Jako zaříkavací rituál kapely z amazonského pralesa, a ne jako experimentální indierocková kultovní formace z Belgie. Tak zněl otvírák večera v podobě "How To Replace It", jedné z nových písní ze stejnojmenného osmého alba, které pánové vydali letos v únoru. Deus, už dlouhá léta píšící se netradičně jako dEUS, nejsou potravou pro rádia a dobře to o sobě vědí. V jejich hudbě se potkává spousta žánrů, a zatímco postupně měknou a obměňují osazenstvo, hrozen lidí pod jejich pódii nijak zvlášť nenarůstá.

Nedělají muziku na první poslech. A mnohdy ani na ten druhý. Jejich kompozice a bohaté nástrojové obsazení jim zaručují variabilitu, jakou jiné (nejen) indierockové skupiny nedisponují. A chtějí svůj čas.

Trpělivých posluchačů je bohužel v dnešní, zrychlené době, čím dál méně, kdo je tedy nechytil za pačesy v rozpuku před nějakými dvěma dekádami a nepamatuje třeba jejich koncert v Abatonu z roku 2008, tomu se na rozjetý vlak bude naskakovat obtížně. Přesto je dobré je znát. Třeba energická hitovka "The Architect", která zazněla jako třetí v pořadí, mohla být výbornou vstupní branou pro všechny, kteří si na ně chtěli co nejdříve našprtat nějaký refrén a v neděli večer si tak alespoň zlehka trsnout.

"This was very disrespectful," zahlásil ženský hlas v úvodu songu "Man Of The House", který zněl jako tikající bomba. A třeba "W.C.S. (First Draft)" už je v jejich podání typicky neprostupná, bublající alternativa plná zkreslujících efektů, kterou můžete dalším a dalším zkoumáním oloupávat jako cibuli. A s trochu štěstí budete mít na konci víc než jen oči pro pláč.

Gradující a pulzující rock a civilně znějící vokál Toma Barmana v "Dark Sets In" nebo zvonivá "Fell Off The Floor, Man" uprostřed setu poukázaly především na fakt, že to vůbec nejsou takoví folkaři, jak by jejich aktuální sbírka mohla naznačovat. Jsou to zpocení, na dřeň hrající padesátníci, kteří dělají, co můžou, abyste jim tipovali aspoň o deset let méně. A za hodinu a tři čtvrtě si oddechli jen v baladě "Love Breaks Down", která rozbila očekávání dalšího nářezu jak Lando Norris svou trofej v Maďarsku.

Podobně jako u žánrově ne až tak vzdálených a o poznání populárnějších The National či The Afghan Whigs i pro dEUS platí, že zdaleka ne všechny jejich písně jsou tak strhující, jak by si možná jejich tvrdé fanouškovské jádro přálo. Jako celek ale nabízejí tak rozmanitý materiál, že v případě, kdy dostanete pocit, že vám země kytarovek už nemá co nového nabídnout, je možná na čase z jídelníčku škrtnout fish and chips a podívat se na to, co už přes tři dekády nabízí země vaflí a čokolády.