Jaromír Nohavica patří vedle bratrů Nedvědů k našim nejprodávanějším folkařům. Zná ho tu prakticky každý a málokomu je jedno. Jedni ho zbožňují, druzí nenávidí a tenhle svůj vztah opírají hlavně o jeho nestandardní vazby na StB. Publikace "Nohavica (a jeho naše malá válka)" se snaží přijít na to, jak to opravdu bylo.
Ti, kdo od této knihy čekají jakousi biografii nebo celistvý pohled na život
Jaromíra Nohavici, budou zklamáni. Historika Přemysla Houdu totiž zajímá hlavně jedna část písničkářova života a s ním spojené hudební kariéry - období spolupráce s StB. Zjišťuje, jaké s ní měl vztahy, ale v souvislosti s tím navazuje i na jeho poslední kauzu nevrácené Puškinovy medaile za zásluhy v oblasti kultury, literatury a umění. Tu cenu mu totiž předal ruský prezident Vladimír Putin, který necelé čtyři roky poté rozpoutal agresi na Ukrajině.
Obecně máme ve své povaze to, že rádi soudíme druhé. Máme hned o všem jasno, v době internetu nám k tomu navíc často stačí pouze titulky článků. Hned víme, co se má a nemá, jak by se věci dělat měly a také neměly. Aniž bychom přitom
nazuli boty souzeného člověka a žili jeho život s jeho povahou, zázemím, vztahy, pocity, zkušenostmi a zážitky.
Nohavica tak právě kvůli této zrychlené době nerad dává rozhovory novinářům. Výjimku udělal jen v případě Martiny Kociánové a Rádia Svobodné Universum, kde dostal prostor přes dvě hodiny hovořit na různá témata. Ale má vůbec někdo chuť si to dnes celé poslechnout, když pořád není čas?
Přemyslu Houdovi pomohl ke vzniku publikace hlavně muzikantův soukromý archiv sestávající z deníků, zápisníků, záznamů, korespondence a mnoha dalších dokumentů osobního charakteru, které dosud nikomu nezpřístupnil. Kromě tohoto unikátního souboru autor využil rovněž archivy veřejné, včetně Archivu bezpečnostních složek spravujícího písemnosti Státní bezpečnosti, státních oblastních archivů, ale též například fondu Socialistického svazu mládeže či fondu Pražského kulturního střediska.
Za mnoho let sesbíral i desítky rozhovorů s lidmi, kteří hráli v této Nohavicově životní etapě méně či více zásadní roli, a z toho se snažil utvořit plastický obraz osoby z masa a kostí a nikoli bezchybné a dokonalé legendy, kterou hudebník mnohdy bývá v očích fanoušků.
Sám Houda ho hned od začátku připodobňuje k postavě Harlekýna. O něm Wikipedie tvrdí, že
"je komickým sluhou jednoho z pánů, velmi oblíbený u publika. Většinou bývá zamilovaný do Kolombíny, ale jeho touha soupeří s hladem či strachem z pána. Je mazaný až zlomyslný, často myslí hlavně na sebe. Ve své lásce se musí potýkat se starším sokem". Jinak přeloženo: muž více tváří a nejednoznačného obsahu.
Tak nějak jsme si poslední dobou zvykli říkat, že každá pravda musí být buď černá, nebo bílá. Naprosto odmítáme možnost, že by něco mohlo být také šedivé, nejednoznačné. A tahle kniha s tou spoustou nejrůznějších dokumentů i rozhovorů s mnoha lidmi ukazuje, že tento rodák z Ostravy nejednoznačný byl a je. Pro ty, kteří mají tu chuť mu neustále vyprávět, jak to měl dělat, má tohle dílo ve svém obsahu hned několikrát otázku: A kde jste byli vy, když pršelo?
Vystupují zde ti, kterým bylo ublíženo, i jiní, kteří ho mají rádi a podporují to, co dělá. On sám o sobě dobře ví, že je mužem slabým, chybujícím, zbabělcem, ale umí si to přiznat.
Fanoušci, které kvůli svým kauzám ztratil, si ho vytvarovali do podoby geniálního skladatele a písničkáře (tím on je), který je stejně geniální bytostí (a tou není). Znají pouze jeho tvorbu, ale neznají ho jako člověka. Přesto si dovolují ho soudit. Pro ně je publikace "Nohavica (a
jeho naše malá válka)" jako stvořená a osobně bych Nohavicovi přál, aby každý, kdo ho za jeho činy šmahem odsoudil, dostal sílu si tohle dílo přečíst.
Je to totiž nakonec z valné části kniha, která není jen o něm samém, ale také o společnosti, o nás, o tom, jací jsme, kam se vyvíjíme. A nastavuje zrcadlo, které není vždycky jen příjemné.