Je tomu už dlouhých 23 let, co se Metric proslavili s hity jako "Dead Disco", "Wet Blanket", "Help I'm Alive" nebo "Black Sheep" (ta se objevila také ve filmu "Scott Pilgrim proti zbytku světa"). Lídryně Emily Haines a její silné vokály zkrátka ani po těch letech na hudební scéně nenechají nikoho chladným.

"Formentera II" sice přichází krátce po svém předchůdci "Formentera", ale to neznamená, že by Metric ubrali na kvalitě. I tentokrát je kanadská partička svá, občas zasněná, ale vždy zůstává věrná svým alternativně rockovým kořenům.

Vše zahajuje píseň "Detour Up". Byla napsána už v roce 2020, kvarteto se ale rozhodlo ji na jedničku nezařadit a počkat s ní až na další řadovku.

"Je to svižný začátek alba, který vede na spoustu různých míst. Má vás nalákat, aniž by prozradil příliš, což je zásadní odklon od toho, jak obvykle desky otevíráme. Obvykle se snažíme do úvodní skladby nacpat veškerou energii celé nahrávky. Tentokrát budete možná muset být trochu trpělivější," vysvětlil Jimmy Shaw, proč se "Detour Up" objevila v repertoáru skupiny až teď.

Následuje "Just The Once", kterou nám muzikanti představili v polovině července. Na tomto songu je nejvíce znát rukopis Emily, která si ráda pohrává s různými žánry, v nichž vyniká její vokál. V tomhle případě je to disco.

K dalším silným momentům se řadí i "Days of Oblivion", výpravná balada, která posluchače nutí zpomalit a nechat se pohltit hudbou. Na konci zazní kytarové sólo, které přejde do singlu "Who Would You Be For Me". O tenhle vzpomínkový kus se Metric podělili přesně měsíc před vydáním této desky a i ten se řadí mezi ty lepší položky kolekce.

"Nothing is Perfect" je jednoduchá a překrásná balada, ve které je slyšet jen akustická kytara. Sama Emily prozradila, že během natáčení měla s kapelou v rukávu hned několik verzí této skladby, ale nakonec se společně rozhodli pro akustickou kytaru. A udělali dobře! Pokud se pak do písně zaposloucháte, zjistíte, že to nothing je vlastně something! A i když nic není perfektní, tenhle track tomuto pravidlu tak úplně neodpovídá. Protože perfektní je.

Závěrečná "Go Ahead and Cry" trvá přes čtyři minuty a je skvělým dreampopovým kouskem, ve kterém se hlas frontmanky vznáší a poletuje jako pírko nad nočním městem.

V porovnání s první "Formenterou" je pokračování celkově o něco méně chytlavé a některé songy jsou více zaměřené na atmosféru. Na tom by nebylo nic špatného, jen ten čas už neplyne tak rychle jako s jejím předchůdcem. I když se na "Formentera II" objevuje několik silných skladeb (hlavně zkraje tracklistu), na ten zbytek snadno zapomenete. Jako by albu stále něco chybělo. Snad trocha energie a rytmu? Oproti dřívější tvorbě zní novinka prostě snad až příliš zasmušile.