Downtempo, chill-outová nebo lounge music v posledních letech prožívá ve světě - a konečně i u nás - obrovský boom. Většina zajímavé a progresivní elektronické hudby tak vzniká právě v této oblasti. (Stačí si třeba vzpomenout na dvojici českých šikulů Floexe a ZKA4T). A v podobných hudebních končinách se toulali při natáčení alba "Every Room In Every Floor" také dva francouzští DJové Vas a Gregoire alias Kojak. Mimochodem, představa, že by onen prostovlasý inspektor rozjížděl party zpoza gramců a hlasem Miroslava Moravce povzbuzoval publikum, je vskutku neodolatelná!

Sladká Francie! Nečekejte však ani delikatesy typu Air, sexy-pop Kid Loca ani futuristické vize Daft Punk, přesto u Kojak najdete od každého jmenovaného několik možných inspiračních střípků (z francouzské scény mají blízko také k další dvojce - Cassius). Kojak se věnují hudbě tanečnější, jednodušší, přímočařejší a sázejí především na rovné beaty. Základ jejich hudby tvoří house s příměsí dalších stylů od funku, electra, techna přes hip-hop, soulové vokály až k popovým melodiím. Sami hudebníci svoji tvorbu nejraději označují jako "future funk". Ale přeci jenom je zřetelné, že více než producenti nebo skladatelé jsou oba hlavní protagonisté především DJové. Gregoire se před vznikem Kojak věnoval hlavně technu, Vas inklinoval spíše k hip-hopu. Jejich hudba není nijak výjimečně propracovaná a sama o sobě by zřejmě obstála maximálně na party v chill-outovém stanu.

Ale Kojak jsou chytří a k natáčení přizvali mnoho hostů. To nejzajímavější na desce se začíná dít právě v momentech, kdy ruce a hlasivky k dílu přidávají přizvané vokalistky (a vokalista). V první - hudebně dost jednotvárné - skladbě "Art To Breathe" recituje-rapuje kanadská básnířka Jemeni, do příjemného skoro rádiového housíku "You Can't Live Without Me" pěje Ruth-Ann z nadějného projektu Olive (ten v plném složení vypomohl ještě s písní "Tell Me"). Ruth-Ann budete možná lépe znát z hostování u Enigmy. Páté "Natural", která jako by vypadla z pera anglických pohodářů Zero 7 (výrazná basová linka, čistý zvuk klavíru), dominuje příjemný soulový hlas Lucy Dixon. Stejná zpěvačka oživila ještě skladbu "Last Night". Kupodivu až v pořadí v osmé písni "Brother" se objevuje soulový zpěvák Jayhem. A hned se z tohoto spojení vyklubal možná nejlepší kousek celého alba. Nasamplovaná funky kytara, "vlezlá" basová linka a hlavně suveréní zpěv. Jayhem výrazně spolupracoval už na prvním - mimochodem velice úspěšném - albu skupiny "Crime In The City" (1999) a i v rozhovorech vystupoval jako stálý člen projektu, proto je pro mě jeho účast pouze v jedné písni trochu překvapením. Ale Kojak se tentokrát zřejmě rozhodli o pestřejší obsazení. Z dalších skladeb zaujme ještě - především díky svému originálnímu názvu - skladba "God Bless Myself" a předposlední "Terminátor", tak trochu ve stylu Fatboye Slima. K této písni byl natočen také celkem zábavný klip.

Kojak svojí tvorbou samozřejmě Ameriku neobjevují, přesto je jejich album v záplavě často zaměnitelných desek, které chrlí specializované labely, příjemným a celkem výrazným počinem. S úspěchem svého filmového kolegy však rozhodně počítat nemohou.