Již po třinácté se letos v Trutnově uskutečnil jeden z největších hudebních festivalů u nás. Na pěti scénách se představilo něco kolem sto třiceti kapel, mezi kterými se objevily i zahraniční hvězdy Clawfinger, Suicidal Tendencies nebo Ten Years After. Diváci také měli možnost shlédnout neskutečné vystoupení Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers. Více se dozvíte z našeho rozsáhlého reportu.
© Vojta Kostelecký / musicserver.cz Kultovní místo, magická atmosféra, tolerance, spontánnost, souznění, moment setkání... A našlo by se ještě mnoho dalších přízvisek a přívlastků, kterými se ohánějí všichni - v čele s místním "guru" Martinem Věchetem - kdo mluví a píší o trutnovském festivalu. Někomu to může připadat jako mediální bublina, uměle vytvořený konstrukt. Leč, co naplat, věřte nebo nevěřte, z velké části je tomu opravdu tak. Tato akce má skutečně něco navíc. Něco, co na jiných velkých festivalech zkrátka nenajdete a nezažijete. Ivan "Magor" Jirous spílající publiku za jeho neznalosti v oblasti teorie hudby, obligátní striptýz téhož pána v Krušovickém stanu, návštěva Václava Havla, kemp Hare Krishna, uličky lemované pospávajícími punkery,
© Vojta Kostelecký / musicserver.cz vystoupení Ondřeje Havelky hned vedle
DG 307 nebo hvězdných
Clawfinger, stánky nabízející vše od "víry", informací o ekologii, korálků, batiky až k hamburgerům. Navštěvníci všech generací i vyznání a samozřejmě spousta dobré muziky. Ty, které unavuje číst už tyto úvodní řádky, mohu ušetřit trápení a ubezpečit je, že letošní ročník
Trutnov Open Air Music Festivalu se zkrátka opět vydařil.
Tak a k těm, které nebaví číst nic kromě obalů instantních polévek, se možná nyní přidají ještě vyznavači folku a umění písničkářského. Na tomto místě si zřejmě totiž taky moc nepočtou. Teleporty v Trutnově na stáncích neměli a klonování je přeci jenom ještě v plenkách. Omlouvám se, ale o
Mertovi,
Třešňákovi,
Vokaté,
Konvrzkovi - potažmo o celých "Hudebních sklepech Václava Koubka" - se něco dozvíte pouze z této jediné věty. A ještě jedno doplnění. Poslední dobou se mnoha čtenářům musicserveru.cz nepozdával rozsah reportů z velkých hudebních akcí. Takže jsem se rozhodl vás nešetřit! Přeji hodně štěstí!
Už kolem páteční třetí hodiny byl prostor trutnovského amfiteátru velmi solidně zaplněn a počet návštěvníků se během večera vyšplhal až na úctyhodných šestnáct tisíc. Hned na začátku programu čekalo na návštěvníky jedno nemilé překvapení v podobě neúčasti kapely
Wohnout, která nezvládla přesun z jiné akce a byla za to publikem patřičně vyplísněna. Alespoň se mi tak ale uvolnil čas pro první prohlídku "Krušovického stanu", kde zrovna jen se svou akustickou kytarou vystupoval pražský "Amík"
James Harries.
© Vojta Kostelecký / musicserver.cz Z propagačních materiálů jsem se dozvěděl, že obdivuje kapely typu
The Strokes,
Coldplay nebo White Stripes, jeho hudební rozsah byl však mnohem širší. Bavil diváky svou roztomilou češtinou a ti ho nakonec ani nechtěli pustit z pódia. Dotyčný svou kytaru vypojoval a zase zapojoval snad čtyřikrát. Zajímavé melodické nápady a skvělý hlas, že by nový Brad Stratton?
