Z toho, co tehdy působilo jako spíše jednorázová záležitost "pankáčů s akustikami", je nyní regulérní kapela, která obrátila naruby svůj styl. Tihle chlápci udělali přesně to, o čem jsme tehdy v recenzi psali, že by je mohlo připravit o část kouzla - kytary píchli do zesilovačů, cajon nahradily bicí, a "Double Trouble" je regulérní plugged album. Přišli Hippie Chippies o to zmíněné kouzlo? Ano i ne.

Přišli o část bezprostřední magie hraní od táborových ohňů, bohatě to ale vyvažuje syrovost téhle hudby amerických dálnic a z toho plynoucí uvěřitelnost, která ani nemá ambici znít vycizelovaně a dokonale čistě. Má to garážový švih, vyzařuje z toho pocit, že to bylo natočené na první dobrou.

Zkušení muzikanti, brousící si ostruhy v okruhu mělnických skupin The Oxx, Cirguz, Dead Letters a Anyway, tu posluchači nahazují radostně humpolácký rock ’n’ roll. Někdy je to více rockabilly ("Elvis"), někdy znějí, jako když Bob Dylan hrával s The Band, a zpívají u toho o trávě ("High As the Sun"), jindy si berou to lepší z britských devadesátkových kytarovek, od Lou Reeda ("King Without A Crown") nebo The Rolling Stones v country opojení.

Vzory se tu neskrývají, ale ani nekopírují. Ty nálady jsou ve členech sestavy zažrané jako špína od oleje v kostkované košili zarostlého kamioňáka, který se stal ústředním vizuálním motivem desky. A stejně jako přebal (na kterém defiluje také Elvis Presley a jedna z Na’vi z "Avatara"), i hudba má v sobě komiksový nadhled. Tady se nikdo nebere vážně.

Asi i díky tomu mohlo vzniknout uvolněné a svěží dílo, které baví svou oldschoolovou náladou a upřímností. Ohulené zesilovače Hippie Chippies sluší stejně jako ty akustické kytary posledně. Nálada je tu, pravda, trochu jiná, na druhou stranu je ta půlhodinka barevnější, stylově i náladově více odstíněná.

"Double Trouble" je deska pro radost, ostatně asi jako celá kapela, která šlape tak nějak bez vnějšího či vnitřního tlaku. A tohle hraní si se hezky přenáší i na posluchače. Solidní feel good počin.