Jedno staré muzikantské klišé hovoří o tom, že jen umělec, který trpí, dokáže vytvořit něco hodnotného. Pravda je taková, že nejeden interpret by vám tyhle rozumy, které za covidu zneužil třeba i Miloš Zeman, aby do kultury nemusely jít peníze v době, kdy to potřebovala nejvíc, omlátil o hlavu.

V případě Marcella a fiedlerskiho se ale tahle pravda starší než "Jurský svět", jehož melodie večer otevírala, vážně hodí. Ondřej Fiedler se na něm vyrovnává se smrtí svého tatínka a už jen za tu odvahu, že si dovolil být tak otevřený a bolestivou zprávu vyslal do světa, aby s ní nějak naložil, si zaslouží potlesk. Kolik takových lidí v českém showbyznysu znáte?

Ještě než ale ústřední duo doplněné o bubeníka Matyáše Vordu před devátou večerní vstoupilo na pódium solidně zaplněné Roxy, kam se přišel podívat třeba i Thom Artway, Albert Černý nebo Kazma, hrál pro tehdy ještě poloprázdný sál předskokan Mat213.

Muzikantovi, vlastním jménem Matěj Čech, paradoxně ke slávě pomohl hudební publicista Antonín Kocábek, když se v jednom ze svých statusů pohoršil nad tím, koho všeho je možné považovat v dnešní době za umělce. Mladší generace psavců mu na to odpověděla zařazením Mat213 do cen Vinyla a Apollo, přičemž obě ceny nakonec Matěj získal.

Po zhlédnutí jeho vystoupení se ale člověk chtě nechtě musí ptát, za co vlastně tato ocenění obdržel. Z pohledu koncertního představení, což bývá to místo, kde se láme chleba, je totiž velmi obtížné najít něco, za co by ho šlo pochválit.

Hyperpopovou hudbu v Roxy neobstarávali muzikanti, nýbrž jeho laptop. A on sám nezpíval, netančil, na nic nehrál, nevyužíval světelného parku v klubu a na jevišti byl sám. Ke svému projevu využíval v plné délce svého setu autotone, který byl navíc líný vypojovat i v pauzách mezi skladbami, takže i jeho děkovačky působily směšně, asi jako by vám právě poděkoval T-Pain.

Až na skupinku asi deseti tančících v kotli zůstávalo publikum vůči jeho tvorbě netečné, mnozí návštěvníci raději zůstali na baru nebo se dokonce pod stagí bavili mezi sebou zády k interpretovi. Ale dobře mu tak. Stálo to za houby, a když bylo po všem, oddechli jsme si, protože nic horšího v Roxy snad ještě nehrálo.

A jasně, nikde není řečeno, že když na sobě bude Mat213 makat, nemůže to jednoho dne dotáhnout daleko. Jen ať ukáže, co v sobě má. V současné době ale působí jako lakmusový papírek pro všechny ty, kteří tvrdí, že kvůli Mirai, Jelenům a Kryštofům nestojí česká hudební scéna za nic. Patříte-li mezi ně, pak si na mladý objev zajděte třeba v létě na Pop Messe a udělejte si názor sami. Možná si pak "Obchodníka s deštěm" budete zpívat s mnohem větší chutí než kdy dřív.

Krátce před devátou už ale naplněný sál zahalil dým a žár rudých světel. Ústřední trio odstartovalo energickým kouskem "Se mi zdá" z nové desky "Duše, která opustila tento svět, váží 21 gramů" a ukázky z ní prokládalo hity ze starší sólovky "Hovory domů".

Za zády a nad hlavou měl každý z protagonistů tři světelné tyče, které vytvářely velmi efektní vizuální podívanou, a tak třeba "Každý ráno" bylo nasvícené růžově, zatímco "Přestávám chápat" působilo vizuálně jako majáky policejních aut. Na poměry klubových akcí to bylo dostačující a působivé.

Škoda jen, že zejména v druhé části koncertu osvětlovač přestal svítit i zepředu, a tak na Marcella & spol. místy nebylo moc dobře vidět. Ale třeba to byl záměr.

Úvodní třetina vystoupení byla hodně natlakovaná. Zdálo se, že viditelně velmi soustředěný Marcel Procházka je nervózní jako student u zkoušky. A zatímco přítomným vykládal o tom, jak moc je pro něj tento večer důležitý, pěvecky se snažil probourat k nim silou svého hlasu, a tak čím víc křičel, tím méně zpíval. Je to pochopitelné, olomoucký rodák se dlouhodobě snaží ukázat, že má co nabídnout, a jako by i svým koncertem v Roxy žádal od lidí o pomyslné razítko na to, že to, co dělá, má smysl.