Na hlavním pódiu rozvlnili publikum jako jedni z prvních
November 2nd, kteří i bez kytaristy podali velmi sympatický výkon a připravily tak půdu pro
-123min. Ti odehráli svůj klasický standard - nadstandard. Nehledě na to, že sledovat intuitivní propojení a spolupráci dua Janáček - Bína je stále ucházející. Zřejmě nejsilnějším momentem byla snad na ploše deseti minut rozvinutá skladba "Seven Ways To Heaven" inspirována arabskou hudbou. Následující
Skyline, kteří tu hráli s obrovským úspěchem už v roce 2000, již mohli plně využít solidního světelného parku, což přidalo jejich hypnotickému vystoupení na působivosti. A myslím, že už se můžeme pomalu těšit na novou desku.
Tata Bojs nastoupili - po dlouhé "technické" přestávce - kolem půl desáté za zvuku ústřední melodie filmu "Četník ze Saint Tropez". Těžko ještě něco nového o jejich vystoupeních po veleúspěšné jarní šňůře napsat.
© Vojta Kostelecký / musicserver.cz Mardoša fotil, děkoval, skákal,
Milan Cais tančil na bednách a na závěr - dle svého zvyku - vylezl na horní část pódiové konstrukce a několikrát se tam za nadšeného potlesku plného amfiteátru zhoupnul. A kytarista Vláďa Bár? Ten se moc nehýbal a raději se věnoval, překvapivě, své kytaře. Tak to by bylo k choreografii.
Tata Bojs znovu dokázali, že jejich show nestojí ani nepadá s ohromující multimediální dekorací. Ale přesto, od svých oblíbenců bychom měli očekávat maximum, proto se musím svěřit, že při některých písních se mi zdálo, jako by publikum (nebo aspoň já) poněkud vychládalo - konkrétně třeba při "Časové". Škoda také nezařazení některých vyloženě festivalových hitovek. Dobrý pocit z koncertu ale pojistila naživo vždy skvělá "Růžová armáda".
J. A. R. si už s rozehříváním publika nemuseli dělat starosti. Opět skvělý moderátor - režisér Zdeněk Suchý (letos na svém postu ještě posílen "známým pražským veterinářem") - už během odpoledne "společně s publikem" několikrát volal členům kapely. A navíc Holého bandy mají v Trutnově tradičně pevné fanouškovské zázemí, takže už ve chvíli, kdy jejich desetičlenné komando vtrhlo na pódium, bylo jasné, že je tu vrchol večera. Celkem by mě zajímalo, jestli už má
Dan Bárta svůj vlastní fanklub, protože hlasová - hluková reakce na jeho příchod na jeviště byla opravdu zničující.
© Vojta Kostelecký / musicserver.cz Trojice za mnou se vlnících dívenek dokonce odzpívala kompletně celý koncert a mezery mezi písněmi vyplňovala výkřiky oslavující hlas a zjev vlasáče za mikrofonem. Zřejmě vrchol festivalu pro ně nastal, když se Bárta svlékl do půl těla a s rozpuštěnými vlasy začal řádit po pódiu. Samotný šéf
Roman Holý se držel poněkud zpátky a k mému překvapení si ani nestřihl jednu z nejlepších skladeb posledního alba - "Brutek modelář". Jinak však materiál z "Nerváku" převažoval.
V případě následujících
Suicidal Tendencies se jenom opět potvrdilo, že kvůli zahraničním hvězdám většina lidí do Trutnova rozhodně nepřijíždí. Kapela sice vlétla na pódium jako uragán, ale už po první písničce bylo jasné, že si sympatie většiny návštěvníků asi nezíská. Fanouškovský kotel pod pódiem se sice bavil náramně, ale ostatní reagovali na zpěvákovy výzvy a burcování jen velmi vlažně. Samotná hudba pak působila jako jistě technicky skvěle zvládnutá, ale jinak splývající masa bez výraznějších momentů. Navíc ST se od dob, kdy se skutečně vyhřívali na rockovém výsluní, prakticky hudebně nehnuli z místa. Na druhou stranu však musím přiznat, že kapela odehrála koncert s velkou vervou a opravdu se snažila lidi rozvibrovat. Na konci vystoupení dokonce vyzvala své nejvěrnější, aby se k ní při poslední skladbě přidali přímo na jevišti.
