Dnes trochu osobněji. Léta tvrdím, že jestli otřesná filmová sága "Stmívání" přinesla světu něco dobrého, tak to bylo hlavně všech pět písničkových soundtracků, které snímky doprovázely do kin. Celá řada méně známých, indie a folkových kapel se tam neztratila ani mezi takovými velikány, jakými jsou Muse, Paramore, Green Day nebo tehdy ještě neznámá Sia. A i když pak spousta z nich své příspěvky do tracklistů do svých koncertů už nikdy nezařadila, dodnes je příjemné se k těmto kompilacím vracet a znovu a znovu objevovat nová jména mezi nimi.

A ano, právě tam jsem prvně zaregistroval i Metric. Skladba "Eclipse (All Yours)" měla v sobě neodolatelný půvab, a i když jsem pak sám sobě slíbil, že si dostuduji i jejich starší materiál, v zahlcení novou hudbou už na to nikdy pořádně nedošlo. V Roxy jsem se pak při jejich české premiéře cítil trochu nepatřičně, když všichni kolem zpívali našprtané texty a já se cítil provinile, že jich znám jen pár. Proč vám to ale vykládám?

Ten důvod je prostý. Co vás baví více? Kapela, kterou posloucháte desítky let, a pak konečně dostanete příležitost vidět ji prvně naživo? Nebo formace, kterou jste donedávna skoro neznali, a až na koncertě vás svým výkonem tak dostane, že máte o svůj osobní objev postaráno do konce roku? Obojí má něco do sebe, druhá varianta ale kolikrát potěší více. A přesně takto to vypadalo na Metric.

Skupina, která by svou variací synth-popu, new wave a indie-rocku nádherně zapadla do line-upu rakouského festivalu FM4 Frequency, kde jim podobných hrají desítky, na svou pražskou zastávku čekala dlouho. Až se sedmou studiovkou "Art Of Doubt", která je mimochodem výborná, se někdejší předskokani Muse ukázali českým fanouškům. Ti sice v Roxy zaplnili jen spodní část klubu, byli ale tak nadšení, že jako by bývalo vyprodáno.

Kdo by čekal melancholické posmutnění, které občas slýcháme na deskách, musel být překvapen. Frontwoman Emily Haines nepřestávala poskakovat, takže jí přes vlasy spadanými do tváře nebylo vidět do obličeje, rozhazovala rukama a nápaditými songy s neobvyklými strukturami získávala sympatie minutu od minuty. Ve čtvrté písničce už fanoušci šíleli s prvními odehranými tóny, v páté "Breathing Underwater" už texty sborově dozpívali za ni. Hodně tomu pomohla i vynikající práce osvětlovače, který z mála vytěžil maximum. A tak třeba ve studiové podobě docela nezajímavá "Now Or Never Now" dostala naživo zcela jiný říz.

Čím déle Metric hráli, tím byli lepší. Fanoušci by je samou láskou snědli a skupina, která dříve bydlela s členy Yeah Yeah Yeahs, TV On The Radio a Liars, střídala euforické muzikantské momenty, jako například perfektní kytarové sólo v "Gold Guns Girls", s neurvalou divokostí s punkovým nádechem v "Dead Disco".

"Když jsme dnes poprvé přijeli do Prahy, měli jste nás vidět. Všichni čtyři jsme okamžitě vystartovali z tourbusu a celý den procházeli vaším krásným městem. A to nás tak nadchlo, že jsme si hned vzpomněli, proč jsme se vlastně na tuhle kariérní cestu před lety vydali," nechala se slyšet zpěvačka, která se postarala o to, aby se z každé prodané desky dal dolar na boj s klimatickými změnami. Velmi podobné sebeurčující pocity jsem měl po jejich vynikající show i já. Přesně kvůli takovým prozřením a objevování nových kapel jsem začal psát o muzice. Tak tady to máte. Parádní formace, tihle Metric.