V O2 areně zakotvily Legendy metalu. Jakkoliv je slovo legenda nadužívané, jsou výjimky. Jednou z jich je i sestava ve složení Judas Priest, Saxon a Uriah Heep. Skupiny přijely, zahrály a téměř vyprodanou halu smetly. A je jen příjemnou pikantérií, že kapela s Jidášem v názvu zahrála v Praze zrovna na Velký pátek.
Live: Judas Priest
support: Uriah Heep, Saxon
místo: O2 arena, Praha
datum: 29. března 2024
setlist Uriah Heep: Save Me Tonight, Grazed by Heaven, Rainbow Demon, Hurricane, Free 'n' Easy, Gypsy, Easy Livin', Lady in Black
setlist Saxon: Hell, Fire and Damnation, Motorcycle Man, Sacrifice, There's Something in Roswell, And the Bands Played On, Madame Guillotine, Heavy Metal Thunder, Broken Heroes, Denim and Leather, Wheels of Steel, Princess of the Night
setlist Judas Priest: Panic Attack, You've Got Another Thing Comin', Rapid Fire, Breaking the Law, Lightning Strike, Love Bites, Saints in Hell, Crown of Horns, Turbo Lover, Invincible Shield, Victim of Changes, You Don't Have to Be Old to Be Wise, The Green Manalishi (With the Two Prong Crown), (Fleetwood Mac cover) Painkiller / Přídavek: The Hellion, Electric Eye, Hell Bent for Leather, Living After Midnight
Fotogalerie
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Denim a kůže. Dresscode nadhozený jedním ze zásadních songů vystupujících
Saxon byl v pátek v O2 areně a jejím okolí jasně převažující. Pro někoho to byl nezbytný styl - tady si připočtěme ještě prokvetlou hřívu řídnoucích vlasů - pro jiné
stylový kostým, kterým přišli vyjádřit sounáležitost s partou. A jakkoliv byl celý večer v zásadě pořádné retro v podání muzikantů, jejichž věkový průměr spolehlivě přesahuje šedesátku, dokázal, že heavy metal je stále živý až až. A je to dobře.
Málokdy se sejde sestava kapel, u kterých je jediným rozlišením, jestli se jedná o headlinera nebo support v tom, jakou která z nich dostane časovou dotaci. Všechny tři formace by totiž to
outůčko dokázaly s vysokou pravděpodobností zaplnit docela solidně i samostatně.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Prakticky plná hala tak už s úderem půl sedmé přivítala
Uriah Heep. I když jediným původním členem, který pamatuje zásadní první období mezi deskami "...Very 'Eavy ...Very 'Umble" a "Demons and Wizards" a jejich oscilaci mezi hard rockem, progem a heavy metalem, je dnes kytarista
Mick Box, kapela zřejmě na relevanci neztrácí. Nicméně je prostě vidět, že ty nejvýraznější kusy jsou ty staré a skladby ze stále ještě čerstvé desky "Chaos & Colour" či jejího předchůdce "Living in the Dream" vedle písní jako "Gipsy" nebo "Easy Livin’" blednou.
Spolu s nimi se psala rocková historie a energii neztratily ani po desítkách let, obzvlášť když je zpěvák
Bernie Shaw (s kapelou je od roku 1986) dokáže takhle skvěle táhnout. Škoda jen, že "Lady in Black" zazněla skutečně spíše z povinnosti. Citelně scházel podíl elektrické kytary (Box se držel, mimochodem v Česku vyrobené, akustiky) a hravá basa služebně nejmladšího Davea Rimmera na tom nic moc spravit nedovedla.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Frontman
Saxon Biff Byford je zvláštním typem frontmana. Jeden z ustavujících spolků Nové vlny britského heavy metalu (NWOBHM) vede od počátku a vždycky to byl docela kliďas. Po pódiu spíše kráčí, nikam se nežene a přesto kolem sebe šíří specifické charisma, které koncert spolehlivě utáhne. Hlasově je na tom, mimochodem, stále skvěle.