© Vojta Kostelecký / musicserver.cz Jako balzám poté zapůsobili
Karamelo Santo, kteří svým hudebním mixem ala
Manu Chao roztančili a rozveselili všechny, kteří toho ještě o půl třetí ráno byli schopni. Podobnost s bandem Manu Chaa rozhodně není náhodná. Tato údajně nejpopulárnější argentinská skupina mu totiž na turné dělává předkapelu. No a na konec lahůdka v podobě skoro ranního, ale skvělého a rockovově napřaženého koncertu pražských
Roe-Deer, které zbylí diváci ani nechtěli pustit z pódia. Musím říci, že Ema Brabcová je na pódiu skutečně neodolatelná!
Díky tomu jsem byl ale druhý den schopen reagovat až při poledním koncertu funkrockových
Nukleárních Vokurek, které odstartovaly mé sobotní návštěvy nově vytvořené "Club Stage" (její vznik mě - mimochodem - mile překvapil a potěšil. Program - pod dohledem Petra Korála - byl velice kvalitní a Trutnov se tímto po několika letech opět dramaturgicky trochu posunul kupředu). I když lidem ještě do skoku moc nebylo, živelné vystoupení NK, které bylo postaveno hlavně na překvapivě přesných vokálech obou zpěváků, nakonec alespoň některé v zaplněném stanu rozhýbalo.
© Vojta Kostelecký / musicserver.cz Dalším - možná průlomovým - koncertem na letošním Trutnově bylo emocemi nabité vystoupení skupiny
Khoiba (jinak pokrevních bratrů
Roe-Deer), která třeba společně se
Southpaw (jejich vystoupení jsem vinou menších organizačních změn propásl, ale podle důvěryhodných zdrojů zahráli skvěle) tvoří konečně! novou vlnu vskutku generačních kapel. Abych mluvil konkrétně za sebe, kapel, které jsou především "naše", tedy "moje". Další následovníci směru a stylu, o který se už delší dobu snaží třeba
Tata Bojs nebo
EOST. Míšek s Brabcovou mají na to stát se "idoly" alespoň části mladé generace posluchačů, kteří mají rádi moderní nezakomplexovaný pop. Stejně takovým idolem ve své době byla (a pro mnohé stále je)
Mňága a Žďorp, která na hlavním pódiu potěšila několika z nekonečné řady svých hitů a vystoupení osladila ochutnávkou z chystaného alba. Prudký (typicky trutnovský) zlom zařídili slovenští "natural gypsies" -
Baločkári. Postarší pánové působili, že jsou hodně nad věci. Primáš kapely dokonce své spoluhráče několikrát prudce okřikl.
© Vojta Kostelecký / musicserver.cz Zábava to však byla veselá a divoká. A další skok -
Ten Years After předvedli, jak se hrál řízný bluesrock už před třiceti lety, a připravili půdu pro další - ryze české - vzpomínání.
Tento rok byl festival věnován tzv. Druhé kultuře. Vystoupení kultovních
DG 307 tedy nemohlo chybět. A nutno říci, že "Zajíčkova doprovodná kapela" zněla celkem svěže. Ve stejném duchu se představili ještě později v noci "Mejlovi sirotci" -
Plastic People Of The Universe, takže nejen staří "androši" si přišli na své. Sobotní večer však gradoval při jiných vystoupeních. Zasloužili se o to Ondřej Havelka a švédští
Clawfinger.
Havelka & Melody Makers - posíleni o trio
Sester Havelkových - vyvolali v publiku opravdovou bouři. Nadšení neznalo mezí. Za vše hovoří výrok jednoho v první řadě tančícího punkera, který s úsměvem od ucha k uchu do davu vykřikoval:
"K***a, to sou ženský! To sou ženský!". V tu chvíli se v areálu všichni spiklenecky radovali a bavili třeba už jen z toho, že je
takový koncert, na
takovém místě, za účasti
takových lidí možné vůbec uskutečnit.
