluboko pod kůži. Stejný počet kusů reprezentoval i zásadní desky "Everyday" a "Before The Crowded Streets", což vůbec nevadilo. Dave Matthews Bandu se podařilo poskládat setlist, který hned na začátku nabral energii s "Pig" a posluchače vyplivnul až s divokou "Shake Me Like A Monkey" na úplném konci. To mezitím byla jízda, která trvala bezmála dvě a tři čtvrtě hodiny.

Vše se odehrálo bez zbytečných prodlev či proslovů. K výjimkám patřily jen drobná narážka na pandemii, závěrečné povídání o Peteu Seegerovi následované jím proslavenou skladbou "Rye Whisky" a ujištění, že se v hale sešli normální a milí lidé - ne ti nahoře, kteří ze světa dělají chaotické místo. "Asi budeme potřebovat nové lidi," poznamenal Dave Matthews. A pak také řada poděkování. Ostatně, bylo za co děkovat, protože odezva publika, v němž zněly i angličtina nebo němčina, se dá nazvat jako bouřlivá. A navíc přicházela v těch správných chvílích, jak si kapela všimla - tedy ne během písniček, ale mezi nimi.

Byl to strhující večer. Neokázalý, bez velkých efektů, gest a pozornost odvádějící show, ale prakticky bez hluchého místa. Přesně ten typ akce, na které je účelem doopravdy hudba, a ne cirkus, který se na ni nabaluje. Poctivá práce a zážitek na dlouhou dobu dopředu. Koncerty Dave Matthews Bandu jsou jako bonboniéra Forresta Gumpa - a život sám. Nikdy nevíte, co si vytáhnete. Ale pokaždé je to chuťovka.