Ve vymezeném čase dokázali Saxon předvést zdařilý průlet diskografií s mírným důrazem na klasickou desku "Denim & Leather" a solidní novinku "Hell, Fire & Damnation" - z každé z nich zazněly tři kousky. Do setlistu se, po volbě fanoušků, poprvé na tomto turné probojovala "Broken Heroes" a rázem z toho byl jeden z vrcholů povedeného setu. Co však rozhodně povedené nebylo, byl zvuk. Zrovna u Saxon si zvukař vybral slabší chvilku a přehulená zvuková masa, alespoň tedy na tribunách, docela zabíjela. Svou roli jistě sehrála i - pro O2 arenu bohužel dost typická - ozvěna, která všechno vrátila třikrát a zvuk dost znepřehledňovala.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz U
Judas Priest se zvuk povedl o poznání lépe, nicméně zase zaráželo místy uši rvoucí, prapodivné nazvučení kopáku. Tím si ale v zásadě můžeme odbýt jedinou větší výtku, která se ke koncertu
Jidášů vztahuje. Ti jsou totiž s čerstvě vydanou novou deskou "Invincible Shield" jako polití živou vodou. U relativně mladých kytarových sekerníků Richieho Faulknera a Andyho Sneapa nebo bubeníka Scotta Travise (jakkoliv je s kapelou už od roku 1989) se není zas čemu divit. Až zázračné je to ale u o generaci staršího
Roba Halforda. Už na aktuálním albu se vzepjal ke skvělým výkonům, ale tam přece jen občas zahlodal červík pochybností ohledně zapojení studiových kouzel. Jenže tenhle chlápek, který právem nese označení Metal God, to i naživo dal doslova
na pána.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Jistě, ty nejnáročnější pasáže nechal odzpívat publikum, případně své kolegy, nepůsobilo to ale nijak jako šidítko a ke koncertu to patřilo. Jeho typický ječák má stále svoji kvalitu, paradoxně nejvíce se
Halford protrápil novinkovou "Crown of Horns", která je z desky
nejpopovější a nelze se v ní tolik opřít o ryčnou kapelu za zády. Svou energii
pral hlavně do zpěvu, přesto ho bylo na rozlehlé stage plno. Co pár písniček měnil kostýmy, hecoval publikum, ale i na něj božsky shlížel.
Kromě zmíněné skladby ze skvělé nahrávky zazněly titulní "Invincible Shield" a neskutečně silný otvírák "Panic Attack". Málokdy si člověk říká, že by nových kusů chtěl naživo slyšet více, ale tohle je holt stále show, která jde fanouškům na ruku a prim hrají zásadní zářezy napříč diskografií. A že u Judas Priest je z čeho vybírat. Přece jen je za těmihle muzikanty padesát let žánr ustavující muziky. A je kouzelné sledovat, jak kapela dokázala v průběhu let adaptovat trendy a nepřijít o svou tvář.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Nechyběly ustavující "Breaking the Law" a "Living After Midnight", i po letech nesmírně energická "Painkiller", která umožnila kapele na začátku devadesátek dohnat mladé agresivní bandy,
diskárna "Turbo Lover", motorkářská hymna "Hell Bent For The Leather", při níž se Halford v oblacích dýmů vynořil ze zákulisí na stříbrném chopperu nebo
kysele kousavá "Love Bites", kterou doprovázely projekce z němého filmu F. W. Murnaua "Upír Nosferatu".
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Těch zhruba sto minut ve společnosti Judas Priest přineslo show, která stála primárně na muzice. Projekce za skupinou jen občas dokreslovaly atmosféru, přenášely dění na jevišti nebo alespoň na moment vrátily do kapely kytaristu Glenna Tiptona, který se kvůli Parkinsonově nemoci se svými kumpány netahá po světě. Dominantním prvkem stage byl obří trojzubec, jenž se čas od času snášel blíže k zemi. Jinak to bylo jen a pouze o vybroušené hudbě a neskutečné energii. Krásná ukázka faktu, že heavy metal umí být proklatě nadčasový.
Judas Priest jedou na plné obrátky. Svou aktuální show zanedlouho přivezou do Česka znovu, zahrají na festivalu Masters of Rock, kde se mimochodem objeví i jejich bývalý kytarista
K.K.Downing. A taky
Bruce Dickinson, ale to už je jiný příběh. Každopádně vězte, že Jidášové jsou ve formě a neustále potvrzují, že pět dekád na scéně je jenom číslo. V rámci žánru páteční večer už letos asi nic nepřekoná. Velký pátek, heavy metalu svátek. V každém případě.