Taylor Swift dlouhodobě vnímám jako jednu z nejprotivnějších a nejafektovanějších osob na hudební scéně. Za sedmnáct let její kariéry není možné se jí vyhnout, což je svým způsobem obdivuhodné. Ačkoliv není kdovíjak zázračnou zpěvačkou ani tanečnicí a bez Maxe Martina by si ani neškrtla, tak zejména v USA jsou z ní všichni pořád na větvi a přisuzují jí až nesmyslné zásluhy.

Příklad za všechny - kdykoliv se objeví na předávání cen Grammy, EMA nebo VMA, pravidelně sesbírá tolik sošek, kolik jen unese. A když přece jenom vyhraje v dané kategorii i někdo jiný, můžete se vsadit, že si kameramani vždy vyberou záběr na ni, jak zuřivě tleská a jistě to svému konkurentovi upřímně přeje.

Dokonce i hudební vystoupení jiných interpretů na libovolných ceremoniálech bývají vždy prošpikovány prostřihem na ni, jak mnohdy jako jediná ze všech přítomných tancuje, jako by právě slyšela tu nejlepší písničku na světě. Vážně. Všimněte si toho, až na podobný galavečer budete koukat příště (režisér přenosu z posledního předávání MTV VMA dokonce zaměstnal jednoho kameramana, který "Tayloričku" zabíral nepřetržitě - pozn. ed.) .

Je otravné, jak moc je protežovaná a jak málo jí stačí k tomu, aby ji zejména americká média vynášela do nebes za kdejakou ptákovinu. Od zvaní fanoušků domů, aby jí jásali do ucha za její nové album, přes zaměření se na odměny řidičům jejích kamionů, až po údajnou nehynoucí lásku k příznivcům, jež se projevuje například tak, že vydá jednu desku ve čtyřech různých barevných provedeních, aby je tak podojila o další korunky hned několikrát, a zase se tak díky nečestně získaným číslům dostala na přední příčky hitparád.

V dávných, nekorektních dobách se takovým aktivitám říkalo vyčůranost. Dnes tomu říkáme cit pro byznys. Pravda, několik vydařených songů rodačka z města West Reading na svém kontě má. A i kvůli nim má smysl na podobný koncert koukat. Ale že by si pokaždé, když něco vydá, zasloužila takové ovace? To ani náhodou.

Přes to všechno platí, že jsem zatoužil po tom na její vystoupení vyrazit. Rád si na daného interpreta dělám, případně upravuji názor až poté, co ho vidím naživo, a zajímalo mě, zda téhle muzikantce zbytečně nekřivdím. V roce 2022 však své turné, zahrnující mimo jiné i polský Open 'Er festival, zrušila a nahrazuje ho až letos s takzvanou "The Eras Tour".

To proto, že nejen přes pandemii vydala tolik alb, že už to separátními šňůrami nedožene, a tak show prodloužila na něco málo přes tři hodiny a slíbila fanouškům, že během nich zaznějí skladby ze všech deseti řadovek v jasně oddělených blocích. Už teď je jasné, že "The Eras Tour" vydělá bambilion a stane se možná úplně nejúspěšnějším turné nejen roku 2024, ale i v historii. Tyhle rekordy jsou ale vždycky trochu zavádějící, protože inflace, cena lístků a tak dál. Do titulků v médiích se ale Swift i tak jistojistě znovu dostane. Ale ejhle, než jsem se rozhoupal, je vyprodáno. Všude. Takže kino.

Takto - asi se shodneme, že chodit do kina na koncerty je bizár. Je to nesmysl už od úvodního nápadu, přesto se najdou tací, kteří si podobný zážitek dokážou užít a jsou rádi, že vidí totéž, co lidi na místě. Akorát že vůbec. Ty takzvaně živé záznamy jsou totiž mnohdy tak vypulírované, že s realitou mívají jen minimum společného. Když přeskočíme očividné věci typu odpadnutí cestování na místo dění, bolest zad, přebuzené basy, nekonečné čekání, předražené jídlo, možnost vidět oblíbené hvězdy na vlastní oči nebo příležitost koupit merch, tak jim chybí především atmosféra. Návštěvníci v kině sedí jako pecky, jsou potichu a prostě koukají na film. A ten je navíc tak upravený, že zážitek dělá ještě sterilnějším.

Není výjimkou, když se živáky upravují dodatečně ve střižně tak, aby se nestalo, že interpret někde nezazpívá tak, jak má, nebo se dokonce míchají záběry z více zastávek do jednoho. Přetáčejí se jak vokály, tak hudební výkony jednotlivých muzikantů, a vy nakonec nemáte šanci zjistit, zda daný interpret je, nebo není dobrým zpěvákem i naživo.

V případě Taylor Swift se ale celá show sestříhala tak, že ve finále nevíte vůbec nic. Ještě nikdy jsem neviděl živák, ve kterém by se v 95 procentech stopáže objevovala pouze sama interpretka. Nerad bych, aby to vyznělo necitlivě nebo zkrátka jinak, než má, ale pokud vás, ehm, baví pohled na zpěvačku a její křivky, tady si jí užijete až až.

Režie Sama Wrenche je v tomto směru až trochu perverzní, a kdykoliv Taylor zakroutí boky, ohne se v pase nebo se třeba ve "Vigilante Shit" nevyhne typickému koncertnímu klišé v podobě svůdného tance kolem židle, můžete se spolehnout, že do finálního střihu se vždy dostanou ty záběry, které její tělo patřičně prodají. Nehledejte za tím, prosím, nic nevkusného, ale takto to prostě v tom filmu je a je otázkou, z čí hlavy tento očividný záměr byl.