© Vojta Kostelecký / musicserver.cz No a i při vystoupení
Clawfinger bylo - na rozdíl od koncertu
Suicidal Tendencies - hned od začátku jasné, že lidi jsou "na jejich straně". Zpěvák se při nástupu sice zranil v obličeji, ale celý koncert kapela odehrála s takovým nasazením, že se pracovníci security muzikantům marně snažili zabránit v bezhlavých skocích do rozjetého publika. Spokojenost zřejmá na obou stranách. Definitivní závěr sobotního večera obstaralo tradiční vystoupení tradiční kapely s tradičním repertoárem a tradičně podroušeným frontmanem.
Garage a
Tony Ducháček. Muzikanti už působili poněkud unaveně (kytarista Joe Karafiát hrál na festivalu hned s několika kapelami, včetně té vlastní), čímž se však vděčné a roztančené publikum nenechalo ani v nejmenším odradit. No a na závěr sborově odzpívané "Muchomůrky"...
Zatímco nedělní ráno a dopoledne patřilo na hlavním pódiu víceméně tvrdším a punkovým skupinám (brutální
Boron již v 8:15! To se to muselo vstávat...), odpoledne bylo ve znamení poněkud alternativnějších spolkům. Zahráli
Ty syčáci Petra Váši,
Čankišou, po dlouhé době soustředěně hrající a působiví
Psí vojáci nebo šramlovitý
Traband. Mimochodem, ukažte mi druhého zpěváka a textaře, jakým je
Jarda Svoboda a dám vám korunu ze svého honoráře! Nejvíce však zazářili slovenští
Chiki Liki tua se svým sympaticky potrhlým image.
© Vojta Kostelecký / musicserver.cz Tepláky, zástěry, lyžařské brýle, metalové postoje. Kytaristovi při jeho zběsilé hře sice dvakrát praskla struna, ale jakoby to byla jen součást představení, vzniklé pauzy vyplnil svými neskutečnými proslovy baskytarista hrající v koupací čepici... A hudba? Pánové se tomu sice brání, ale vliv kapel tzv. Nové vlny je slyšet (v dobrém) skoro z každé písně. Chytrá zábava.
Sázkou na jistotu bylo pozvání další slovenské "star" - popových skáčkařů
Polemic, jejichž hudba je pro liberální festivalové publikum jako stvořená. Lavice letního kina praskaly pod náporem poskakujících a nadšených nedělních vytrvalců. Absolvovat jejich koncert se rovná (bez legrace) vrcholnému sportovnímu výkonu.
© Vojta Kostelecký / musicserver.cz Na následující
Village Of Peace publikum poněkud prořídlo, ale kdo odešel, udělal velkou chybu. Pro mě osobně to byl totiž možná vrchol večera. Pozitivními vibracemi nabité - energické reggae, skvělý zpěvák a roztomilá doprovodná zpěvačka, multikulturní složení a vygradovaný, extatický závěr. I idealistické zpěvákovy proslovy se daly skousnout celkem bez problémů. Mnoho lidí nepřestávalo tančit ani po skončení produkce, takže mohli plynule navázat při povedeném vystoupení
Hypnotix. Ti si jako jediní přivezli vlastní projekční plátno a provedli posluchače svým příjemnými barvami, vůněmi a náladami prosyceným "ethno světem". A když pak dohrály poslední dvě kapely (
Laura a její tygři a do roztrhání bubnující
Ladakh), lidi se jednoduše začali bavit sami. Několik stovek vytrvalců si se svými "nástroji" sesedlo na hromadu (někteří neúnavní nadšenci si vylezli na lampy veřejného osvětlení) a ještě dlouho do noci se bubnovalo a rachtalo vším, co bylo po ruce.
A dvě přísloví jako bonus pro vás vytrvalce: 1. A jestli neumřeli, tak tam... 2. Kdo nevěří, ať tam běží...
Trutnov Open Air Music Festival, 22. - 24.8.2003