Dneska to vezmu trochu osobněji. Pokud podobně jako já čtete od prvního čísla magazín Full Moon, je naprosto nemožné, že byste Katarzii neznali. S naším sesterským časopisem je provázaná už od svého debutu a veškeré texty na její adresu se vždy nesly ve velmi pozitivním duchu.

Bylo třeba je brát s rezervou, písničkářka z Nitry měla totiž ve Full Moonu odjakživa trochu privilegovanou pozici - ostatně jednu dobu do něj i sama přispívala formou tu lepších, tu horších sloupků, v nichž se věnovala převážně svému oblíbenému tématu - feminismu a (ne)rovnosti pohlaví obecně. Je tedy nabíledni, že se do ni v časopise těžko bude někdo z autorů strefovat, byť by její album bylo v danou chvíli sebehorší.

Spolupráce (prozatím) vyvrcholila velkým titulním rozhovorem z čísla 151 a obsáhlým textem k nové desce "Štastné dieťa". Jinými slovy - hype kolem její osoby by sice nevznikl bez jejího vlastního přičinění a bez toho, že její hudba skutečně někoho zajímá, ale buďme fér - málokdo dostane v jednom periodiku tolik prostoru, a tudíž se asi nedá příliš rozporovat, že ji tento mag podobně jako třeba Amelii Sibu a řadu dalších takzvaně "udělal".

A i to byl jeden z důvodů, proč jsem se k její dosavadní tvorbě stavěl poměrně rezervovaně. Všechna její alba jsem ve své době poslouchal, ale bylo to spíš proto, abych zůstal v obraze, než že bych na nich nacházel něco blízkého mému srdci. Ono to totiž není tak jednoduché, když jste posluchač - muž.

Katarzia se totiž podobně jako třeba Taylor Swift nikdy neostýchala to tomuto pokolení pořádně osolit. Její texty byly pro pánské ucho pichlavé, plné ostnů a výčitek, ne vždy úplně dobrovolně oči otevírající a místy dokonce až bolestné, či dokonce ponižující. To už je holt riziko hry - je velmi tenká hranice mezi bojem za rovnoprávnost a shazováním druhého pohlaví, ostatně aktuální filmový megahit "Barbie" by mohl vyprávět.

Na druhou stranu to, co mužům nebylo vždy úplně po chuti, si naopak našlo cestu do uší řady vysokoškolských studentek z převážně humanitárních oborů, které se rády pochlubí jedna druhé, jaké že tričko zrovna ulovily v nedalekém sekáči. Což není chabý pokus o vtip, ale reálný popis většinového publika, které na Katarínu Kubošiovou přišlo do Malostranské besedy, toho večera zaplněné po okraj. A nutno říct, že to bylo možná naposledy, co čtyřiatřicetiletá písničkářka v tak skromném prostoru hrála.

Teď totiž přichází ten twist - aktuální album "Šťastné dieťa" je pro ni přelomové a je moc dobře, že hrála převážně z něj. Ty starší, autotunem prolezlé věci stejně tolik nefungují a ani se k ní nehodí.

V prvé řadě se nyní proměnil její přístup k tvorbě - vůbec poprvé máte pocit, že pro ni nejsou klíčové jen texty, ale že tentokrát věnovala enormní pozornost i samotné hudební stránce. Po folkovém a elektronickém období se zde autorka nadechla k popu, jenž místy sklouzává až k r’n’b, a vykročila vstříc mainstreamověji zaměřenému posluchačstvu. A udělala dobře. Neskutečně dobře.

Když jsem "Šťastné dieťa" poslouchal poprvé, na mysl mi vytanul klenot slovenské tvorby, v Česku však stále prakticky neznámá skupina Fallgrapp. A to je velká poklona.

Jelikož se zpěvačka přiklonila zpět k akustickým nástrojům, a výsledek je tak o poznání vřelejší než to předešlé dílo, mnohem lépe na něm vynikne i její libozvučná slovenština. I to je potřeba přičíst mu k dobru.

Katarzia také příjemně obrousila hrany. Její texty už nejsou tak radikální, byť tnout do živého umí stále a o banalitách nezpívá. Pokud byste ale chtěli její momentální rozpoložení na novince shrnout do jediného slova, pak to bude výraz, který si s jejím jménem donedávna nešlo moc spojovat. Něha.

Je znát, jak moc je dcera herečky Evy Pavlíkové nyní plná vroucích citů a pozitivnějšího pohledu na svět. A jistě i sama spatřuje, že se v jejím publiku po vydání nové studiovky začalo objevovat daleko víc mužů než kdy dříve.

Neznamená to však, že by popřela samu sebe. Pořád za své ideály bojuje, ostatně na místě komentovala politickou situaci na Slovensku, která jí logicky nemůže být lhostejná.

To album je ale natolik silné, že ho nejen já, ale i další kolegové a kolegyně z redakce považujeme za její dosud nejlepší. Pro mě osobně je to dokonce vůbec nejlepší česko-slovenská nahrávka uplynulého roku. Až tak je skvělá.

Už teď je jasné, že zpětně na něj budeme koukat jako na zlomovou desku v její kariéře. Podobně jako "Krajina rovina" Jany Kirschner, "Umami" Ewy Farne nebo "Baromantika" Lenky Dusilové je i "Šťastné dieťa" počinem, u jehož poslechu máte pocit, že se na něm autorka konečně našla. A ačkoliv to je obrovské klišé, tak ano - dospěla.

Velkou radostí je následně vidět, že to není jen pocit. Projevuje se to i na koncertě. Ta míra sebereflexe, jakou Katarzia předvedla v Malostranské besedě, je ohromující, ba až učebnicová.

Třeba když přiznává, že se neztotožňuje se svými staršími texty a že zmiňovaný lůzr nebyl její tehdejší přítel, ale spíše ona sama. Když popisuje ženské přátelství v písni "Neveříš si" a uznává, že z její strany nebylo moudré pomlouvat úspěšnější kolegyni, a stydí se za to, že to dělala. Jak skromně komentuje písničku "Pohár mlieka", kterou prý kolegové z kapely označili jako nudnou, a přitom je tento song, věnovaný před dvěma týdny zemřelé babičce, jasným a dojemným vrcholem večera. Nebo jak na konci koncertu všem přeje plno lásky a porozumění.

Na tom všem je krásně vidět, jak autentická Katarzia je a že její nová deska naprosto dokonale reflektuje změnu myšlení, která se jí odehrála uvnitř. V hlavě i v srdci. Její promluvy k návštěvníkům tak nebyly jen výplní času, nýbrž podtrhnutím výše zmíněného. Když mluvila o tom, že píseň "Smutok" vyjadřuje pocit, který byl dříve konstantní a dnes už ho tolik necítí, bylo znát, že to myslí upřímně.

Neodpustím si ještě jedno klišé, které mi k jejímu vystoupení sedí - je na ní znát, že konečně vylezla z ulity a stala se motýlem. Snad z toho bude těžit co možná nejdéle.

"Děkujeme, že jste přišli. Bylo to krásné," loučila se. Tatáž slova bychom jí mohli odpovědět nazpátek.