Před hlavní hvězdou se představil ještě Nick Carpenter aka Medium Build. Tenhle týpek z Aljašky naskočil na pódium pouze s elektroakustickou kytarou a stylem na pomezí folku, americany, soulu, blues a psychedelie. Jeho vystoupení se rozhodně nedala upřít energie a velká dávka muzikantství, avšak v případě většiny diváků se patrně nejvíce zapsal jako skvělý bavič. Jeho průpovídky, obzvláště ty o pražských turistech, byly velmi vtipné. Celkový dojem snad nezkazil ani fakt, že se mu naopak nedostalo doporučení na bar, kde by mohl strávit zbytek noci.

Holly Humberstone přijela představit především svoji říjnovou desku "Paint My Bedroom Black" a za prvních tónů titulní skladby také nastoupila na scénu její doprovodná kapela a následně i hlavní aktérka. Ta si nejprve převzala kytaru a za bouřlivého jásotu publika spustila i její první slova. S další písničkou, kterou byla "Into Your Room", to začalo vypadat, že odehraje svůj plnohodnotný debut, jak leží a běží, ale už v následující "The Walls Are Way Too Thin" bylo zřejmé, že nezapomíná ani na přechozí desku, respektive kompilaci "Can You Afford To Lose Me?".

Zpěvačka měla obzvlášť úvod koncertu skvěle poskládaný, když třeba zasněnou "Kissing in Swimming Pools" vystřídala energická a nabuzená "Cacoon". Vůbec nevadilo, že si k ní na rozdíl od předchozího koncertu nepřizvala svého předskokana. Ona sama ji zvládla skvěle a rozvlnila jí publikum v sále. Kapela poskládaná z bubenice a dvou kytaristů, z nichž jeden občas převzal i klávesy, jí byla skvělou oporou, a to jak instrumentálně, tak vokálně. Doprovodní muzikanti přitom na sebe nestrhávali jakoukoli pozornost, ta patřila pouze anglické hudebnici.

Ona sama se prezentovala především coby muzikantka, která u většiny písniček drží v ruce kytaru, jedno, jestli elektrickou, nebo akustickou, v "London Is Lonely" dokonce zasedla za klávesy. S publikem si navíc udržovala výborně kontakt jak při zpívání, tak i mezi jednotlivými písničkami, kdy si s ním povídala o všem možném, včetně třeba o pozadí vzniku "Elvis Impersonators", kterou věnovala sestře žijící v Tokiu.

Jediným slabším momentem byla méně výrazná dvojice skladeb "Girl" a "Sleep Tight", která přišla po klubové "Flatlining". Závěrečná "Ghost Me" nicméně příchozí dokonale nakopla do samotného finále a pro to, aby si vynutili přídavky v podobě osvědčených songů "Friendly Fire" a "Scarlett".

Holly Humberstone zatím nemá na velké prostory, jako jsou sportovní haly, ale je otázka, zda je to aktuálně jejím cílem. Jak má postavené písničky na indie popu a jak ráda komunikuje s publikem, jsou menší sály přesně pro ni, byť klub typu Rock Café byl naopak už příliš malým. Vzhledem k tomu, jaká je výborná skladatelka, muzikantka a zpěvačka a jak rychle roste její popularita, nemusí se příště bát o řád větších sálů či návratu na festivalová pódia, kde naopak budou výborně fungovat rychlejší kousky z debutového alba, během nichž se lidé pustili směle i do tance.

Britská hudebnice nicméně v pohodě dokázala, že zcela bez problému utáhne sólový koncert, a tak můžeme doufat, že svá slova o brzkém návratu skutečně naplní.