David Rhodes aka RHODES pochází z anglického Hertfordshiru v Anglii a už v říjnu 2013 vydal své debutové EP "Raise Your Love". Jeho první plnohodnotné album "Wishes" následovalo o dva roky později - mezitím stihl předskakoval písničkářům, jako jsou Rufus Wainwright, Laura Marling nebo Nick Mulvey. Dobře ho znají také fanoušci zpěvačky Birdy, protože duet s ní "Let It All Go" se umístil v žebříčcích mnoha zemí a zůstává jeho dosud nejúspěšnějším singlem.

Loni vydanou druhou řadovku "Friends Like These" tvořil na základě snů a rozhovorů s přáteli během pandemie koronaviru. A nyní přichází bez dlouhé prodlevy se třetí studiovkou. Říká, že se při její přípravě inspiroval vlastními zkušenostmi, které chce předávat dál. A i tentokrát sází mladý Brit na pořádnou dávku emocí a jemných kytarových tónů.

Deska začíná něžným otvírákem "How I Love You", vášnivou a upřímnou skladbou podpořenou jemným kytarovým riffem. Následující "Happy" vypráví o tom, jak důležité je otevřít oči a snažit se najít štěstí v daném okamžiku. To dnes platí dvojnásobně, jelikož žijeme ve světě neustálých změn a spousta lidí podléhá společenskému tlaku.

Kdo by čekal, že ve třetím kousku "Sunlight" už se RHODES vytasí s něčím svižnějším a veselejším, bude možná zklamán. Melodie této písničky je s tou předchozí téměř totožná a také tentokrát zapojil muzikant smyčce. Vyjadřuje vděk za to, že se na svůj protějšek můžeme spolehnout i v těch nejtemnějších časech, jde proto o další srdceryvnou písničku. A nejinak je tomu u "Toothpaste" nebo "All I've Ever Known".

Za nejemotivnější a nejpovedenější song můžeme označit "Be The Bird". V jednoduchém textu David zpívá: "'Cause I see myself in your eyes / You were always my songbird / And I won't let you look back on your life / And say you took a wrong turn". Podává důkaz o tom, jak málo stačí k tomu, aby se člověk pousmál a rozbrečel zároveň. Ve stejném duchu se pak nese také "Don't Cry".

Vůbec nejpomalejší kus čeká až v úplném závěru v podobě "The Drive". Naléhavou melodii podporuje zpěvák stejně naléhavým zpěvem. Jeho vokál zde ve výškách testuje svoje hranice, aby následně bez varování utichl.

"(un-finished)" je deska plná něžně vybrnkávaných kytar, strohých klavírních melodií a působivého orchestru, který zde evokuje dávno pohřbené vzpomínky na dětství, snění, skryté obavy a nejistoty. Zdá se, že se citlivý umělec drží pravidla: opakování je matkou moudrosti. Zuby nehty totiž zůstává věrný tomu, co umí. Těžko si ho představit v jiném žánru, dělá hudbu takovou, jaká ho baví. Tato "ne-dokončená" nahrávka nedosahuje takových kvalit jako jeho debut, přesto je povedená.

Pochvalu jednoznačně zaslouží čarokrásné texty, jen některé melodie bohužel splývají dohromady. Nabízí se proto otázka, zda byla v názvu avizovaná nedokončenost záměrem, nebo zda se RHODES při tvorbě ztratil v hloubce svého nitra.