Taylor Swift už dávno nehraje o přežití. Hraje o dějiny popu. Když letos v srpnu ohlásila nové album "The Life of a Showgirl", udělala to způsobem sobě vlastním - elegantně, promyšleně a s naprostou kontrolou nad tím, jak bude celý svět reagovat. Do toho ještě přihodila oznámení o zasnoubení s americkým fotbalistou Travisem Kelcem a internet mohl zvesela explodovat.

Její dvanáctá studiovka vznikala během evropské části "The Eras Tour", konkrétně ve švédských studiích Maxe Martina a Shellbacka, tedy producentů, kteří s ní stáli u zrodu éry "1989" a "Reputation". Už to samo o sobě naznačovalo, že se Taylor hodlá vrátit do prostředí, kde se cítí nejsilnější - do precizního, detailně vybroušeného popu, který je tak trochu studiovým zrcadlem jejího koncertního megalomanství.

A komerčně? Není co řešit. Novinka se stala nejrychleji prodávaným albem roku: 2,7 milionu prodaných kopií za prvních 24 hodin - z toho milion a půl prodaných vinylů v asi devatenácti stech osmdesáti devíti různých verzích - a rekordní streamy. Do toho až otravná podbízivost všech možných amerických firem, které svoje loga okamžitě uzpůsobovaly do oranžovo-tyrkysových barev s flitry.

Na papíře to vypadá jako triumf, který překonal i "The Tortured Poets Department". Ale není těžké si přiznat, že v případě Taylor už na samotném obsahu tolik nezáleží. Její pozice je tak neotřesitelná, že může vydat prakticky cokoliv - půl světa to bude milovat, druhá půlka nenávidět, ale všichni budou poslouchat. Swift se stala institucí, která posouvá hranici mezi popovou hvězdou a kulturním fenoménem.

Hudebně znamená "The Life of a Showgirl" návrat k jistotám. Po introspektivním předchozím počinu přichází nahrávka, která znovu rozzáří reflektory a připomíná, že Taylor má ráda velká gesta. Úvodní singl "The Fate of Ophelia" nastavuje tón - dramatický, lesklý, ale přitom decentní. Hlavní hvězda tu zní suverénně, produkce je vyvážená a všechno drží pevně pohromadě.

Následující skladby "Elizabeth Taylor", "Opalite" a "Father Figure" pokračují v podobném duchu - hladký, uhlazený pop, který se opírá o melodie, refrény a texty plné filmových obrazů. Obzvláště pocta trojnásobné držitelce Oscara a osmkrát vdané filmové legendě dokáže zaujmout už od prvních tónů.

A právě v tom vězí ta zvláštní dvojznačnost celé desky. Taylor Swift nikdy neztratila schopnost napsat chytlavou píseň, která se vám okamžitě dostane pod kůži. Každý refrén tu má své místo, každá modulace působí logicky a příjemně. Ale zároveň je tu něco, co výsledek brzdí - až přílišná dokonalost. Showgirl je produkčně téměř bezchybná, a přesto v ní občas chybí moment překvapení, nějaké zneklidnění, drobná prasklina, která by tu naleštěnou fasádu narušila.

Když si album pustíte několikrát za sebou, začne se opakovat dojem, že většina písní má stejnou teplotu - příjemnou, ale stálou. Chybí skladba, která by vyloženě vyrazila dech. Výjimku představuje možná "Cancelled!", kde Swift konečně trochu povolí uzdu a její hlas zazní s větší naléhavostí. Naopak píseň "Actually Romantic" působí jako zapomenutý outtake z "Lover" - textově nevýrazná, produkčně rutinérská a emocionálně plochá.

Titulní skladba "The Life of a Showgirl" přináší jedinou spolupráci - duet se Sabrinou Carpenter, která v posledních letech stoupá na popovém žebříčku rychlostí, jakou si Taylor kdysi sama prošla. Znělo to jako ideální spojení dvou současných megastar - zkušené autorky a mladší hvězdy, která ji otevřeně obdivuje.

Výsledek je ale poněkud rozpačitý. Hlasově se obě výborně doplňují, Carpenter přináší lehkost a mladistvou jiskru, zatímco Swift drží pevnou melodickou linku a jistotu refrénu. Jenže přes všechnu produkční vypiplanost skladba postrádá silnější moment, který by ji pozvedl na úroveň skutečného hitu. Jedná se o příjemný, elegantní duet - ale spíš o lehké pokývnutí než okamžitou popovou explozi, jakou mnozí očekávali.

I přes všechno zmíněné deska nese jasný koncept. Zpěvačka se tu stylizuje do postavy ženy, která stojí v záři reflektorů, ale zároveň ví, kolik úsilí, nejistoty a osamělosti se za tím vším skrývá. Je to portrét showgirl, která hraje svou roli sebejistě - a právě ona dokonalost se stává jejím největším prokletím. Album působí jako reflexe kariéry, která dosáhla vrcholu, a teď se aktérka učí žít s tím, že všechno, co přijde, už bude spíš variací než revolucí.

V širším kontextu diskografie Taylor Swift tak Showgirl působí jako lehké nadechnutí po těžším období. Neřeší existenciální krize, neotevírá nové kapitoly. Představuje návrat k radosti z hudby, k lehkosti a lesku. A i když si možná zasloužila trochu víc odvahy, funguje jako elegantní shrnutí toho, kde se Taylor právě nachází: někde mezi ikonou a člověkem, mezi pódiem a zákulisím, mezi rutinou a extází. Je to album, které neurazí, potěší, a když se zaposloucháte, možná i dojme - ale nikdy vás úplně nerozhodí.