Viditelné uvolnění přišlo ve skladbě "Zářící místo", kdy se zpěvák v krásně melodicky klenutém refrénu trochu více rozezpíval, a hned to bylo lepší. A když se následně postavil za klávesy, aby tou dobou už nadšenému publiku prezentoval novinku "Kde jsi", postaral se náhle o první z vrcholů večera.

Bolestná píseň o ztrátě otce měla naživo ohromnou sílu, a o co tišší byly v tu chvíli ostatní nástroje, tím silněji naopak na posluchače doléhala tíživá slova ze samotného textu. A ať už jste s milovaným člověkem strávili celý život, nebo jen krátkou, ale silnou chvíli, tak právě "Kde jsi" ty pocity zmatení, smutku a žalu dokázaly skvěle vystihnout.

Na singl "Jablko / skořice" a cover Blue Effectu věnovaný fiedlerskiho tátovi se Marcell přesunul na malé pódium před zvukaře a podle zřetelného jásotu to kromě fanynek zaujalo hlavně Alberta Černého a Martina Kudlu, někdejšího spoluhráče z No Distance Paradise. Akustická vložka ale byla pozoruhodná i tím, jak srdnatě se návštěvníci přidali ke zpěvu anglicky zpívané fráze "I don’t wanna be your friend". Zdá se, že lidi si k té často zmiňované pasáži textu našli cestu a funguje to.

Jestli ještě v úvodu vystoupení bylo na místě ptát se, zda si ten koncert Marcell stíhá i užívat, pak dvojice "Klid se neválí" a "Low" daly pochybovačům jasnou odpověď. Jako by to přepnutí světel na zelenou v první zmíněné dalo skupině povel, ať se odváže ze řetězu. V tu chvíli se z kapely mířící do mainstreamového popu stala rocková úderka a znělo to fantasticky.

V "Nevim" se sice tentokrát Ben Cristovao neukázal, nečekaný zástup ale nabídli v "Aspoň jednou" rodiče. Marcelův táta Petr, který se dnes živí jako veterinář, ale má za sebou i své vlastní hudební období, si se synem zazpíval a k Ondřeji Fiedlerovi se na basovou kytaru připojila jeho maminka.

Bylo to absolutně neuvěřitelné a dechberoucí. V tu chvíli jako by ze všech tří protagonistů finálně spadla tíha důležitého koncertu a byli naprosto sami sebou. Uvolnili se a viditelně si vzácný moment užívali stejně jako diváci, kteří po skončení tohoto songu tleskali jednoznačně nejdéle. Oba rodiče tak svým dětem společnou desku ještě pokřtili a vrátili se na svá místa v publiku.

Co už ale Marcell neví, tak ve chvíli, kdy se s ostatními vytratili před přídavkem do zákulisí a nechali se vytleskávat zpátky, tak právě jeho táta s mámou tleskali ze všech nejvíc. A to i ve chvíli, kdy už potlesk ostatních ustal. Protože tak to mají správní rodiče dělat. Snad si uvědomuje, jaké má štěstí.

Závěrečná dvojice "Tvůj svět" a "Déšť" coby největší hity byly důkazem, že do sebe všechno zapadlo. Trojice muzikantů se ve svém hudebním životě nějakou dobu hledala, než k sobě našla cestu.

Všichni tři jsou svým způsobem odpadlíci ze svých dřívějších projektů, kteří zdálky mohou vypadat jako trio, které si na sebe zbylo. Život se ani s jedním z nich nemazal a zvlášť v posledních letech si pánové museli projít peklem. Ale jak už bylo řečeno v úvodu, dali kromě silného materiálu dobrý základ i svému přátelství, které je z pódia cítit.

Marcell se v průběhu vystoupení nechal slyšet, že jeho nejoblíbenější novou písničkou je "Domov z papíru". S vydařeným koncertem v Roxy v zádech teď může ty papíry zmuchlat a vyhodit. Dům symbolizující jeho sólovou kariéru totiž získal v prestižním klubu do základů další solidní cihlu.

P. S.: Už brzy vám na stránkách musicserveru přineseme obsáhlý rozhovor, z nějž pochopíte nejen to, čím je aktuální deska výjimečná, ale třeba i proč po konci koncertu zazněla další filmová melodie, tentokrát ta ze "Star Wars". A proč je to vtipné. Zůstaňte nám věrní.