Realitou ale zůstává, že ten neotitulkovaný záznam, v němž se nikdo neobtěžoval s popisky k jednotlivým písním, je kvůli výše zmíněnému tak neskutečně samožerský, že se tomu až nechce věřit. Doprovodná kapela s backvokalistkami je většinu času schovaná po stranách pódia, a kdybyste hráli chlastací hru pokaždé, když se objeví na plátně, odejdete z kina skoro střízliví. Totéž platí pro tanečníky, pyrotechniku, konfety nebo pohledy do lidí. Víte, že tam někde jsou, ale prostoru zazářit mnoho nedostanou.

Autoři tohoto díla navíc osekali i samotný setlist, takže kdykoliv se TayTay jde převléct (a že se tak děje každou chvíli), nevidíte její křoví, jak mezitím baví publikum, protože tyto části jsou vystřižené. A to není vše, co zmizelo. Dozvíte se například, že "Speak Now" je její nejméně oblíbené album (na rozdíl od všech ostatních je zastoupeno jen dvěma skladbami). Pro kina však byla píseň "Long Live" stejně jako čtyři další vystřižena, a zůstala tak jen balada "Enchanted" odzpívaná v princeznovských šatech podobným těm z obalu desky.

Ony ty outfity jsou vůbec velké téma. "The Eras Tour" je postavená na tom, že v každé pasáži zaměřené na konkrétní studiovku se protagonistka převleče tak, aby vypadala jako v období dané nahrávky, a k tomu má i odpovídající mikrofon. Proto například v úvodu, kdy se věnuje kolekci "Lover", má zářivě bílý svršek, který znáte z filmového plakátu, a k tomu stříbrný mikrofon. V části zaměřené na "Red" zase vytáhne dlouhé tričko a červený mikrofon a v country pasáži vzpomínající na "Fearless" jí nechybějí zlaté šaty s kovbojskými třásněmi.

Ať už má na sobě ale cokoliv, vždycky je z toho zřejmé, že prostě MUSÍ zářit. Je určitě chvályhodné, že se rozhodla jít cestou takto jednoznačně oddělených částí vystoupení. Díky tomu se v něm nemáte šanci ztratit a projdete si tak její kariéru sice v proházeném pořadí, ale s jasným přehledem o tom, jak každá éra přesně vypadala a zněla.

Produkce je pochopitelně omračující, a kdykoliv 4K kamera zabere z dálky SoFi stadion v Kalifornii plný fanoušků s blikajícími náramky, bere to dech. Na jednu zpěvačku snad až přehnaně velké pódium je plné pohyblivých plošin a projekční obrazovky nejsou jen v jeho čele, ale sama stage je projekcí. V country období tak na ní zahlédnete akustickou kytaru, jindy je plná hadů, a když je to potřeba, objeví se tady třeba i dřevěná bouda s mechovou střechou, na níž Swift odzpívá ukázky z alba "Folklore".

Fun fact - bylo to právě v této chvíli, kdy už to tři diváci v sále nevydrželi, a při zjištění, ze které řadovky se teď bude hrát, si zaběhli na záchod. A než tato pasáž skončila, odběhla si i další trojice z přibližně ze třetiny zaplněného sálu. Tolik tedy k tomu, jak desku, na kterou je autorka prý nejpyšnější, přijali čeští příznivci.

Na těch érách je také krásně vidět, že zatímco "Red" a "1989" jsou i zpětně její nejvydařenější díla a singly z nich zde vesměs fungovaly, tak třeba období "Midnights", které se kupodivu představilo až na úplný konec, je už dnes v podstatě zapomenuto a žádný hit z něj nefungoval tolik jako ty z výše zmíněných, následkem čehož se místo velkého finále koncert prostě jen dohraje a do vzduchu se pustí pár rachejtlí.

Jako celek je tak záznam aktuálního turné spíše zklamáním, a pokud nejste pubertální slečna toužící stát se princeznou, jasně na něm uvidíte, že hype kolem něj byl zbytečný. Nejen že v něm Taylor Swift nepředvede jediné pěvecké číslo, které by potvrdilo její vokální kvality, a řadu svých hitů ještě zkracuje, ale ani pohybově na něm není mnoho k chválení.

Choreografie sice existuje a asi nejlépe funguje v "Tolerate It", kde zpěvačka (už zase) vyčítá svému milému úplně všechno a u toho se plazí po stole, ale v naprosté většině Američanka jen ve vysokých šteklích prochází modelkovskou chůzí na mole z místa na místo, případně dá pár jednoduchých pasáží na piano nebo na kytaru. A i velké pecky typu "Bad Blood" nebo "Shake It Off" na něm třiatřicetiletá byznyswoman neumí dostatečně prodat. Nakonec ani v těch několika málo promluvách k publiku se toho o ní samotné mnoho nedozvíte. Zájemci tak mohou raději mrknout na její dokument "Miss Americana" na Netflixu.

Když záznam ze SoFi stadionu srovnáte například s právě skončeným turné její kamarádky Beyoncé, která se před pár dny šla podívat na oficiální premiéru právě tohoto snímku a s Taylor se na místě i vyfotila, je evidentní, že manželka Jay-Zho může být zatím úplně v klidu. Na to, co teď předváděla po světě ona, Taylor se svým tříhodinovým vystoupením odehraným bez jediné kapky potu ještě hodně dlouho mít nebude.